Salónek

[Regulus Black]

*nalije jí i sobě whisky a posadí se do křesla naproti. Podá jí sklenku a přiťukne si s ní* Na budoucnost. A pokud bych směl ještě doufat, na naši společnou. *vypije sklenku do dna a odloží ji, přisune si křeslo až ke Styx a chytne ji za ruce. Přitom si povšimne, že snubní prstýnek na jejím prstu chybí. Píchne ho v hrudi, nečekal to. Nedá nic znát, protože to, že jej nenosí, může mít spoustu důvodů.* Chci se ti nejdřív omluvit za to, že jsem se nevrátil dřív, ani že jsem ti nedal i sobě vědět. *přiloží si její ruce ke rtům a pomalu, procítěně, jakoby to byly ruce madony, je políbí a hledí jí přitom do očí.* Vrátil jsem se pro tebe.

[Styx]

Tak na budoucnost +přiťukne si s ním a napije se. Trochu sebou cukne, když ji Reg chytne za ruce. Sama neví, co se to s ní děje, vždyť na tento okamžik toužebně čekala celý rok+ Jsem moc ráda, že jsi živý a zdravý +usměje se, snaží se chovat přirozeně a nedat najevo svoji nervozitu+ Měl jsi mi alespoň poslat zprávu, co je s tebou... jestli jsi v pořádku... kdy se za mnou vrátíš... jestli vůbec... +přestože to původně nechtěla, neubrání se výčitce v hlase+ Nebylo mi lehko +pokrčí rameny+ To už je jedno +už nemíní řešit minulost+ Pro... mne? +hrkne v ní a málem jí zaskočí skotská v hrdle+

[Regulus Black]

*vycítí její nervozitu a snaží se jí to ulehčit* Umím se o sebe postarat. Jsem kouzelník a Smrtijed. Mudlové se svými primitivními zbraněmi neměli proti mně žádnou šanci. *uklidní ji* Celý rok jsem se toulal po světě a viděl jsem spoustu krutosti, lidského neštěstí a bolesti. Snažil jsem se pomáhat tam, kde mou pomoc nutně potřebovali. Neměl jsem ani pomyšlení na návrat. Sovu jsem poslat nechtěl, nebyl jsem si jist, jestli by zvládla tak dlouhou a úmornou cestu přes oceán. *vstane z křesla a klekne si před ni* Vím, že to není žádná omluva. Právě proto jsem se teď vrátil, abych ti vynahradil všechno, o co jsem tě za ten rok připravil. Chtěl bych s tebou začít nový život. Sama si vybereš, kde. *něžně jí políbí prsty na rukou* Jen doufám, že už není pozdě. *zašeptá a zadívá se na ni pohledem, plným očekávání, ale i obav*

[Styx]

+poslouchá ho pozorně, sleduje jeho rty. Když si k ní Regulus klekne, prudce se opře do křesla, jak to nečekala. Ruce však nestáhne, nechá je v Regulusových dlaních. Chvíli ho pozoruje a před očima se jí promítá obraz - déja vu. Stejný pokoj, stejný muž, stejný postoj - spíš poklek, stejná situace. I ta slova jsou podobná. Před rokem ji tady požádal o ruku, teď ji žádá, aby s ním odešla. Velký zmatek ji sužuje duši, snad poprvé v životě je zcela bezradná. Upřeně hledí do jeho temných očí+ Nemohu... +zašeptá nakonec jediné slovíčko, které je sotva slyšet a rychle sklopí zrak+

[Regulus Black]

*soustředeně zkoumá výraz její tváře a netrpělivě, nebo spíš nervózně čeká na její odpověď. Z očí by jí moc rád vyčetl, co se jí honí hlavou. Mohl by jí vlézt do hlavy, ale neudělá to. Visí očima na jejích rtech, co vysloví. Konečně se dočká a to jediné slovo, přestože tak tiché, ho zasáhne jako kletba nepřipraveného. Přesto jí pořád hrdě hledí do očí a nedá nic najevo.* Proč ne? *mluví klidně, svírá jí ruce v dlaních a palci hladí její kůži*

[Styx]

+sbírá odvahu k tomu, aby mu to všechno vysvětlila. Regulus má právo vědět, co se stalo za tu dobu, když byl pryč. Zhluboka se nadechne a tiše promluví+ Od našeho rozloučení jsem čekala na tebe přesně půl roku. Půl roku bez jediné zprávy o tobě +už to nezní jako výčitka, ale spíš jako vysvětlení, i když zcela zbytečné, skutečnost už se nedá, nebo spíš nechce ji změnit+ Stala se spousta věcí. Nemohu být sama... nechci... +drží ho za ruce a pevně je tiskne, dlouze mu mlčky hledí do očí+ Proto už... nejsem sama +šeptne nakonec a skloní hlavu na prsa. Dá Regulusovi čas vstřebat to+

[Regulus Black]

*hledí jí do očí a poslouchá její hlas. Obsah slov moc nevnímá, špatné zprávy se poslouchají těžce. Když Styx skončí, obejme ji kolem kolen, jak u ní klečí a složí hlavu do jejího klína. Zavře oči a vnímá její teplo. Chce jí být v této chvíli co nejblíž, jak jen to situace dovoluje*

[Styx]

+kouká na jeho lesklé černé vlasy a má obrovskou chuť zabořit se mu do nich svými prsty, zvednout jeho hlavu, podívat se mu do očí, políbit ho. Neudělá to však, bylo by to pro oba ještě těžší. Chvíli váhá, jestli nemá odejít, nakonec ale zůstane. Něco jí říká, že rozhovor ještě neskončil. Položí Regulusovi dlaně na hlavu a něžně ho hladí po vlasech. Mlčí. Nechá ho smířit se s pravdou+

[Regulus Black]

*tvář má zabořenou na jejích nohou. To, co tak nějak tušil, mu teď ona sama potvrdila. Co vlastně čekal? Nechal ji tady samotnou a vyrazil do světa. Měl počítat s tím, že žena jako Styx nedokáže být dlouho sama. Udělal chybu, že se alespoň občas za ní nevrátil, teď už to ví. Je už ale pozdě pokračovat tam, kde před rokem skončili. Stiskne víčka k sobě a vzpomene si na všechno, co spolu prožili. Ne, nikdy není pozdě na to, co by člověk měl udělat, když mu na něčem hodně záleží. Zvedne hlavu a vyhledá její oči* Nevzdám se tě jen tak lehce. *to není fráze, to je pevné rozhodnutí* Dej mi ještě šanci.

[Styx]

+zvedne překvapeně hlavu+ Och, Reggie... +zašeptá dojatě a pohladí mu tvář. Sama neví, jestli ji to má těšit, že se jí nechce vzdát, anebo varovat, že pravděpodobně nastanou potíže+ Říká se mi to velice těžko, protože cítím k tobě... +zamyslí se, jak správně popsat ten cit+ silné pouto... přátelství... +oči se jí lesknou, moc těžko se jí to říká, protože až teď tváří v tvář Regulusovi si uvědomuje, že jí není lhostejný, jak si původně myslela+ Láska to ale už není. Své srdce jsem dala někomu jinému +doufá, že to řekla jasně+