Vchod do podniku

[Rebecca Altamirano]

Kdepak, je to vlk. Usměje se. Položí mu ruce na hruď, když ji k sobě přitáhne. Tak nedáváš šanci...hm hm, to jsem tedy poctěna. Nechá to vyznít malinko ironicky, ale přitom se stále nevinně usmívá, takže není jisté, jak to skutečně myslela. Nevím jistě, jestli je dokážu popsat. Ale nejspíš je to směsice strachu, vzrušení, a snad i obdiv, protože když pokaždé, když jsem se v minulosti pokusila navázat nějaký vztah, a teď nemyslím jen dlouhodobý, ale jakýkoliv vztah s mužem, který byl člověk, nebo i kouzelník, dřív nebo později ze mě začali mít strach a přestali se cítit dostatečně...chlapsky, nebo jak to nazvat. Pokrčí rameny. Až na dvě vyjímky a jednou z nich, jsi ty. Zatímco mluví, trochu nepřítomně mu přejíždí dlaněmi po hrudi, občas sjede na žebra a zase zpět.

[Tony Dolohov]

Vlk? +to ho překvapí+ Je to krásné zvíře.. ale opravdu bych tě netipoval na vlčici +zadívá se jí do tváře a poslouchá, co se mu snaží vysvětlit+ Tak přece jen strach +uchechtne se arogantně, jakoby ho to bůhvíjak uspokojovalo, že ženy mají z něj strach. Přesto chytne její ruce do svých dlaní, když se mu opře o hruď a trochu je sevře, ale už ne tak silně jako předtím+ Mělo by mě to těšit, že se mě bojíš... ale cítím, že mě to neuspokojuje… jako bych ti to moc nevěřil +otočí ji a přitiskne ji zase zády ke zdi, zvedne jí obličej proti měsíčnímu svitu a zkoumavě jí hledí do tváře+ Strach z tebe? +odfrkne si posměšně+ Nerad tě zklamu… Rebbie… ale já mám strach z jediného člověka na světě… a ty to nejsi +vycení zuby a sevře v nich její lalůček, nekousne bolestivě, jen po něm pomalu přejede zuby, než jej opět milostivě propustí ze sevření+

[Rebecca Altamirano]

Usměje se. Jsem ráda, že se mi povedlo trochu tě překvapit. Tak....on to není tak docela běžný strach, který lidé cítí, třeba ze smrti, ze strašidla pod postelí... Cuknou jí koutky. ...je to...příjemný strach. Jako těsně před soubojem s někým, o kom jsem přesvědčená, že mě nemůže porazit. Ale přece jen je tam ta malá pochybnost..protože stát se může cokoliv. Klidně ho pozoruje a když řekne, že jí se nebojí, zasměje se, krátce a chladně, jakoby vzduch prořízla čepel dýky. To jsem skutečně ráda, že se mě nebojíš. A chápu proč, protože mě ve skutečnosti vůbec neznáš. Ale to platí o všech tady, na LoSu. Upřesní a pokrčí rameny. Nakonec právě na tom pečlivě pracuju od té doby, co jsem tady. Nechci aby se mě tu někdo bál, protože většinu obyvatel považuji za své opravdu dobré přátele. A nikdo myslím nechce, aby se ho báli jeho nejbližší... Tiše zavrní když jí zkousne lalůček a natočí hlavu nepatrně na stranu. Jsi nepředvídatelný... Promluví najednou. Jako ten tygr, který v jednu chvíli klidně leží a vzápětí vyrazí do smrtícího útoku. Zadívá se mu do očí a pousměje se. A to mě docela...přitahuje.

[Tony Dolohov]

+nenápadně obejme rukou její čelist, druhou jí pořád drží ruce+ Mám tomu rozumět, že jsi přesvědčena, že tě nemohu porazit? +hlas mu zhrubne a oči varovně zčernají, jeho silné prsty sklouznou z její čelisti níž na štíhlý krk a sevřou se kolem něj jako tělo hada kolem lapené kořisti+ Na tvém místě bych mě nepodceňoval +zasyčí, ale povolí stisk, nechá jí však jen tolik prostoru, aby mohla dýchat a mluvit, i když možná trochu obtížně. Ale nechce jí doopravdy ublížit, jen ponaučit, že i zdánlivě slabší soupeř může být nebezpečný+ Nejsem hloupý, abych si myslel, že upírka a čarodějka k tomu bude nějaká bezbranná holčička. Jsem si moc dobře vědom toho, že kdybychom stáli proti sobě, byla bys pro mne docela rovnocenný soupeř +jeho prsty se pomalu přesunou z krku dozadu a zapletou se do jejích dlouhých vlasů+ V tom je mé tajemství neporazitelnosti… nikdy nepodceňuji svého nepřítele +uchechtne se+ Nepředvídatelný... ano… to jsem… další způsob taktiky. Neřekl bych ale, že by zrovna tohle mohlo přitahovat ženy +přitiskne se k ní blíž a bříškem palce jí přejede po spodním rtu+ Varuji tě, děvče… jsem pěkný parchant a nenechám si nic líbit. Se mnou není radno si zahrávat... s tím tygrem jsem ti opravdu nelhal.

[Rebecca Altamirano]

Ne, o tom nejsem přesvědčena... Odvětí klidně, jakoby jí jeho ruka kolem jejího krku nedělala moc velké starosti. No tak vida, to máme tedy společné...ani já své nepřátele nepodceňuji. Pousměje se a slabě ho kousne do prstu, dívajíc se mu do očí. Máš pravdu to opravdu jsi. Arogantní parchant, který ale docela zaujal už poněkud znuděnou a téměř stejně arogantní upírku. Usměje se mu do tváře a vzápětí se mu vysmekne z náruče jako had. Věřím, že obyčejné ženy tohle určitě nepřitahuje... Povýšeně se usměje. Já ale nejsem obyčejná žena. Sladce se usměje, pošle mu vzdušný polibek a vzápětí zmizí v útrobách podniku. Ve vlahé noci po ní zůstane pouze vůně exotického parfému.

[Tony Dolohov]

Tak to mě těší... máme společné názory +na to nepodceňování+ Jsi rovnocenná partnerka... a takové ženy se mi vždycky líbily +jak mu kousne do prstu, on ji potrestá kousnutím na klíční kost, jen lehce a slabě, nemá důvod dělat jí zbytečnou bolest, má spíš v úmyslu pobavit se navzájem+ Nikdy jsem o tom nepochyboval, že jsi neobyčejná žena. Copak bys mě jinak tak zajímala? +když se mu tak předčasně vysmekne z drápů a zkazí mu plány, neudělá mu tím velkou radost, možná čekal víc. I když je trochu zklamaný, že zmizela, přesto mu na rtech pohrává spokojený úsměv. Zapálí si další doutník, ještě chvíli tam postává, než dokouří a pak zapadne do nejbližšího pajzlu+

[Benjamin McKenzie]

+Amon se nám trošku zapomněl, ale ještě ten den co mluvil s JC k ránu se tam objeví Ben s třema kolegama (domlouvali se myslim na čtyřech) a poptává se u vchodu na šéfa, že je posílá Mistr+

[Zaměstnanec]

*Buzz si je trochu neochotně změří, ale rozkazy dostal, tak je pustí dál a nějaký ze zaměstnanců je odvede do kanclu šéfovi*

[Styx]

+chce vejít dovnitř a velice se diví, že je nějakými týpky u vchodu prohledaná až málem na kost. Když ji konečně pustí dovnitř jako "nezávadnou", vydá se k baru+

[Kain]

+Vejde dovnitř, pomalu, obezřetně se rozhlídne, pak ale nasadí velice nenucený výraz a zamíří do šatny.+