Hospital wing

[Jade]

+Judy se k ní otočí s obočím staženým a nadechne se, aby něco řekla, ale pak zavrtí hlavou+ Dělej jak myslíš. ale je to na tvoji zodpovědnost. +zapíchne pohled do Jadea, a založí si ruce na prsou, evidentně nemá problém vynadat komukoliv+
Já chápu, že mu chceš pomoct, ale nevíš, do čeho jdeš. +ozve se Tyler, dívá se na Payne, ale oči mu sklouznou zpátky k Deanovi; taky by chtěl udělat cokoliv, aby ho z toho dostal+
Ne, to nevíš. +přisvědčí Jade s úšklebkem a otočí se přímo k Payne+ Musíš být připravená na cokoliv. +řekne bez obalu+ představ si... mysl jako prostor. palác. S chodbama, kterejm se vyhýbáš, a těma, který znáš i poslepu. Některý místnosti skladujou tvoje vzpomínky, a jiný vedou na půdu, kde žijou strašidla. +zvedne koutek v úšklebku+ Bude se nám to tak líp vizualizovat. Tvoje vědomí je nehmotný, ale můžu ho uchopit a vzít sebou tam. +ukáže prstem Deanovi na čelo+ Dostat tam sebe není zas tak těžký, zvlášť když to není poprvé, ale udržet nás tam oba dva nebude lehký, takže nesmíš vyšilovat. A za žádnou cenu se tam nesmíš ztratit. +v očích mu varovně blýskne+ Nejenže tě pak nedokážu dostat ven, ale dvě vědomí dlouho v jednom těle by Vás zabily oba dva. +dodá konverzačně, jako by řešili počasí+ Pokusím se zvizualizovat všechno, co půjde, ale pamatuj si, že většina z toho je projekce, iluze. Jsou to jeho myšlenky, ne realita. I když pro něj to momentálně je víc než reálný, a emoce, který v něm žijou, jsou přímo napojený na jeho magii. Magie je... +přimhouří oči, jak hledá to správný slovo+ je to jeho součást, život, ochrana. Proudí ve zdech paláce jeho mysli, a chce ho chránit, chce mu pomoct. Jenže on je teď moc obrácenej do sebe a neovládá ji. Je jako tříletý děcko, který si v pracovně hraje s kalašnikovem. +ušklíbne se. Za jinejch okolností by možná nebyl úplně špatnej učitel+ A jeho magie může ty nereálný věci v jeho hlavě udělat kurva reálný. Snaž se tam prostě neumřít. +dodá nevzrušeně, a přesune svoji židli na její stranu postele, takhle zblízka je na něm trochu vidět únava, ale oči má čistý a soustředěný+ Dostanu se dovnitř i sám, ale když mě pustíš, bude to o dost míň bolet. +protáhne, zvedne ruku, a dotkne se jejího spánku+

[Payne]

+podívá se z Judy na Tylera, ale neřekne nic; poslední slovo má naštěstí očividně Jade a vzhledem k tomu, že to byl on, kdo tuhle možnost navrhnul, on ji nejspíš odrazovat nebude. Nebo ne nijak intenzivně. Takže ho velice pozorně poslouchá. S vizualizací, kterou jí předsetřel nemá vůbec problém, vždyť sama má svou "bílou, tichou místnost", kde je zcela v bezpečí a kde necítí vůbec nic. Ani strach, ani bolest... Vůbec nic.+ Prima. Takže nevyšilovat, neztratit se, neumřít. +shrne to ve zkratce a trochu se pousměje, i když si plně uvědomuje, že tohle dalece překračuje její dosavadní, bližší zkušenosti s magií. Na okamžik ji napadne, jestli před ním dokáže zamknout svoje vlastní vzpomínky, ale nakonec usoudí, že to je vlastně jedno. Ona je se svojí minulostí víceméně srovnaná a on z toho určitě těžký spaní mít nebude:D+ Dobře. +řekne tiše, zhluboka se nadechne a pomalu vydechne, aby se co nejvíc uklidnila, vyčistila si hlavu. Používá meditační technikou, kterou ji naučila Bí a která jí vždycky funguje. Zpočátku necítí vůbec nic, jen lehký dotek na svém spánku. Pak ucítí slabý tlak a prvotní instinkt jí ihned velí se proti tomu tlaku postavit a v podstatě ihned potom, co si to pomyslí, jí hlavou projede krátká, ostrá bolest. Ostře se nadechne a znovu pomalu vydechne, podvolí se tomu tlaku a bolest skoro okamžitě poleví. Uvědomí si, že se ocitla v nějaké rozlehlé místnosti, kde ale nic nemá pevné obrysy, vše jakoby bylo zahalené do bílé mlhy. Na okamžik se lekne, že je sama, ale když se podívá vedle sebe, uvidí Jadea, stejně zřetelně, jako ho viděla před pár okamžiky v nemocničním pokoji.+ Chápu správně, že první krok se povedl? +zeptá se a potěší ji, když zjistí, že i tady může mluvit+

[Jade]

+Jeho přítomnost je tak trochu jako řasa v oku; ne bolestivá, spíš trochu nepříjemná a neignorovatelná. Když se proti němu zpočátku pokusí bránit, ucítí závan známé magie z jejího tetování, který má za úkol tuhle její snahu podpořit – mohl by ten odpor zlomit, kdyby chtěl, stačilo by tvrdě zatlačit. Ale pak prostě proklouzne skrz, protitlak se rozvolní, a on proklouzne do jejího vědomí. Octnout se v hlavě někoho jinýho je vždycky sakra divný, jako načapat člověka při něčem nepřiměřeně intimním, a být v hlavě někoho bez magie je ještě o hodně podivnější. Podvědomě si připomene, jak moc je na tu svoji zvyklý spoléhat, a prohlídne si ten prostor, kde se vlastně ocitl. Dobře, evidentně jí vizualizační meditace není cizí, protože prostor pro ně ve svojí mysli vytvořila rychle. Zaznamená bílou rozostřenou měkkost a kdyby měl tělo, koutek by mu vyjel výš nad tou zjevnou snahou se přece jen pokusit před ním něco skrýt. Je to zvláštní místo. Vnímat mysl někoho dalšího mu o člověku vždycky něco málo prozradí, aniž by musel nutně něco vidět. Nucená blízkost by mu mohla bejt i nepříjemná, kdyby si něco takovýho připouštěl, a prostor kolem něj zavibruje ostražitostí, jeho přítomností jí není nijak zvlášť příjemná, ale podle všeho bude schopná poslouchat instrukce líp, než doufal. Magicky se zhmotní vedle ní, ze zkušenosti ví, že vidět ho je pro lidi většinou trochu míň divný, než ho jenom cítit a slyšet. Na okamžik zachytí záblesk obrazu, jen na zlomek vteřiny, jak už to bývá, když se někdo v jeho blízkosti snaží usilovně na něco nemyslet, a díky tomu toho má plnou hlavu. Otočí se stranou, a sotva na to pomyslí, objeví se vedle něj pevná vysoká zeď z bílých cihel, jen tak uprostřed ničeho+
Strč to všechno tam. +protáhne jeho hlas, ale zní odněkud shora, a rty jeho avatara vedle ní se nepohybují+ Potřebuju tvoje plný soustředění, a ne abys někdo uprostřed těch sraček začala myslet na to, co všechno tu nesmím vidět. +ušklíbne se lehce, ale trochu to postrádá osten, taky si uvědomuje, že Deanovi dochází čas. Pak k ní natáhne ruku a chytne ji za předloktí; vizualizovat to pomůže jim oběma spolupracovat. Tady uvnitř může jeho magii doopravdy cítit, každý závan, na rozdíl od světa tam venku, kde mudlové vnímají jen intenzivní projevy většinou spojené s emocemi. Takže když ji jeho magie obklopí, ne nepodobně tomu, jak ji Becca přemisťuje, může to cítit na imaginární kůži až do hloubky vědomí. Jeho magie je mu podobná, distinktivně a specificky jeho, překvapivě opatrná, s mocí tušenou pod povrchem. Uchopí ji pevně, a pak bílý prostor zmizí a na pár chvil jsou oba jako slepí, jako kdyby projížděli ve vlaku tunelem, ale tisíckrát větší rychlostí a tisíckrát hlasitěji, až skoro klaustrofobně, kaleidoskop tmy a zvuků se kolem nich prožene rychlostí blesku, až z nich skoro vymáčkne dech, kdyby tedy jejich imaginární těla potřebovala dýchat. Někde daleko v reálném světě a Jadeovy prsty přitisknou k Deanovu čelu, jeho magie kolem nich zesílí, drží ji teď jako ochranný obal a táhne ji s sebou, nekompromisně a možná trochu křečovitě, protože se nemůže chytit a přisát k její magii, jak by to udělal normálně. Cosi do nich neslyšně narazí; mentální tlaková vlna Deanových zmatených magických obran, na okamžik vyšlehne plamenem, tak jasným, že je kontrast s předchozí tmou skoro oslepí, a Jade zatlačí víc, ne agresivně, ale vemlouvavě, opatrně, zkusmo. Část jeho magie ji k sobě pořád tiskne, teď už skoro nepříjemně, protože teď ji nesmí pustit, jeho neviditelný stisk se trochu zarývá do okrajů jejího vědomí, když ji protahuje škvírou v Deanově obraně, jako kdyby procházeli vodopádem z ohně. Ostrý ženský výkřik, který jimi projede až do morku kostí, až Jadeovi zadrnčí imaginární zuby a v puse ucítí lepkavou železitou pachuť. Na chvilku to vypadá, že v nich oba shoří, ale jakmile se dostanou skrz, může vidět, že je to jen iluze, plamen nehoří doopravdy, ochrany vypadají zevnitř spíš jako neprůhledná bublina, která na některých místech slábne a tenčí; a jinde jsou v ní díry a okraje bubliny lehce povlávají v neviditelném větru jako v hororu+
Jo, je to úchvatný místo. +poznamená Jade kysele a oba je zase zhmotní, aby se viděli. Pomalu uvolní stisk jejího předloktí, aby se ujistil, že nezmizí, a zvládne se udržet sama, a pak ji pustí, ale pořád zůstává blízko. Kolem nohou jim roste tráva, na okraji horizontu je vidět les a kousek vedle je slyšet zvuk řeky; normálně by to byla docela klidná a příjemná krajinka, ale něco je s ní na první pohled špatně. Začíná to jen jako pocit, podivný tušení hluboko v podvědomí, cosi ve vzduchu, co zvedá chloupky na pažích. Při bližším pohledu ale tráva pod jejich chodidly zežloutne a vyschne, šumění řeky je nepřirozeně olejnatě líný a voda je divně cítit. Místo měkkých bílých mraků se po nebi honí zvláštně dusivá mlha a blankytně modrá zfialoví a pak zčervená. Vzduch přestane chutnat svěže a horsky a získá zvláštně kyselý, nedýchatelný nádech+
Zmizíme, než si nás všimnou. +zamumlá Jade a lehce paranoidně se rozhlídne směrem k lesu. Nijak blíž to neupřesní, ale evidentně tam není poprvé, a ať už tam viděl cokoliv, nechce to potkat znovu. Jeho magie ji znovu uchopí, ale teď už se její zhmotněný formy nedotýká doopravdy, a krajina kolem nich začne rychle ubíhat, jako za okny jedoucího auta, rychleji a rychleji, až přestanou být schopní vnímat okolí a rozeznávat jednotlivé obrazy. Deanova magie kolem nich houstne způsobem, jakým ji venku nikdy nemohla cítit, hmatatelně těžká a neklidná, ale zatím jako by si jich nevšímala. Rozhodně ale dost zpomalí jejich rychlý postup, a Jadeovu imaginární tvář lehce zvlní vypětí, který musí vynaložit, aby je dostal dál. Prostor kolem nich se změní v tmavou jeskyni, z iluze kamenů stoupá reálný chlad a vlhkost, a na balvanech tvořících zdi občas probleskne obraz jako na zrnící televizi; záblesky kouzel, zvuk Paynina smíchu, Tylerova mohutná postava a rozbitý obličej Franka Castla. Payne zdálky s batohem přes rameno a kapucí na hlavě, křupnutí lebky rozbíjející se o asfalt, stěny na moment zrudnou bolestí zlomených žeber, která kolem nich projede a jen je mine+
Zabírá to. +zamumlá Jade spíš pro sebe, než pro ni, pokračuje rychle, jak nejrychleji může, aniž by ji cestou ztratil, nezdržuje se, ale zároveň zůstává ve střehu. Ve tmě za nimi se cosi pohne, dost tiše na to, aby to mohlo působit jen jako trik mysli, rychlá ozvěna plížení po kameni. Jejich vizualizovaná těla nemají tep ani dech, ale přesto je to jako kdyby měli srdce až v krku+
Soustřeď se na něj. +vydechne Jade tiše a tentokrát si ji přitáhne za zápěstí blíž, chce mít jistotu, že nezmizí. Veškerej sarkasmus a přezíravost z něj teď vyprchaly a nahradilo je laserový soustředění+
Jenom na něj. +dodá tiše, a na tu myšlenku, její pocit, se napojí, vdechne mu magii, proplete je těsněji, a jeskyně jim ujede pod nohama, zmizí jako lusknutím prstů, jak se Jade snaží zmizet Deanovi z radaru a dostat se blízko dřív, než si to uvědomí.
Když se jim země pod chodidly zastaví, místo kamene ucítí koberec, měkký a místy už trochu prošlapaný. Ta chodba je nekonečná, obrázky pětičlenné rodiny na zdech a rostliny v rohu působí útulně, ale přesto je to místo čímsi nakažený, vzduch ztěžklý pachem krve jako by se jim lepil na kůži, a ačkoliv to na Jadeově imaginární podobě není moc vidět, jeho vědomí vedle ní působí unaveněji, napjatě. Stěny kolem nich lemují desítky dveří, všechny vypadají stejně, některé jsou otevřené, jiné skoro přivřené, a další zatlučené prkny a hřebíky. Jade pokračuje bez povšimnutí kolem nich, dovnitř se vstoupit nesnaží, následuje proud Deanovy magie, teď silnější, než předtím. Že jsou blízko jí nemusí říkat nahlas, Deanova přítomnost je skoro hmatatelná, zoufalství ve vzduchu jim těžce lne k imaginární kůži, stěny jako by se zužovaly jeho úzkostí, magie kolem nich neviditelně vibruje, připravená na hraně zešílení. Jade projde kolem skoro přivřených dveří, za nimiž je v pološeru na posteli vidět obrys Payniných nahých zad, přikrývku má kolem pasu a sklání se k téměř nerozeznatelnému Deanovi na posteli; ignoruje i dokořán otevřené dveře do pokoje, kde uprostřed stojí prostá tmavohnědá rakev, je otevřená, ale dovnitř není vidět, a místnost je jinak naprosto prázdná, až na záplavu bílých sladce hnijících lilií a kluka se svěšenou hlavou v trochu moc velkým saku. V místnosti naproti šero není, o spoustu let mladší Chloe se lehce pohupuje v kolenou, aby chlapeček v její náruči usnul, a Jade, taky o pár vrásek hladší, se Payne podívá přes Chloeino rameno přímo do očí, než se dveře zabouchnou.
Tam pod jejich kroky původně neutrálně béžový koberec poprvé začne rudě čvachtat. Krev se valí přes práh dalšího z pokojů, ze dvou mrazivě malých postelí, z Megina rozervanýho hrdla, z Benova prostřelenýho čela. Jade tý scéně sotva věnuje pohled a pokračuje dál, přestože každý krok teď zní jako kdyby procházeli bažinou, a Deanova magie se jich už dotýká skoro fyzicky; nadzvedává cípy imaginárního oblečení jako lezavě nepříjemnej vítr, otírá se jim o kůži jako suchá horkost, hraje si s Payninýmy vlasy, zlověstně neklidná, připravená. Jade má čelist pevně zaťatou, ale nezpomaluje, dokud náhle prudce neotočí hlavu a nezadívá se přímo na jedny z hladkých dveří ve stěně. Místo, aby vzal za kliku, přistoupí ke zdi těsně vedle nich, kde kromě lehce se odlupujících krémových tapet není zdánlivě nic. Na zdi se rýsuje světlejší obdelník, jako by tam kdysi něco viselo, ale jinak vypadá docela obyčejně. Jade položí do toho místa dlaň a zavře oči, poslouchá, vnímá, a pak ostře ucukne, jako by se spálil. Kůže na imaginární ruce mu horce zasyčí a zčerná, ale on tomu nevěnuje pozornost, je to mentální bolest, jeho tělo v tomhle prostoru je jen iluze. Tohle dokáže odsunout na později+
Zkus to ty. +otočí se vyčkávavě na Payne, a jeho pohled nepřipouští váhání; evidentně je připravenej ji k tomu donutit, kdyby se chtěla vytáčet. Paynina dlaň je proti té jeho drobnější, pokryje menší plochu navlhlé tapety, a chvíli se neděje prostě nic, jen tam tak oba stojí a zírají na zeď; dokud se stěna nezavlní jako horký vzduch v létě nad rozpálenou silnicí a nezmizí jim před očima. Chodba se rozplyne, jako by nikdy nebyla. Dean napůl leží a napůl sedí v šeru, na krku má jasně viditelnou a slabě krvácející ránu a opírá se o cosi chladně lesklého; smyčky Lamiina silnýho ocasu se kolem něj ovíjí skoro majetnicky, formují kolem jeho těla docela pohodlný hnízdo, ale jsou připravený smrtelně stisknout. Zbytek jejího těla se ztrácí někde v temnotě, kterou světlo měsíce mezi ruinami Sethova paláce neozařuje. Deanovy oči slepě zírají kamsi do tmy za nimi, tvář zkroucenou v agonii, jako by je ani nezaregistroval, ale jeho magie je tu živá, zdivočelá a silná a zahnaná do kouta, každý atom vzduchu jako by elektrizoval její přítomností+
Deane. +Jadeovy rty se nepohnou, ale hlas je nepochybně jeho, jako kdyby to slovo vydechla celá jeho bytost, nečekaně měkce, s emocí, která k němu snad ani nepatří. Jade udělá dva obezřetné kroky směrem k Deanovi+
Hm… kolikrát tě ještě budeme muset vykopnout? +protáhne za nimi kovově děsivě známý hlas a ze tmy se vyloupne dívčí postava+
Vážně jste se neměli chodit… +poznamená chladně krásná Payne, lehce nakloní hlavu na stranu a v hladovém úsměvu se jí zalesknou upíří špičáky+

[Payne]

+zpočátku je ten pocit opravdu nepříjemný. Všechno v ní přímo hmatatelně touží vykopnout ho ven, ale uvědomuje si, že to by je nejspíš vykoplo i z Deanovy hlavy a tuhle šanci nehodlá promarnit kvůli vlastním, irelevantním obavám z toho, co by tady mohl vidět. Kromě toho většinu svých démonů se už dávno naučila mít pod zámkem. Přesto na okamžik probleskne krátký záblesk poměrně čerstvé vzpomínky; ona sama, jak stojí nad zkrvaveným tělem muže kolem 25 let, ruce má svázané nad hlavou a dívá se na něj, jakoby hodnotila své dílo. Je to jen krátký záblesk, kde nic nestihne nabýt ostřejších rysů, ale přesto o tom, co tam bylo, není pochyb.+ To nebude nutný. +potřese lehce hlavou a je vážně fajn zjistit, že může mluvit+ Všechno je tam. +kývne hlavou ke zdi za ním. Na rozdíl od obyčejných bílých dveří všude kolem, jsou tyhle černé, pobité ocelovými pláty a ještě opatřené masivním zámkem a řetězem. Odtamtud se nic ven nedostane. Když ji vezme za předloktí, chvíli si zvyká na pocit z blízkosti jeho magie. Uvědomuje si, že je to jiné, než když vnímá Beccyinu magii, nebo třeba i Deanovu, když jí hojí zranění.+
+Chvilku má pocit, jakoby se dusila, ale naštěstí to netrvá dlouho a dostanou se na druhou stranu, ať už to znamená cokoliv. Pozorně se rozhlédne po místě, kde se ocitli, ale nepohne se, ví, že tady se ztratit nechce, i když na první pohled to místo vypadá krásně. Až moc krásně. Dokonalost je obvykle lež. Zadívá se na zem a když tráva pod jejich nohama přímo před jejíma očima seschne, trochu ztěžka polkne. Znovu vzhlédne a zadívá se přímo k okraji temného lesa, kam se zadíval i Jade. A v žádném případě se nehodlá zeptat na to, kdo si jich nemá všimnout. Znovu se rozletí vpřed, rychlost ji donutí zavřít oči, ale trvá to jen pár vteřin, možná ještě méně. Čas tady nemá žádný význam ani tvar. Dívá se na záblesky obrazů na zdech jeskyně, které se rychle střídají, až se jí z toho začne trochu točit hlava a tak raději zaměří svůj pohled před sebe. Nechce, aby ji cokoliv odvádělo od toho, proč tady jsou a narušovalo její soustředění. Tak nějak tuší, že to nejhorší teprve přijde. Krátce pohlédne na Jadea, když promluví a postupuje rychle vpřed s ním, prostě nechce zůstat pozadu ani náhodou. Odolá nutkání ohlédnout se za sebe, protože doopravdy nechce vědět, co způsobilo to šustivé plížení. Jen bezeslova přikývne, nadechne se, ačkoliv tady nemusí, ale rituály jsou dobrá věc, to zjistila už dávno. Soustředí se na Deana, na to, co k němu cítí, co pro ni znamená a taky na to, co ona znamená pro něj. Aniž by si to uvědomila, dotkne se prsteníčku, na kterém se slabě zatřpytí kroužek z bílého zlata; na okamžik jakoby zazářil jasněji, než je na tomhle místě možné, protože tady žádné světlo není, až teď si to naplno uvědomí. Aniž by jí to kdokoliv musel říkat, ví, co je to za místo, kde se objevili tentokrát. Dům, kde Dean vyrostl. Kde žil, když ještě měl celou rodinu...Krátce přejede pohledem fotky na stěnách, zběžně zaznamená, že vypadají šťastně. Ale přesto cítí, že tohle je špatně. A ten další pach ucítí ještě dřív, než jim koberec začvachtá pod nohama. Tenhle zvuk zná, stejně jako ten pach a to velmi důvěrně. Na svůj věk možná až příliš...Prochází tou nekonečnou chodbou, míjí spousty dveří, ale nesnaží se nějaké otevřít nebo do nich nahlédnout. Koutkem oka krátce zaznamená sebe samu na posteli a pak pokoj s rakví a s malým, tmavovlasým klučinou, sedícím před ním. Nezastavuje se a jde dál, ale když se přímo před ní objeví další dveře, tentokrát otevřené a o něco mladší Jade se jí přes ženu před ním, zadívá přímo do očí, zastaví se, jakoby do těch dveří vrazila. Pak se ale prudce zabouchnou a je to skoro jako facka, která ji probere. Nesmí si připouštět nic z toho, co tady vidí, jinak Deanovi nebude nic platná. Kolem dveří, ze kterých se valí krev projde, aniž by jen otočila hlavu; nechce vědět, jaká Deanova zhmotnělá noční můra je tam. Místo toho se zastaví vedle Jadea a sleduje, jak přiloží ruku na stěnu kousek od dveří. Napjatě vyčkává a pak sebou trhne, když ruka, kterou měl položenou na zdi ve vteřině zčerná. Po jeho výzvě na okamžik zaváhá; odtrhne pohled od těch jeho tak znepokojivě, až hypnoticky modrých očí a zadívá se na stěnu před sebou. Pomalu zvedne ruku a opatrně ji položí na zeď. Cítí, jak je teplá a skoro by mohla přísahat, že pod svou dlaní cítí i tep, jakoby ve zdi bylo srdce. Odolá nutkání okamžitě rukou ucuknout a přitiskne dlaň ještě pevněji, až se celou plochou dotýká zdi. A dotkne se jí i ten malý kousek prstýnku z bílého zlata. A najednou jí zeď zmizí přímo pod rukou, jakoby tam nikdy ani nebyla. Pomalu vejde dovnitř a je to, jakoby jí nohy nesly vpřed o vlastní vůli. Upřeně pozoruje výjev před sebou a ačkoliv se snaží sama sebe přesvědčit, že nic z toho není skutečné, musí se srovnat s faktem, že pro Deana je právě tohle ta nejskutečnější skutečnost, jakou si lze představit. Dívá se na jeho tvář, na bolest vepsanou v každém rysu, který tolik miluje a cítí, jak se jí sevře hrdlo, přestože nemá fyzické tělo. Kdesi daleko, kde ale fyzické tělo má, jí po tváři sklouzne první slza, pomalu steče dolů a dopadne na hřbet Deanovy ruky, kterou stále pevně svírá v nemocničním pokoji. Trochu zamrká, když se do ticha ozve zašeptané Deanovo jméno a na chvíli si není jistá, kdo to řekl, než jí dojde, že to byl Jade po jejím boku. Než ale dostane příležitost se aspoň trochu podivt nad tím, že tímhle tónem a s tolika emocemi v jediném slovu, to byl právě on, jiný hlas ji doslova zmrazí krev v žilách. A to proto, že ten hlas poznává, přestože takhle chladně nikdy nemluvila. Nebo přinejmenším si toho není vědoma...+
+Pomalu se otočí a zadívá se do očí sama sobě. Nebo přesněji svému Já, které prošlo Zasvěcením Krví. Několik dlouhých vteřin nebo možná celých staletí zírá do očí svému upířímu dvojčeti, studuje každý detail a srovnává ho s tím, co sama vidí ráno v zrcadle. Pokračuje dál, až její oči ulpí na ruce, s rudě nalakovanými nehty. Přes rty jí přelétne slabý úsměv+ Nemusíš se obtěžovat. Už jsme na odchodu. +poznamená a znovu se jí podívá do očí+ Ale Dean jde s námi. +oznámí naprosto klidným tónem, otočí se a zamíří k Deanovi, ležícímu v objetí smyček lamiina těla.+

To tedy určitě nejde. +zasyčí nemrtvá Payne a během mrknutí oka jí zastoupí cestu. Sama netuší, kde se v ní vzalo tolik odvahy, nebo možná šílenství,, ale prostě ví, že jí nemůže ublížit. Jadovi ano. Možná ne jeho fyzickému tělu, i když kdoví, jak moc magie může poškodit tělo na dálku, ale psychicky určitě. Ale jí ne. A věří, že on se o sebe v tomhle směru dokáže postarat+ Ale ano, jde. +opraví ji s úsměvem a prostě ji obejde. Udělá jen jeden krok a ví, že teď, za zlomek sekundy se na ni vrhne. Prudce se otočí a zůstane stát proti svému zuřivému, vztekle vrčícímu upířímu Já, které ale zůstane jakoby ho něco zmrazilo ve vzduchu.+ Nemůžeš mi ublížit, protože nejsi skutečná. Nemůžeš mi ublížit, protože kdybys to udělala, zabiješ i sebe. +řekne tiše, zatímco se dívá sama sobě do očí; sáhne vedle sebe, kde ví, že leží stříbrná dýka, všimla si jí před chvílí, jakoby se tam najednou objevila jen tak ze vzduchu. Zvedne ji a řízne se do předloktí; je to jen mělká, povrchní rána, ale okamžitě se objeví krev. Ale objeví se i na předloktí jejího dvojčete. A z té se navíc začne i kouřit, jak se stříbro propaluje do kůže...Upírka bolestně zaječí a uskočí zpátky+ Vím, že tě vytvořil Dean. Že právě tohle ho děsí...+na okamžik polkne, protože si sama až teď uvědomí, jak moc ho možnost její proměny straší+ ...ale jsem si jistá, že ví i to, že i kdyby k tomu došlo, tak tohle...+ukáže rukou, ze které pomalu odkapává krev, na Deana a na stopy po kousnutí na jeho krku+ ...bych nikdy. Nikdy. Neudělala. +dodá tiše a v těch slovech je tolik vnitřní síly, tolik jistoty, až to rozvibruje zříceniny kolem nich. Zarazí se a pohlédne na Deana, netuší, co se děje, jestli je to dobré nebo špatné, jestli ta bůhví odkud pramenící jistota, že jedná správně, nebyla jen past tohodle místa a tak se zadívá na Jadea, přes své upíří dvojče krčící se na zemi mezi nimi a tisknoucí si krvácející a škvařící se ránu na předloktí. Pak se znovu otočí a dojde až k Deanovi. Klekne si k němu a opatrně natáhne ruku, má strach, že když se ho dotkne, tak zmizí, ale zároveň ví, že to musí udělat...+ Deane...lásko. Pojď se mnou. Musíme domů...+zašeptá, zlehka se dotkne prsty jeho tváře a jen doufá, že ji slyší, ať už je kdekoliv...+

[Dean]

Kdyby měl být úplně upřímnej, prostě už nedokázal dál plavat proti proudu. Jako kdyby všechny ty roky od smrti otce visel nad vodopádem a teď se prostě... pustil. Všechna energie v jeho těle se soustředila na to, aby zůstal naživu, aby se jeho orgány udržely v chodu, a nikdo nehlídal temnotu v jeho hlavě. Velká metaforická ruka nastřádanýho traumatu ho chytla za zátylek a narvala mu hlavu pod hladinu, a on se přestal prát o kyslík. Bolela ho každá buňka v těle, ale tajně, někde vzadu v nejtmavším koutku, se mu možná trochu ulevilo. Přestal šlapat vodu. Nechal Payininy upíří zuby zanořit se do jeho těla a vysát všechnu sílu bojovat.
Studený svalnatý smyčky Lamiina těla se kolem něj ovinuly skoro s láskou. Vlastně vždycky tušil, že si pro něj jednou přijde zpátky, slibovala mu to ve snech, vracela se do nich s bolestivou pravidelností, a šeptala jeho jméno, můj. Patřil jim oběma.
Občas zaznamenal na horizontu pohyb, něčí přítomnost, slabej ruch, jako tlumený rádio z vedlejší místnosti, ale Payne i Lamia se o to postaraly. Pohlídaly si ho. S každým úderem srdce mu tělem kolovala bolest, ale teď už vůči ní otupěl. Agonie se stala novým normálem a on se jí prostě poddal. Procházel svým osobním kaleidoskopem pekla, obrazy se mu v hlavě střídaly jeden za druhým, pozvolna, neodpustily mu ani sekundu utrpení. Každý nádech poslal do těla nový záblesk bolesti. Nádech a výdech. Ups, tady na jeden nebo dva nádechy zapomněl. Možná tři, nebo pět. Někde hodně daleko se ozvalo naléhavý pípání, neodbytný jako policejní siréna. Nebo spíš sanitka, z nějakýho důvodu mu ten zvuk připomněl nemocniční pláště a křivky EKG na monitoru.
Ten zvuk ho na chviličku vytrhnul z letargie, přiměl ho vyplavat blíž ke hladině. Ruce mu slábly s každým tempem, ale tu nepříjemně cizí přítomnost zaznamenal. Víčka se mu zvedají pomalu, jako z olova. Vlastně ho ani nepřekvapí, když uvidí Jadea tváří v tvář Lamii. Jeho mysl ten obraz zaznamená a prostě ho přijme, viděli ho už v divnějších situacích. Lamii se ani trochu nelíbí, že tam je. Zabije ho.
Škoda, napadne Deana unaveně, chtěl se Jadea ještě zeptat na tolik věcí.
Pak se podívá na druhou stranu a uvidí Payne a... Payne? Zvláštní pocit propluje jeho vědomím, rozvlní hladinu jako kruhy šířící se od hozeného kamene. Nedokáže ho pojmenovat, ale na vteřinu díky němu zapomene na bolest. Kdyby jenom nebyl tak hrozně unavenej bolestí. Vřískot upíří Payne ho probodne jako kdyby dýka zajela do masa jemu. Pevně zavře oči, aby před tím utekl, ale nejde to, stěny kolem něj pulzují bolestí, on sám zatíná zuby tak moc, že mu skřípou o sebe. A pak ucítí dotek, jen lehkej a jemnej, ale přitom tak intenzivní, že se zachvěje, on, i celý obraz kolem nich; dokonce i Lamia se zastaví v rozmachu, kterej měl Jadea uzemnit. Payne je zpátky, přišla si pro něj, dokončit, co začala, vysát z něj zbytek života. To je v pořádku, stejně patří jenom jí. V jakýkoliv podobě. Pomalu otevře oči, chce ji vidět, než se jí poddá naposled. Vypadá přesně tak, jak si ji pamatoval, blížící se smrt je k němu zřejmě milosrdná, vyhladila její rysy zpátky do měkkosti, sejmula mrtvolně se lesknoucí bledost a tu poněkud znepokojivou strnulou krásu. Dean by se pousmál, kdyby to šlo. Takhle ji měl nejradši. Oči plný života a emocí, teplo, který vydávají její ruce na jeho tváři, hebký, až na studenej proužek prstýnku.
Rozbrečela se, když jí ho dal, dojal ji a překvapil, přesně jak chtěl. Tuhle vzpomínku z něj ještě s Lamií nevysály, vybaví si ji, a nevědomky ji začne promítat na stěnu vedle nich. Jak ho políbila, rozesmála a se a plakala zároveň. Jeho Payne. Pak k němu pronikne její hlas; chce ho vzít domů. Kde je doma? Dean se zmateně zamračí, ale zřejmě tam bude ona, takže se bránit nehodlá. Doma je vedle ní. Dobře.
Vedle Payniny tváře se objeví Jade, wow, vypadá příšerně, stojí na něm pot a pod očima má tmavý kruhy. Jeho prsty se sevřou kolem Deanova předloktí a Deanem projede vlna brutální bolesti, jako kdyby se ho místo Jadeovy ruky dotkla rozpálená plotýnka. Výkřik mu z hrdla vyjede sám o sobě a Lamie na něj zareaguje, i druhá Payne, která se doteď krčila na zemi. Přes závoj bolesti uslyší Jadeovu barvitou nadávku dělej, chytni ho ty, drž ho pevně. Koho má držet? Bolest mu skoro vymazává myšlenky, ale i skrz ni ví, že upíří Payne a Lamie si pro něj jdou, nepustí ho. Payniny ruce ho obejmou, možná tohle je to doma, který myslela, a pak ucítí tah, ne nepodobnej přemisťovadlu. Instinktivně se přitiskne blíž k Payne, Jade ji drží kolem pasu, ale pečlivě se nedotýká Deana, jejich tváře jsou napůl rozmazaný spěchem, kolem nich se míhá krajina v rychlosti, která Deanovi skoro vyráží dech z plic. Nádech, výdech, už zase na ně zapomněl. Pípající přístroje si budou stěžovat. Lamie někde za nimi vykřikne, cosi se mu omotá kolem kotníku a snaží se ho stáhnout zpátky, a Jadeův tah ještě zesílí. Síla ho přetrhává vejpůl, rve ho zevnitř i zvenku, Lamie se nechce vzdát, můj, ječí vztekle. Ale na druhý straně ho drží Payne, její vůně je láska, bláznivý hádky, její smích. Chci tohle, vydechne Deanovo vědomí, a sotva na to pomyslí, tlak kolem jeho kotníku zmizí, Dean se pevně chytne Payne a všechny tři je pohltí tma.

Je tak hluboká a neproniknutelná, že tlumený světla nemocničního pokoje ho zasáhnou jako jevištní reflektory. Bolestně zasténá, zhluboka se nadechne a přístroje kolem něj konečně přestanou pípat. Takže ten zvuk byl opravdovej, napadne ho překvapeně, když se donutí lehce pootevřít oči. Jde to snáz než předtím, i když se cítí pořád stejně unavenej a bolavej. nejdřív ze všeho uvidí tři obličeje hned nad sebou, stažený obavou, cosi říkají, ale on se na to nedokáže soustředit. Někde v pozadí se Tyler naklání k Jadeovi, kterej vypadá, že je na hraně bezvědomí. Deanovi kdosi měří tep, a zní překvapeně. Doktorka Judy mluví na Payne, je tady, i když se tváří, jako by ji do hrudníku kopl kůň. Zmatení a úzkost trochu opadnou, když si uvědomí, že ji drží za ruku. Trochu ji stiskne; nechápe co se děje, ale dokud je tu ona, tak to nevadí+

[Payne]

+Ten okamžik, kdy se ho dotkne a on nezmizí, ale naopak k ní zvedne tvář a očividně ji opravdu vidí, ji přiměje poprvé, opatrně uvěřit, že by to vážně mohlo vyjít. Slabě se na něj usměje a netrpělivým pohybem si setře jednu zrádnou slzu, která si dovolila sklouznout přes řasy až na tvář. Pak se vedle Deana objeví i Jade a ona si až teď všimne, že nevypadá moc v pohodě a že je opravdu nejvyšší čas odtud vypadnout. Ale ve chvíli, kdy se Jade Deana dotkne, prořízne vzduch děsivý výkřik plný bolesti. Má pocit, jakoby tu bolest sama cítila a v poslední chvíli se zarazií a neucukne rukou. Na Jadeův pokyn naopak pevně sevře Deanovu dlaň a přitáhne ho k sobě vší silou, kterou je ještě schopná vyvinout. Najednou jakoby únava dohnala i ji, jakoby jí na ramenou náhle ulpěla váha celého světa. Přesto ale nepustií, ani ve chvíli, kdy je to začne táhnout vzhůru a je to úplně stejně nepříjemné jako přemisťování. Pevně stiskne víčka, protože kolem se děsivou rychlostí míhají ostrá světla, ve které se proměnily vzpomínky promítané na stěny jeskyně. Vzápětí i přes zavřené oči uvidí záblesk jasnější, než všechny ostatní, ale ten stejně rychle, jako se objevil zase zmizí. A když opatrně otevře oči, zjistí, že sedí na stejné židli vedle Deanovy postele, pořád ho drží za ruku, ale jinak má pocit, že každou chvíli omdlí. Nebo bude možná zvracet. Těžko říct v jakém pořadí. Nedokáže potlačit třes, který jí prostoupí celým tělem, jakoby vylezla z ledové vody; přesně jako tenkrát, když se uprostřed listopadu rozhodla vyzkoušet vodu v jezeře u Beccyina hradu ve Skotsku. Teď je ale zalitá jen svým vlastním studeným potem, točí se jí hlava a je přímo smrtelně unavená. Přesto se ale dokáže na Deana slabě usmát a opětovat stisk jeho dlaně. Zvládne to těsně před tím, než to její tělo konečně vzdá a pohltí ji měkká náruč bezvědomí...+

[Dean]

+sotva se trochu rozkouká, uvědomí si, že je v nemocničním křídle, což ho zmate ještě víc - nějak si nepamatuje, že by byl nemocnej? Pomalu zamrká, i když má dojem, že jeho víčka váží každý asi tak tunu. Teprve teď si všimne prasklin ve zdi, rozbitýho nemocničního vybavení, co se to tu doprdele stalo? Když se pokusí pohnout hlavou, projede mi spánky bolest, jako kdyby se mu někdo hrabal v mozku, ale než se stihne tý myšlence víc věnovat, Payne se vedle něj poněkud sesune ze židle, její ruka mu vyklouzne, fuck, instinktivně se pokusí vyskočit a chytit ji, ale jeho tělo jako by odmítalo reagovat na pokyny mozku. Na zem ale Payne nedopadne; Tyler je tam dřív, zachytí ji a položí na - eh, rozkládací lůžko?+
Co-? +zachraptí, protože dva lékaři mu zakryjou výhled na Paynin bledý obličej, zatímco třetí ho zatlačí zpátky do polštářů+
Bude v pořádku, je to jenom vyčerpání. +prohlásí doktorka Judy rozhodně a několika mávnutími hůlky provede základní diagnostiku. Bude v pořádku. Dean pomalu vydechne a unaveně zavře oči. Jasně že bude, o to on už se postará. Hned jak mu zase začnou fungovat končetiny+