Francie - venkov

[Tirage]

Fab: tišení se mu takhle rozhodně nezdaří. Tir pořád kňourá, má zavřené oči a ocucává a kouše jeho i sebe do prstů, jakmile se jí přiblíží jedny nebo druhé ke rtům. na jeho opětovné pohyby naváže svými, je to úplně automatická reakce a jsou spolu už opravdu sehraní. Fabien má Tir úplně ve své moci, ona se ho jen drží a volá ho. Fabísku, lásko! Fabienku...

[Fabien]

Tir: Ještěrko! +mumlá už tak trochu mimo. Je beznadějně spoutaný Tiraginou sladkou mocí a rozhodně nemá v úmyslu chtít se osvobodit. Jeho pohyby jsou nyní prudké, napnuté svaly pulsují a Fab se udělá, což je doprovázeno sérií výkřiků, které snad měly být Tiraginým jménem, ale staly se jen nosičem shluků písmen, která mají vyjadřovat nekonečnou lásku k Tirage.+

[Tirage]

Fab: je naprosto zaskočena intenzitou toho zážitku. pořád ještě ji překvapují další a další odstíny jejich milování a to, že ač se ten den milovali už mnohokrát, pořád ji to neomrzelo a pořád nemají dost. drží se Fabiena a doširoka otevřenýma očima zase vidí nebe hluboké, plné hvězd a měsíc na něm. spíš cítí, než si uvědomí, že hvězdné nebe nad ní a něco docela jiného, než mravní zákon v ní, ji dávají naprosto správné místo tváří v tvář vesmíru. lásko moje, Fabísku... šeptá mu a jemně ho hladí, jak ho objímá. to je krásný...

[Fabien]

Tir: +Vyčerpaně se sesune vedle ní, též přeplněn úžasnými zážitky.+ Krásný...to jo...+dojde mu, že mluví taky o nebi a hvězdách a hlavou se mu mihnou i její myšlenky o tom správném místě ve vesmíru.+ Je to krásný...je to jenom naše..miláčku..+šeptá jí a vezme jí za ruku, aby ji ujistil, že to myslí vážně.+

[Tirage]

Fab: drží se ho za ruku a zírá na nebe, přemožena milováním, které se jí slilo s mystickým zážitkem. ano... a taky my jsme jenom toho... jsme vesmíru a vesmír je v nás... snaží se trochu nesouvisle vyslovit, to co cítí a prožívá, připadá jí, že je to naprosto jasně a srozumitelně vidět ve hvězdách nad nimi. přetočí se na bok a natulí se k Fabienovi. to je dobře, že jsme šli ven... a taky že je teplo... jasno... takové nebe jenom na venkově, v létě... usmívá se do tmy. kdybych teď umřela, mám všechno, co jsem kdy chtěla.

[Fabien]

Tir: +Je ještě trochu mimo, takže mu chvilku trvá, než pochopí, co mu chtěla Tir říct. Obejme ji volnou rukou a hladí ji po zádech.+ Já to cítím stejně. Jsem hrozně šťastnej, že to tak je, že to nebe...všechno to vidí a já to cítím. Je úžasný, že nemusíme ještě umírat, že to můžeme všechno nést v sobě, že jsme na to dva...lásko moje.

[Tirage]

Fab: jen ho políbí. střádavě si prohlíží nebe a Fabiena a je jí moc dobře a správně. malinko ho hladí a užívá si tu chvíli, kterou si bude pamatovat celý život.

[Fabien]

Tir: +Jistě, střádat spolu mohou též (třeba důchodové připojištění ). Usmívá se a nechce, aby to skončilo. Znovu se zadívá na nebe a vidí, že hvězdy začínají blednou. Napadne ho, že blednou závistí nad jejich štěstím, ale pak mu dojde, že už bude brzo svítat.+ Bude ráno...+sdělí nesouvisle.+

[Tirage]

Fab: (už je vidím, oba na to vypadají ) na jeho připomínku se trošku vrátí do reálného světa. teď není vůbec unavená, ale ví, že by ji to během dne dohnalo. zauvažuje, co podniknout. možná bychom se měli potichu vplížit domů, ež se někdno probudí, ulovit si nějaké zásoby a pak spát aspoň do oběda, ne? spřádá strategii, jak zůstat spolu v posteli co nejdéle.

[Fabien]

Tir: Jsi rafinovaná jako cukr, ještěrko! +pochválí její návrh a tím ho i schválí.+ Navrhuju pobrat v kuchyni, co se dá a nevylézt z postele celý den...možná na záchod bych občas zašel, ale jinak ani na krok od postele a od tebe!