od Jade » 27 bře 2021 01:56
+Jeho přítomnost je tak trochu jako řasa v oku; ne bolestivá, spíš trochu nepříjemná a neignorovatelná. Když se proti němu zpočátku pokusí bránit, ucítí závan známé magie z jejího tetování, který má za úkol tuhle její snahu podpořit – mohl by ten odpor zlomit, kdyby chtěl, stačilo by tvrdě zatlačit. Ale pak prostě proklouzne skrz, protitlak se rozvolní, a on proklouzne do jejího vědomí. Octnout se v hlavě někoho jinýho je vždycky sakra divný, jako načapat člověka při něčem nepřiměřeně intimním, a být v hlavě někoho bez magie je ještě o hodně podivnější. Podvědomě si připomene, jak moc je na tu svoji zvyklý spoléhat, a prohlídne si ten prostor, kde se vlastně ocitl. Dobře, evidentně jí vizualizační meditace není cizí, protože prostor pro ně ve svojí mysli vytvořila rychle. Zaznamená bílou rozostřenou měkkost a kdyby měl tělo, koutek by mu vyjel výš nad tou zjevnou snahou se přece jen pokusit před ním něco skrýt. Je to zvláštní místo. Vnímat mysl někoho dalšího mu o člověku vždycky něco málo prozradí, aniž by musel nutně něco vidět. Nucená blízkost by mu mohla bejt i nepříjemná, kdyby si něco takovýho připouštěl, a prostor kolem něj zavibruje ostražitostí, jeho přítomností jí není nijak zvlášť příjemná, ale podle všeho bude schopná poslouchat instrukce líp, než doufal. Magicky se zhmotní vedle ní, ze zkušenosti ví, že vidět ho je pro lidi většinou trochu míň divný, než ho jenom cítit a slyšet. Na okamžik zachytí záblesk obrazu, jen na zlomek vteřiny, jak už to bývá, když se někdo v jeho blízkosti snaží usilovně na něco nemyslet, a díky tomu toho má plnou hlavu. Otočí se stranou, a sotva na to pomyslí, objeví se vedle něj pevná vysoká zeď z bílých cihel, jen tak uprostřed ničeho+
Strč to všechno tam. +protáhne jeho hlas, ale zní odněkud shora, a rty jeho avatara vedle ní se nepohybují+ Potřebuju tvoje plný soustředění, a ne abys někdo uprostřed těch sraček začala myslet na to, co všechno tu nesmím vidět. +ušklíbne se lehce, ale trochu to postrádá osten, taky si uvědomuje, že Deanovi dochází čas. Pak k ní natáhne ruku a chytne ji za předloktí; vizualizovat to pomůže jim oběma spolupracovat. Tady uvnitř může jeho magii doopravdy cítit, každý závan, na rozdíl od světa tam venku, kde mudlové vnímají jen intenzivní projevy většinou spojené s emocemi. Takže když ji jeho magie obklopí, ne nepodobně tomu, jak ji Becca přemisťuje, může to cítit na imaginární kůži až do hloubky vědomí. Jeho magie je mu podobná, distinktivně a specificky jeho, překvapivě opatrná, s mocí tušenou pod povrchem. Uchopí ji pevně, a pak bílý prostor zmizí a na pár chvil jsou oba jako slepí, jako kdyby projížděli ve vlaku tunelem, ale tisíckrát větší rychlostí a tisíckrát hlasitěji, až skoro klaustrofobně, kaleidoskop tmy a zvuků se kolem nich prožene rychlostí blesku, až z nich skoro vymáčkne dech, kdyby tedy jejich imaginární těla potřebovala dýchat. Někde daleko v reálném světě a Jadeovy prsty přitisknou k Deanovu čelu, jeho magie kolem nich zesílí, drží ji teď jako ochranný obal a táhne ji s sebou, nekompromisně a možná trochu křečovitě, protože se nemůže chytit a přisát k její magii, jak by to udělal normálně. Cosi do nich neslyšně narazí; mentální tlaková vlna Deanových zmatených magických obran, na okamžik vyšlehne plamenem, tak jasným, že je kontrast s předchozí tmou skoro oslepí, a Jade zatlačí víc, ne agresivně, ale vemlouvavě, opatrně, zkusmo. Část jeho magie ji k sobě pořád tiskne, teď už skoro nepříjemně, protože teď ji nesmí pustit, jeho neviditelný stisk se trochu zarývá do okrajů jejího vědomí, když ji protahuje škvírou v Deanově obraně, jako kdyby procházeli vodopádem z ohně. Ostrý ženský výkřik, který jimi projede až do morku kostí, až Jadeovi zadrnčí imaginární zuby a v puse ucítí lepkavou železitou pachuť. Na chvilku to vypadá, že v nich oba shoří, ale jakmile se dostanou skrz, může vidět, že je to jen iluze, plamen nehoří doopravdy, ochrany vypadají zevnitř spíš jako neprůhledná bublina, která na některých místech slábne a tenčí; a jinde jsou v ní díry a okraje bubliny lehce povlávají v neviditelném větru jako v hororu+
Jo, je to úchvatný místo. +poznamená Jade kysele a oba je zase zhmotní, aby se viděli. Pomalu uvolní stisk jejího předloktí, aby se ujistil, že nezmizí, a zvládne se udržet sama, a pak ji pustí, ale pořád zůstává blízko. Kolem nohou jim roste tráva, na okraji horizontu je vidět les a kousek vedle je slyšet zvuk řeky; normálně by to byla docela klidná a příjemná krajinka, ale něco je s ní na první pohled špatně. Začíná to jen jako pocit, podivný tušení hluboko v podvědomí, cosi ve vzduchu, co zvedá chloupky na pažích. Při bližším pohledu ale tráva pod jejich chodidly zežloutne a vyschne, šumění řeky je nepřirozeně olejnatě líný a voda je divně cítit. Místo měkkých bílých mraků se po nebi honí zvláštně dusivá mlha a blankytně modrá zfialoví a pak zčervená. Vzduch přestane chutnat svěže a horsky a získá zvláštně kyselý, nedýchatelný nádech+
Zmizíme, než si nás všimnou. +zamumlá Jade a lehce paranoidně se rozhlídne směrem k lesu. Nijak blíž to neupřesní, ale evidentně tam není poprvé, a ať už tam viděl cokoliv, nechce to potkat znovu. Jeho magie ji znovu uchopí, ale teď už se její zhmotněný formy nedotýká doopravdy, a krajina kolem nich začne rychle ubíhat, jako za okny jedoucího auta, rychleji a rychleji, až přestanou být schopní vnímat okolí a rozeznávat jednotlivé obrazy. Deanova magie kolem nich houstne způsobem, jakým ji venku nikdy nemohla cítit, hmatatelně těžká a neklidná, ale zatím jako by si jich nevšímala. Rozhodně ale dost zpomalí jejich rychlý postup, a Jadeovu imaginární tvář lehce zvlní vypětí, který musí vynaložit, aby je dostal dál. Prostor kolem nich se změní v tmavou jeskyni, z iluze kamenů stoupá reálný chlad a vlhkost, a na balvanech tvořících zdi občas probleskne obraz jako na zrnící televizi; záblesky kouzel, zvuk Paynina smíchu, Tylerova mohutná postava a rozbitý obličej Franka Castla. Payne zdálky s batohem přes rameno a kapucí na hlavě, křupnutí lebky rozbíjející se o asfalt, stěny na moment zrudnou bolestí zlomených žeber, která kolem nich projede a jen je mine+
Zabírá to. +zamumlá Jade spíš pro sebe, než pro ni, pokračuje rychle, jak nejrychleji může, aniž by ji cestou ztratil, nezdržuje se, ale zároveň zůstává ve střehu. Ve tmě za nimi se cosi pohne, dost tiše na to, aby to mohlo působit jen jako trik mysli, rychlá ozvěna plížení po kameni. Jejich vizualizovaná těla nemají tep ani dech, ale přesto je to jako kdyby měli srdce až v krku+
Soustřeď se na něj. +vydechne Jade tiše a tentokrát si ji přitáhne za zápěstí blíž, chce mít jistotu, že nezmizí. Veškerej sarkasmus a přezíravost z něj teď vyprchaly a nahradilo je laserový soustředění+
Jenom na něj. +dodá tiše, a na tu myšlenku, její pocit, se napojí, vdechne mu magii, proplete je těsněji, a jeskyně jim ujede pod nohama, zmizí jako lusknutím prstů, jak se Jade snaží zmizet Deanovi z radaru a dostat se blízko dřív, než si to uvědomí.
Když se jim země pod chodidly zastaví, místo kamene ucítí koberec, měkký a místy už trochu prošlapaný. Ta chodba je nekonečná, obrázky pětičlenné rodiny na zdech a rostliny v rohu působí útulně, ale přesto je to místo čímsi nakažený, vzduch ztěžklý pachem krve jako by se jim lepil na kůži, a ačkoliv to na Jadeově imaginární podobě není moc vidět, jeho vědomí vedle ní působí unaveněji, napjatě. Stěny kolem nich lemují desítky dveří, všechny vypadají stejně, některé jsou otevřené, jiné skoro přivřené, a další zatlučené prkny a hřebíky. Jade pokračuje bez povšimnutí kolem nich, dovnitř se vstoupit nesnaží, následuje proud Deanovy magie, teď silnější, než předtím. Že jsou blízko jí nemusí říkat nahlas, Deanova přítomnost je skoro hmatatelná, zoufalství ve vzduchu jim těžce lne k imaginární kůži, stěny jako by se zužovaly jeho úzkostí, magie kolem nich neviditelně vibruje, připravená na hraně zešílení. Jade projde kolem skoro přivřených dveří, za nimiž je v pološeru na posteli vidět obrys Payniných nahých zad, přikrývku má kolem pasu a sklání se k téměř nerozeznatelnému Deanovi na posteli; ignoruje i dokořán otevřené dveře do pokoje, kde uprostřed stojí prostá tmavohnědá rakev, je otevřená, ale dovnitř není vidět, a místnost je jinak naprosto prázdná, až na záplavu bílých sladce hnijících lilií a kluka se svěšenou hlavou v trochu moc velkým saku. V místnosti naproti šero není, o spoustu let mladší Chloe se lehce pohupuje v kolenou, aby chlapeček v její náruči usnul, a Jade, taky o pár vrásek hladší, se Payne podívá přes Chloeino rameno přímo do očí, než se dveře zabouchnou.
Tam pod jejich kroky původně neutrálně béžový koberec poprvé začne rudě čvachtat. Krev se valí přes práh dalšího z pokojů, ze dvou mrazivě malých postelí, z Megina rozervanýho hrdla, z Benova prostřelenýho čela. Jade tý scéně sotva věnuje pohled a pokračuje dál, přestože každý krok teď zní jako kdyby procházeli bažinou, a Deanova magie se jich už dotýká skoro fyzicky; nadzvedává cípy imaginárního oblečení jako lezavě nepříjemnej vítr, otírá se jim o kůži jako suchá horkost, hraje si s Payninýmy vlasy, zlověstně neklidná, připravená. Jade má čelist pevně zaťatou, ale nezpomaluje, dokud náhle prudce neotočí hlavu a nezadívá se přímo na jedny z hladkých dveří ve stěně. Místo, aby vzal za kliku, přistoupí ke zdi těsně vedle nich, kde kromě lehce se odlupujících krémových tapet není zdánlivě nic. Na zdi se rýsuje světlejší obdelník, jako by tam kdysi něco viselo, ale jinak vypadá docela obyčejně. Jade položí do toho místa dlaň a zavře oči, poslouchá, vnímá, a pak ostře ucukne, jako by se spálil. Kůže na imaginární ruce mu horce zasyčí a zčerná, ale on tomu nevěnuje pozornost, je to mentální bolest, jeho tělo v tomhle prostoru je jen iluze. Tohle dokáže odsunout na později+
Zkus to ty. +otočí se vyčkávavě na Payne, a jeho pohled nepřipouští váhání; evidentně je připravenej ji k tomu donutit, kdyby se chtěla vytáčet. Paynina dlaň je proti té jeho drobnější, pokryje menší plochu navlhlé tapety, a chvíli se neděje prostě nic, jen tam tak oba stojí a zírají na zeď; dokud se stěna nezavlní jako horký vzduch v létě nad rozpálenou silnicí a nezmizí jim před očima. Chodba se rozplyne, jako by nikdy nebyla. Dean napůl leží a napůl sedí v šeru, na krku má jasně viditelnou a slabě krvácející ránu a opírá se o cosi chladně lesklého; smyčky Lamiina silnýho ocasu se kolem něj ovíjí skoro majetnicky, formují kolem jeho těla docela pohodlný hnízdo, ale jsou připravený smrtelně stisknout. Zbytek jejího těla se ztrácí někde v temnotě, kterou světlo měsíce mezi ruinami Sethova paláce neozařuje. Deanovy oči slepě zírají kamsi do tmy za nimi, tvář zkroucenou v agonii, jako by je ani nezaregistroval, ale jeho magie je tu živá, zdivočelá a silná a zahnaná do kouta, každý atom vzduchu jako by elektrizoval její přítomností+
Deane. +Jadeovy rty se nepohnou, ale hlas je nepochybně jeho, jako kdyby to slovo vydechla celá jeho bytost, nečekaně měkce, s emocí, která k němu snad ani nepatří. Jade udělá dva obezřetné kroky směrem k Deanovi+
Hm… kolikrát tě ještě budeme muset vykopnout? +protáhne za nimi kovově děsivě známý hlas a ze tmy se vyloupne dívčí postava+
Vážně jste se neměli chodit… +poznamená chladně krásná Payne, lehce nakloní hlavu na stranu a v hladovém úsměvu se jí zalesknou upíří špičáky+
I'll wrap my hands around your neck so tight...
...with love.