Druhý pokoj pro hosty

[Marigold]

+Mluvit už nemůže dávno, tak všechno co chce říct dává najevo vzdech a sténáním. Dívá se na její nadskakujíc prsa, je jimi doslova fascinován. Prsty mírně zarývá do jejích boků a snaží se jí tak donutit k rytmu který je pro něho nejuspokojivější, jenže Wenai si stejně dělá co jí libo, protože teď je paní ona+

[Wenai Lafayette]

+zakloní se, chytne se za kotníky a divoce na něm rajtuje, cítí, že orgasmus už je blízko, blizoučko a tak zatne svoje nehty do vlatních lýtek, v tu ránu jí zaplaví silný orgasmus a ona vykřikne, extaticky a šťastně a nepřestává se na něm pohybovat+

[Marigold]

+Intenzita jejího orgasmu ho až překvapí, ale zároveň rychle vynese na vrchol. Ani se nesnaží potlačit výkřik. Už dlouho dobu necítil nic tak intenzivního, jako teď z Wenai. Přerývaně dýchá, oči má zavřené a nechává všechny ty pocity plně doznít. Nakonec oči pomalu otevře+ Ty nejsi víla, ty jsi dračice +zamumlá+

[Wenai Lafayette]

+lehne si vedle něj na zem, prudce dýchá a na tváři má spokojený poorgastický výraz+ Páni, to bylo dobrý. +zamumlá, otočí se k němu a políbí ho, apk se zase překulí zpátky a snaží se odstat do normálu+

[Marigold]

+Obrátí se na bok, rukou si podloží hlavu a pozoruje ji. Prstem přitom krouží po jejím nahém břiše tak nějak zamyšleně, ale usmívá se přitom+ Plul jeden starý rybář po moři +jede jí prstem po břiše+ v nejhlubší vodě +obkrouží pupík+ chytil zlatou rybku. Měl tři přání; navrátit ztracené mládí +přejede jí po čelisti prstem+ milovanou ženu +pohladí ji po jednom prsu+ a věčný život +položí jí ruku na srdce, tedy částečně i na ňadro+ Měl mnoho dětí, měl velké štěstí, měl bohatství které získal díky kráse, ale pak jeho žena zemřela stářím, děti jí následovaly brzy, stejně jak vnoučata. A teď po dlouhých tře staletích ho člověk může potkat sedícího samotného v loďce nad nejhlubší vodou +krátce se zasměje, trochu chrčivě protože má vyschlo v krku+ Nevím proč jsem si na to vzpomněl zrovna teď.

[Wenai Lafayette]

+upře na něj oči+ Je to smutný... +přejede mu prstem po paži+ Kdyby jsi měl tři přání, co by sis přál? +zeptá se+ Nemusíš říkat pravdu. +dodá potom+

[Marigold]

+Obrátí se na záda a založí si ruce za hlavu, ještě stéblo do pusy a budil by dojem toho pravého zamyšleného básníka+ To se mění podle nálady a podle toho co se kolem děje. Chtěl bych hlavně mír, aby se už lidé nezabíjeli. Někdy zas jediné co bych si přál je trocha jídla pro chudáka. A pak třeba +zasměje se+ bych si sobecky přál bezednou lahev medoviny nebo bezedný sud piva. Jindy zase... třeba teď +obrátí obličej k ní+ umět číst myšlenky jako čaroděj... ale tohle přání mě většinou rychle přejde +povzdechne si+ Dost mi stačí že vidím v lidských srdcích kolik je v nich hněvu, zla a bolesti, nepotřebuji to ještě vidět v jejich myslích.

[Wenai Lafayette]

+kouká na něj, jako by jí ubližoval+ Ale není v nich jenom zlo. I krása a naděje a... a... +hlas se jí postupně vytratí, povzdechne si a zavře oči+

[Marigold]

Ne, jistěže ne +řekne s pevností v hlase+ Proč myslíš že jezdím světem a hraju lidem pro radost? +zeptá se, ale nečeká na odpověď+ V jediném drobném, stydlivém úsměvu té nejprostčí děvečky, v bujarém smíchu nahluchlého dědy či cvrdlikavém, skřivánčím zasmáním kudrnatého chlapečka v mámině náručí vidím, cítím tolik nádherného hlubokého dobra lidské duše až mi to žene slzy do očí. A já rád brečím, když je to z radosti +zase se k ní otočí na bok+ Žádná báseň, píseň či krása přírody nepředčí to nejkrásnější; lidskou duši.

[Wenai Lafayette]

+kouká mu do očí a přemýšlí, co všechno mu může říct, nakonec ale zvítězí její zbabělost a strach, usměje se na něj a zvedne se, začne se soukat do kahotek a obleče si i nátělník+ Omluv mě na moment, Marigolde. Pak můžeme jít na oběd. +líbne ho na tvář a vstane+