Hospital wing

[Jade]

+prohrábne si vlasy, ale jinak nevypadá, že by se nějak zpotil, a jeho nově zašitá rána na krku to taky přežila+ když se začneš moc soustředit na boj, neudržíš obličej. Je na tobě vidět, že se nevzdáš. +poznamená+ takže tvůj protivník ví, že nemá jinou možnost, než tě zlikvidovat. +natočí hlavu lehce na stranu, jako by ho ta možnost zvlášť zaujala + Jednou z toho může bejt docela polízanice. +ušklíbne se trochu+ Jo... pořád má svoje charakterový slabosti. +odtuší a pokrčí rameny+ Žádáš mě snad o práci? +zvedne pobaveně obočí, ale pak mu v kapse zavibruje mobil+ Fajn. +pohne se zničehonic směrem k ní+ Nezapomeň na slušný vychování. +dodá ještě, dotkne se jejího ramene, a bez varování ji přemístí zpátky na marodku, přímo do Deanova pokoje. Dean tam leží pořád ve stejný pozici, pomalu oddychuje, ale něco na něm vypadá zdravějc, živějc, ve tváři má trochu víc barvy. Možná i jeho dech je pravidelnější. Jinak je v pokoji naprostý ticho a v rohu je teď navíc postavený skládací lůžko+

[Payne]

+trochu se zamračí, když ji tam tak začne rozebírat, ale pak přikývne+ Jo, zapracuju na tom. +vezme si jeho radu k srdci, ale nepoděkuje, páč se o ni nakonec neprosila, že + Neberu to jako slabost...+poznamená a trochu se pousměje. Nad tou další otázkou jí obočí vyjede trochu výš, ale naštěstí je vyruší mobil, takže už z ní to spontánní "Proboha-to-fakt-ne" naštěstí nevypadne:D A než stihne něco drzýho odseknout na tu poslední poznámku o vychování, najednou je zpátky v Deanově pokoji.+
fujtajxl...+uleví si tlumeně, když to rozdýchá, protože takhle nečekaně je přemístění ještě horší než normálně. Když uvidí postel, docela ji to překvapí, byla smířená s tím, že bude spát v tom křesle. Když obejde stůl, zjití, že jí někdo přinesl i tu tašku, kterou nechala v té místnosti, z čehož má skoro stejnou radost jako z postele. Samozřejmě zmizely všechny zbraně, ale začíná už víc věřit tomu, že tady je potřebovat nebude. Aspoň v nejbližší době:D Takže ze všeho nejdřív dojde k posteli a chvilku Deana jen pozoruje, přijde jí, že možná vypadá o maličko líp, ale nechce si dávat až moc naděje a tak mu trochu urovná přikrývku a odhrne mu z čela ten neposlušný pramen vlasů. Pak si dojde pro tašku, kterou už měla sbalenou do akce, vezme si z ní čistý tričko, v kterým hodlá spát a jde si dát další sprchu, protože ona se celkem zapotila:D Převlékne se a najednou pocítí únavu z celého toho zatraceně dlouhýho dne. Napadne ji, že ráno bude muset poprosit o něco k jídlu, ale teď už na to nemá náladu ani energii.+ Dobrou, lásko. Až se probudíš, budu tady. Ať už to bude kdykoliv...+pošeptá mu, skloní se a vtiskne mu lehký polibek na neobvázanou část tváře. Zaleze si do postele a prakticky okamžitě usne, což bere jako opravdové požehnání:D+

[Dean]

+Ta vůně je mu povědomá, možná proto si ji uvědomí jako první ze všech těch pomalu vířících vjemů. Nedokáže ji pojmenovat, ale je s ní spojené bezpečí, klid, komfort, a jeho podvědomí se po tom pocitu natáhne, dokud nevytěsní všechno ostatní a svět nezačne nabývat obrysy. K vůni se přidá melodie, tichá a konejšivá, a měkký houpavý pohyb, a pak ucítí teplou náruč, broukání ženského hlasu. Tvář má položenou na jejím rameni, obličej napůl zabořený v jejích vlasech - je to její šampon, ta slabá vůně - a Deana zaplaví klid, jaký už dlouho nepamatuje. Pamatuje si ale jiný věci; jeho mysl jako by si teprve teď vzpomněla, že do toho malýho dětskýho těla nepatří. Najednou je vidí zvenku, jako kdyby stál ve dveřích pokojíčku a díval se sám na sebe, jeho matka ho pomalu uspává, a vypadá mladší, šťastnější+
Mami? +zašeptá, jen potichu, víc skrz stažený hrdlo nedostane, ale neslyší ho, samozřejmě, že ho neslyší. Tohle není doopravdy. Něco... něco je špatně. Ta myšlenka mu proletí před očima jako záblesk světla, skoro jako ohlušující, všepohlcující výbuch, kterej mu bolestivě olízne bok a vyžene všechen vzduch z plic. Zalapá po dechu, chce zasténat, ale nedokáže vydat ani hlásku, nemůže se pohnout. Zpanikaří, bílý světlo výbuchu ho oslepuje. Pokusí se vrátit zpátky, soustředit se na tu vůni, na mámino sevření, vrátit se k němu, jenže to nejde, něco v něm silně a hluboce tuší, že to je navždycky pryč. Ucítí prudký bodnutí bolesti, hořkou pachuť na jazyku, pachuť zoufalejch slz a vzteku. Dobře si ji pamatuje; je to chuť jeho polštáře, do kterýho tlumil slzy, tehdy když umřel on, a nechal ho samotnýho.
Sotva ten vjem pojmenuje, světlo zmizí; Dean stojí na chodbě, pod bosýma nohama má měkkej koberec. Tyhle dveře vedou k jeho pokoji, a tamty vzadu do ložnice, svítí se pod nima. Třetí do pokoje k prckům, pomalu vezme za kliku a otevře je. Vidí obrysy jejich těl v postelích, ale pocit intenzivní hrůzy, co mu pomalu klíčí v žaludku, mu napovídá, že to takhle být nemá. Přejde k posteli Meg, a prudce odtáhne roh peřiny, odhalí její malý tělo zalitý krví, ještě se trochu svíjí v poslední předsmrtný křeči, oči má vytřeštěný a zkrvavenýma rukama si drásá rozervaný hrdlo, jako by ho chtěla utěsnit, stáhnout kluzký cípy kůže k sobě. Zoufale se jí snaží pomoct, krev mu vyvěrá zpod prstů, tolik se jí do tak malýho těla ani nemůže vejít. Přesně cítí ten moment, kdy mu v rukách znehybní, vstane jako opilej, vrávorá k posteli Bena, ale jde pozdě. V malým čele vypadá díra po kulce nepřirozeně velká, a otevřený mrtvý oči se mu lesknou ve světle měsíce zvenku. Přišel o ně, nezvládl to. Spirála temnoty ho pohltí hned co sklouzne na kolena, má pocit, že padá do nicoty, stejně ostře oslepující, jako světlo předtím. Prudce sebou škube, snaží se zachytit něčeho kolem, a levou půlku těla má jako v ohni, ale kolem není nic, nic než jeho vina a bolest, lapají po něm jako chapadla.
Mami...zasténá znovu, když najde hlas, a tma prudce zmizí, až vyjekne. Znovu ucítí tu jemnou šamponovou vůni, je to ale jiný; tlumený světlo dětskýho pokoje je pryč, Deanovi se zavírají oči, a na svý malý dětský dlani omotaný kolem matčina krku cítí její zrychlenej tep. Bojí se, napadne ho, ale tak moc se mu chce spát, nejradši by zalezl do postele. Chceš mě vydírat? protáhne tiše hlas někde v pozadí, varovně, i Dean to v tom rozespalým stavu vnímá. Zná ten hlas, zná ho moc dobře, odkud? Hlasy ho ukolébávají do spánku, asi by ho už odnesl sen, kdyby ho máma nesvírala tak pevně, jako by měla strach, že jí zmizí z náruče.
Tak se na něj podívej. Podívej se na něj! V mámině hlase slyší naléhavost, která ho vybudí ze spánku, nespokojeně zakňourá a otevře oči, načež se okamžitě chytí pohledem do ledově modrých očí přímo před sebou, dívají se na něj chladně a trochu zkoumavě. Chytne mámu kolem krku pevněji. Nelíbí se mu. Takhle to přece nebylo, tohle si nepamatuju, napadne ho znepokojeně, zná i ty oči, zná tenhle pohled, co se mu zavrtává až do duše.
Ten samý pohled, jen kolem očí pár vrásek; hoří mnohem víc chladným vztekem, na moment v nich zahlídne vlastní smrt, ale pak mu do brady narazí Jadeova pěst, až zavrávorá, a v té části tváře mu znovu vybuchne bílý oheň.
Zase ty oči, teď se dívají skoro uznale, Deanovi buší srdce až ve spáncích, pot mu zalil kůži a bolí ho snad každý sval, leží na zádech v tělocvičně a Jade mu podá ruku, aby mu pomohl na nohy. Dean netuší, jestli se na nich udrží, ale za ten pohled to stojí.
Ještě jednou ty oči, odhadují ho a nemilosrdně rozebírají, napůl tuší, že ho čeká trest, ale taky se dozví všechno, co tak dlouho hledal, všechno, to zatím při tandemových trénincích jen tušil v náznacích Jadeovy mysli, mezi stovkami jeho myšlenek, co se Deanovi občas na zlomek vteřiny ukázaly, květinová vůně, světlé vlasy rozhozené po podlaze, kam ženská hlava sklouzne po tom, co z ní Jadeovy ruce vymáčknou život, Jadeovy prsty utahující kožená pouta kolem ženských zápěstí, zjizvená předloktí- odvíjející se video v jeho podvědomí se prudce zastaví, jako by někdo ustřhl zbytek pásky. Tenkrát to ještě nechápal, a nepřemýšlel nad tím, ale dneska už ví s jistotou, čí předloktí zdobí tyhle jizvy. Kdyby měl tělo, oklepal by se.
Payne, proletí mu hlavou nesouvisle. Jestlipak ví i o tomhle. Její úsměv, ten tichej vzdech, co jí uteče, když ji políbí na krk, jak se mu uvolní v náručí, když má vlasy vlhký ze sprchy, proběhnou mu před očima jako pětivteřinovej kaleidoskop, a pak se její ruce pevně sevřou kolem těch jeho a na zápěstí jí vykvetou rány od pout, zařezanejch do kůže až do krve, pramínky stékají přes jejich spojený prsty - i přes ten, kde by měla mít prstýnek, ale není tam - ani ten úsměv už na tváři nemá. Místo toho se jí oči zamlží, je v jiným světě, někde ve svojí hlavě, kde znova a znova prožívá něco, co se jí stalo kdysi, co on nemůže spravit. Chce ji obejmout a přitáhnout k sobě, schovat ji před tím, ale sám je spoutanej, přivázanej na zadním sedadle policejního auta, a Payne se najednou rozkašle, její drobný tělo se prohne v bolestný agonii a na rtech se jí objeví krev. Všechno v něm se sevře hrůzou, panika ho stiskne jako sardinku, a Payne dál a dál vykašlává krev, celý auto zaplní železitej pach smrti.
Natáhne po Deanovi ruce, jako kdyby od něj čekala pomoc, ale prsty se jí protahujou, nehty rostou a zostřují se do drápů, a když sevře jeho čelist v ruce, jsou to prsty Lamie, znovu se mu zarývají do kůže, znovu ho drtí silnýma pažema, Payniny oči se zúží a změní barvu. Krev na jejích rtech je jeho, teď to najednou ví, roztáhnou se smíchem, co ho zmrazí do morku kostí. Payne! vyhrkne její jméno vyděšeně, tohle ne, už znovu ne, cokoliv jen tohle ne, ale drží ho moc pevně, nemůže utýct, a tentokrát tu umře, tentokrát tu není nikdy, kdo by ho zachránil, a je jedno, jak moc se bude bránit. Lamie se k němu nakloní a svůdně okmitne jeho tvář rozeklaným jazykem+
Payne? +protáhne pobaveně, její hlas zní povědomě, až mu krev ztuhne v žilách+ Payne už je pryč. +pousměje se a palcem sklouzne po jeho hrdle, přes tepnu, kde mu pod kůží buší tep. Prsty má studený a ostrý nehty jsou pryč, a Lamiina tvář se vyloupne ze stínu. Už to nejsou Lamiiny smrtelně nádherný, nebezpečný rysy, dívá se do očí Rebecce, jenže mají barvu leštěnýho sopečnýho skla, a v úsměvu se jí zalesknou zuby. Je bledší, pohled do její tváře mu připomene, jak tenkrát Syrianě málem ukousla zápěstí+ Přece se nebude zahazovat s člověkem... +nakloní se k jeho uchu, skoro mazlivě, ale Deanovi může srdce vyskočit z hrudníku+ a ty fakt nejsi Jade. +ušklíbne se jen těsně nad jeho krkem; čeká, že každou chvíli ucítí její zuby zabořené v kůži, ale ona se narovná, a když se odtáhne, aby se mu vysmála do obličeje, Paynina tvář je zpátky, kůži má hladší, až mrtvolně bledou, a její rysy získaly ten skoro nepřirozenej nemrtvej půvab. Usměje se na něj a odhalí ostrý upíří špičáky, oči jí potemní do totožnýho odstínu obsidiánu. Tohle není doopravdy. zašeptá Dean zoufale, zatímco každá buňka v jeho těle jako by umírala panikou a zoufalstvím. Uvidíme, poznamená lehce upíří Payne, špičkou jazyka si přejede po rtech, a pak se mu plynule zakousne do hrdla+

[Payne]

+celý další den vše probíhalo všechno víceméně v klidu. Doktorka chodila Deana pravidelně kontrolovat a její přítomnost celkem zdařile ignorovala. Na chvíli přišla i Laura a chvilku si povídaly, než zase musela jít. Ukázala se i Lauren a přinesla jí něco k jídlu. Jinak většinu dne trávila v křesle těsně u Deanovy postele, držela ho za ruku a tiše na něj mluvila, i když netušila, jestli vůbec něco vnímá. A když už jí došly i hlouposti o kterých by mluvila, začala tiše pobrukovat jednu z ukolébavek, které si pamatovala ze svého dětství. Nedokázala by říct, kdy usnula, schoulená v křesle, ale probudilo ji tlumené Deanovo zasténání. Okamžitě je zcela vzhůru a s obavami, ale i nadějí se na něj zadívá; hned je jí ale jasné, že není vzhůru, ale ať už prožívá a vidí cokoliv, není to nic příjemnýho. Skloní se k němu a právě když chce jemně odhrnout z jeho tváře pramen zpocených vlasů, jeho tělo sebou prudce škubne a jedna ruka mu vyletí nahoru k obličeji, jakoby si chtěl strhat obvazy. Payne zareaguje naprosto automaticky, bleskově jeho ruku chytí a hmátne i po té druhé a snaží se ho udržet, což se jí chvíli i daří; jenže pak se mu povede jednu ruku si uvolnit a vzápětí se jí jeho prsty pevně sevřou kolem krku. V instinktivním pokusu mu v tom zabránit, pustí i jeho druhou ruku a snaží se prsty uvolnit, ale drží ji moc pevně a jakmile má volnou i druhou, sevře jí krk oběma rukama.+ Dea...Deane! To jsem...+pokusí se promluvit, ale teď si je jistá, že tam kde je ji neslyší a ať vidí cokoliv, nedokáže přes to k němu proniknout a vtáhnout ho do reality. Z posledních sil se nadechne a zavolá pomoc, ví, že někdo jistě nebude daleko. Vidění se jí už na okrajích trochu rozpíjí, když zachytí záblesk bílého pláště a najednou se může zase volně nadechnout. Prudce se rozkašle, hrdlo ji pálí, jakoby jím prošel oheň a kolena se pod ní podlomí. Vnímá shon kolem postele a jen co se jí projasní zrak a dokáže se odsunout od postele ke zdi, strachem rozšířenýma očima sleduje, jak se ho několik lidí snaží uklidnit. Dýchá zprudka, rychle a příliš krátce, ví že hyperventiluje, ale nemá strach z něj, ale o něj. Náhle se ozve hlasitá rána a ona nevěřícně sleduje, jak se po celé protější stěně rozběhne pavučina prasklin a okamžik potom i po té vedlejší a vteřinu na to praskne žárovka v lustru na stropě a podlé série tlumených zvuků z chodby se totéž přihodilo i světlům na chodbě. Ví, že za to může Deanova zdivočelá magie a opravdu doufá, že se kouzelníkům kolem něj povede dostat to pod kontrolu dřív, než jim celý ten barák shodí na hlavu a způsobí blackout polovině New Yorku. Tak nějak si je jistá, že to vůbec není nepravděpodobný scénář...+

[Dean]

+monitorující kouzla upozorní personál o chvíli dřív než její křik, takže když dovnitř vtrhnou dvě ženy a jeden muž, rovnou je oddělí. Muž Deana tak napůl zalehne, snaží se přitom vyhnout jeho zraněním, a udržet ho na posteli co nejdýl, aby doktorka Judy vytáhla hůlku a kouzlem Deana znehybněla. Končetiny mu sice zamrznou v pohybu, ale jeho tělo sebou pořád na posteli slabě škube, jak se snaží kouzlu vymanit, a když to nejde, ventiluje se jinak+ Stoupá mu tlak a srdeční rytmus. +zamumlá druhá žena, a na mávnutí její hůlky se ze skříně u zdi vznese lahvička se sedativem, a vkouzlí ho Deanovi přímo do krevního oběhu+ Potrhal si stehy. +oznámí muž, když se z Dean konečně zvedne, a na tričku se mu vyjímá skvrna od Deanovy krve. Judy se znepokojeně podívá na stěnu a kryje si hlavu před střepy žárovky+ Spoutání? +podívá se na ty dva ostatní+ To je riskantní. +namítne muž s očividnou obavou+ To já přece vím. +odsekne doktorka netrpělivě+ Jenom dočasně. +dodá smířlivěji, zatímco druhá žena mává hůlkou v sérii diagnostických kouzel+ Potřebuje ji k procesu hojení- +odporuje muž dál, ale Judy ho přeruší mávnutím ruky+ Potřebuje se hlavně uklidnit, než si způsobí další vnitřní zranění, a než se u něj rozvine úplná psychóza. Chceš opakovat to, co- +sklouzne očima na Payne v rohu u zdi a zarazí se+ Jdeme do toho. +oznámí jim prostě a ostře se podívá na druhou lékařku, která váhavě přikývne+ Budeme ho muset blíž monitorovat. +dodá jenom tiše, a zvedne oči ke stropu, ze kterýho se snese trochu omítky. Dál pokračují mlčky a ve shodě, jejich dvě hůlky se pohybují synchronizovaně a když z nich vystřelí slabé zlaté provazy, které jako by Deana omotaly, a následně se mu vsákly do kůže, nastane ticho. Po tom bordelu je trochu nečekaný, skoro ohlušující, a Deanovo tělo na posteli ochabne, jak zaberou i sedativa+ Je možné, že na něco reaguje. +poznamená muž, a vytáhne svůj tablet, ve kterém najde Deanovy výsledky+ Hojil se rychle, hodně rychle, většina vnitřních zranění byla dneska ráno skoro zahojená... +zamumlá, přistoupí k Judy a tlumeně spolu začnou nad tabletem něco řešit, zatímco druhá žena přejde k Payne+ Jste v pořádku? +zeptá se jí a nabídne jí ruku, aby jí pomohla vstát, ale přitom jí prsty na zápěstí nenápadně změří tep+ Bude to jenom pohmožděné... +dotkne se zlehka jejího krku+ Ale seženu Vám něco na bolest. +slíbí+

[Payne]

+nevzpomíná si, kdy naposledy se o někoho takhle bála. Možná tenkrát, když Bí unesli Smraďoši? Nebo když se Dean vrátil z Indie a byl tak...jiný. To měla strach, ale ne bezprostředně o jeho život. Ze svýho místa u zdi sleduje horečnatou aktivitu kolem lůžka a i přes strach o Deana, který jí doslova svírá útroby ledovou rukou, poslouchá i útržky hovoru. Když ale slyší "úplná psychóza", na okamžik má pocit, že se jí zastavilo srdce. Před očima jí prolétnou měsíce po Indii, kdy nedokázal snést její dotek, kdy se jí sám nechtěl dotknout, ale hlavně s ní ani nechtěl mluvit. Nedokáže a ani nechce si představit, že je to možná čeká znovu...Ne. Stop. Zhluboka se nadechne a všechny tyhle myšlenky od sebe rázně odežene. Není jistý, že se to stane a přece vidí, že magie i v léčení dokáže neskutečný věci. Určitě bude v pořádku, až se probudí...Pozoruje doktorku i muže, jak tiše něco řeší nad tabletm, ale když jí výhled zastoupí druhá z žen, vzhlédne k ní, trochu jakoby ji překvapilo, že tam je.+ Ne...totiž, jo. Nic mi není. +potřese hlavou, jakoby si potřebovala pročistit hlavu. Její ruku ale přijme a nechá si pomoct na nohy+ Díky. +zalétne pohledem k Deanovi, který je najednou zase tak klidný, ale teď už ví, že uvnitř není, že tohle celé ulevilo jenom jim, ne jemu. Je zamčený ve své hlavě, kde vidí...kdoví co a nemůže utéct. A to je něco, co ji děsí mnohem víc, než to, že ji před chvílí málem uškrtil.+ Ne, to bude dobrý. Nechci...+zavrtí hlavou a pak zavře oči a pokusí se na ni usmát+ chci mít čistou hlavu. +dodá, aby trochu obrousila svůj předchozí trochu ostřejší tón. Hrozně moc se chce zeptat, jestli bude v pořádku, ne fyzicky, tím se je skoro jistá, ale psychicky, nakonec ale neřekne nic. Hlavně proto, že zatím si chce hýčkat naději, že bude...+

[Jade]

p
Myslela jsem něco trochu méně intenzivního, než co dostal Dean. +pousměje se žena, ale nenutí ji do toho+ Podle Vašeho hlasu, bych řekla, že trachea bude v pořádku, a nemáte nic rozdrceného. Budeme ho muset spoutat, ale i tak doporučuji nezůstávat... moc blízko. +dodá diplomaticky+ Kdybyste si rozmyslela, stačí říct. +vrátí se ještě k těm lékům na bolest, a pak se připojí k ostatním, kteří dokončili Deanovu prohlídku, a společně se odeberou někam prodiskutovat následující strategii. Dean zůstane ležet na posteli v poněkud nepřirozeně ztuhlý poloze, jak na něm pořád zůstávají znehybňující kouzla; spoutanou magii by na něm nikdo nepoznal, ale jeho kůže získá trochu popelavější a nezdravější nádech. Během odpoledne se na návštěvu nikdo neobjeví, asi všichni dostali echo, že to není žádoucí, jen Lauren se staví na otočku s jídlem. K večeru se ale ve dveřích objeví Tyler, levou nohu má v ortéze a výrazně na ni kulhá, a vypadá možná trochu unaveněji než normálně, ale jinak by na něm nikdo nepoznal, že ho včera přinesli v bezvědomí. Kývne na ni v pozdravu, a pár minut jen studuje Deanův obličej+ Jak se mu vede? +zeptá se jí pak, ve tváři má jasně vepsanou obavu, a svoje magicky zaštupovaný tělo složí na druhou židli z druhé strany postele+

[Payne]

Jo, já vím, ale i tak, je to dobrý, vážně. +pousměje se a snaží se co nejmíň chraptět:D Když ale pak řekne, že musí Deana spoutat, kousne se do rtu a zalétne k němu ustarným pohledem. Neumí si představit, že by mu zrovna tohle nějak pomohlo se probudit, ale slíbila, že do jeho léčby nebude kecat a tak neřekne nic. Na její vyrování jen přikývne, ale hodlá být tak blízko, jak to jen bude možný. Dá si prostě jen větší pozor.+ Dobře, díky. +přikývne jen na tu nabídku a drží se vzadu, dokud zase všichni neodejdou. Pak se vrátí do svého křesla, které si přítáhne do stejné vzdálenosti, kde ho měla před tím, z postele si stáhne deku, přehodí si ji přes ramena a stočí se v křesle. Pozoruje Deanovu nepřirozeně našedlou tvář a cítí, jak se jí žaludek stáhne úzkostí pokaždé, když jí v mysli znovu zarezonuje slovo "psychóza". Ví, že tohle slovo může zahrnovat spoustu věcí, od víceméně neškodných po opravdu velké potíže a i když se snaží na tohle teď nemyslet, čas od času se jí to do mysli znovu a znovu vetře a pokaždé způsobí to nepříjemné sevření kolem žaludku. Celý zbytek dne stráví v křesle, jen když přijde Lauren a přinese jí další jídlo, sní si to u malého stolku, potom se rychle osprchuje a vrátí se zase do křesla. Když se pak otevřou dveře, sedí zrovna s lokty opřenými o kolena, hlavu má skloněnou a jemně svírá Denovou ruku ve svých dlaních. Mohlo by se zdát, že pláče, ale když vzhlédne, aby se podívala kdo přišel, oči má suché a podle toho, že nejsou ani zarudlé, nebrečeala ani v uplynulých hodinách. Oplatí Tylerovi kývnutí na pozdrav a narovná se, pustí Deanovu ruku a v letmém pohlazení ještě sklouzne prsty přes hřbet jeho ruky, než se opře v křesle a znovu se zamotá do deky. Neočekává, že by Tyler něco řekl, nebo s ní chtěl mluvit, proto ji trochu překvapí, když se po chvíli ozve.+ Hůř než dnes ráno...+odpoví po chvíli, protože to je tak jediné, čím si je jistá+ Nechci si vůbec představovat, co se mu děje v hlavě...+dodá pak tiše a trochu ztěžka polkne. Vzpomene si na jednu teorii o tom, co prožívá člověk v bezvědomí a právě teď ze všech sil doufá, že ta teorie je veskrze chybná+ Byli jste tam spolu...+původně to chtěla říct, jako otázku, ale otazník se cestou nějak vytratil, protože si tím najednou byla jistá+

[Jade]

+přikývne, a zamračeně se na Deana zadívá+ Jo, nevypadá dobře. +usoudí+ S tou magií je to problém. +pokračuje po chvilce+ Potřebujeme ji, pomáhá s procesem hojení. A všechny jejich postupy jsou na ni navázaný, lektvary, kouzla... +mávne rukou, jakože si umí udělat představu sama, a poškrábe se na čelisti+ Ale když je svázaná, tak nefunguje. +sklouzne očima z Deanovy tváře na její, jako by odhadoval, kolik toho snese+ Blbý je, že už se měl dávno probudit. +řekne pak po pravdě+ Pokud nejde o magicky udržovaný koma, není pro nás úplně běžný bejt takhle dlouho v bezvědomí. Ale na něj nefungujou ani probouzecí kouzla. +podvědomě si promne zraněnou nohu+ Zabarikádoval se tam někde vevnitř, a to není dobrý, může ti to pěkně rozjebat hlavu. +nepoužije slovo psychóza, ale evidentně k tomu směřuje+ Hm? Jo... jo, to je pravda. +kývne na její poslední otázku. Nemá důvod to popírat, ale detaily jí taky říct neplánuje+

[Payne]

+je úplně potichu a poslouchá ho, protože jí toho řekl zatím nejvíc ohledně toho, co se vlastně děje. To, že je odříznutí Deana od jeho magie problém jí ale došlo, už jen z toho, o kolik hůř teď vypadá. Když ale řekne, že se měl dávno probudit, zvedne prudce hlavu a zadívá se na něj.+ Takže...takže se...nechce probudit? +řekne tiše, skoro jakoby se bála to takhle přímo říct a znovu se podívá na Deana, tak nepřirozeně klidnýho, v porovnání s tím, co se nejspíš děje hluboko v jeho podvědomí.+ Vím, že o tom nemůžete mluvit. +zavrtí pak hlavou; nechce vyzvídat, ale na jednu věc se musí zeptat+ Ten, co za to může...+její hlas zní najednou trochu cize, chladně a když upře své šedomodré oči do jeho, jsou podobně studené, jako její hlas+ ...dýchá ještě? +zeptá se tiše, ale zcela zřetelně+