Kancelář Jean-Claudea

[Jean-Claude]

*zamyslí se* ne, myslím, že základní obrázek o podniku a jeho zaměstnancích jste si udělal...k práci taky víte...Možná narazíte na pro vás nezvyklé věci. Pokud já řeknu, že je to v pořádku, tak si toho nevšímejte. Klidně můžete začít..doufám, že se vám tady bude líbit...*kývne hlavou směrem k baru, že ho propouští, podepsanou smlouvu si schová a vrátí se k předchozím fakturám*

[Ares]

Rozkaz, šéfe. řekne s malým náznakem sarkasmu v hlase. Zvedne se a odejde.

[Rebecca Altamirano]

Jelikož je den, tak cestou na bar nechá Jean-Claudovi v kanclíku obálku s poděkováním.

Drahý Jean-Claude,
pro tebe je radost pracovat:) Mockrát děkuji za nádherný dar, vezmu si jej při nějaké extra příležitosti, protože přesně na takové se hodí:)
Becca

[Jean-Claude]

*když po soumraku dojde, najde obálku a přelítne pár řádků. Usměje se, lístek založí a spokojeně se dá do vymýšlení dalšího vystoupení*

[Postrach]

*po západu slunce se objeví ve Slastech a když zjistí, že J-C je v podniku, dojde si za ním do kancláře, kde se zavřou a chvíli debatují, nakonec se dohodnou na čase společné schůzky....Postrach vyjde z kanceláře a tváří se nadmíru spokojeně...před klubem nasedne do auta a odfrčí s výsledkem obeznámit třetí stranu.*

[Jean-Claude]

*z chodby vejde docela normálně, ale jak za ním zapadnou dveře , tak z něj maska spadne a vypadávají z něj kletby ve francouzštině, jedna za druhou...chvíli se přehrabuje nějakýma listinama, aby se zaměstnal, ale nefunguje to, tak s nima práskne do kouta, jen to hvízdne a z papírů jsou z toho nárazu konfety, opře se o stolek a semkne kovové opěradlo prsty, skloní hlavu a zavře na okamžik oči*

*personál podniku mezitím cupitá po špičkách po chodbě a kdo zvládne, snaží se radši levitovat a dveřím se vyhýbají jako morové ráně*

[Asher]

Zlehka zaklepe na dveře jeho kanclíku a hned vejde. Je všechno v pořádku, mon ami? Zavře za sebou dveře a zadívá se na něj, hlavu lehce nakloněnou na stranu a dokonale tak skrývajíc své jizvy. I když ví, že v tomhle případě je to zbytečné.

[Jean-Claude]

*jak je mimo, tak snad ani neslyšel, že zaklepal, tak sebou nepatrně cukne a otevře safírově zářící oči* Ne, není. *zavrčí* Aspon ne úplně. *povzdychne si a pustí opěradlo, které pod jeho stiskem kovově sténalo. Vypadá spíš unaveně, než naštvaně, jak si sedne na nakřivo nakraj stolu.*

[Asher]

Přejde blíž k němu a opře se o opěradlo křesla proti němu. A řekneš mi, co se děje, nebo je to tajné? Pousměje se. Třeba bych ti mohl nějak pomoct. Sleduje jeho dokonale krásnou tvář.

[Jean-Claude]

Ne, není to tajné...myslím, že to bylo veřejné až ven dnes večer...*trochu se pousměje, ale úsměv mu nedorazí k očím* Jen je někdy těžké udržet si moc nade všemi a zároveň neztratit tvář...Nikdy bych nechtěl skončit jako jiní, kteří si ji vynucovali pouze silou nebo strachem...ale nesnesu na druhou stranu lempláctví...Takže to, že tady poslední dobou nebyla ani noha, byla poslední kapka...*trochu se zamračí a koukne ke dveřím, kde dokáže ostatní vycítit, ale drží moc na uzdě, ani aby kapka neunikla ven, takže to vře jen uvnitř něj, což není vidět, snad jen v jisté strnulosti* i když ne všichni, jsou takoví. Paradoxně spíš ti, co jsem je sem s sebou přivedl, dělají větší problémy. Asi si myslí, že když jsou pryč z USA, už pro ně pravidla neplatí. A nemohu trpět jakýkoliv projev slabosti, ne pokud si chci vydobýt a udržet místo tady. *koukne na Ashera zpod dlouhých řas* takže ne, mon chardonneret, nemůžeš mi pomoci. Není jak.*povzdychne si a promne si spánky...to gesto vypadá tak lidsky, že na chvíli nevypadá vůbec jako upíří vládce nebo vůbec jakýkoli upír, snad si to ani neuvědomuje, nebo nemá potřebu si před Asherem na nic hrát*