Sídlo

[Rebecca Altamirano]

Hmm. Zavrčí na to, že smrtelníky pohrdají. Taky dobře, já o jejich přítomnost fakt nestojím. I když pohrdají... Upře významný pohled na Devlina. Ty už se mezi ně nepočítáš? Pozvedne obočí.
No já teda o Nebe nestojím. Je tam sice lepší podnebí, ale v Pekle je lepší společnost. Uculí se rozpustile. To ti věřím, že se ti do toho nechtělo, jenže jak jsi řekl, někdo to odnést musel. A že to padlo na tebe..smůla no.

Nejedeš? Tak že by zase On? Píchne prstem nahoru s trochu kyselým výrazem. Zajímalo by mě, jestli má nějakou hranici, kdy by si řekl: "Ne, tohle ne, to už by bylo trochu moc..." Ale pochybuju...

Jo, proti vám dvěma jsem opravdu ještě mimino, ale i to mimino už toho docela dost zažilo. Takže na pesimismus mám rozhodně nárok. A vůbec, optimismus je pouze nedostatek informací. Odsekne paličatě. Jasně, že až tak nevzdělaná nejsem, ale některý informace jsou dost...profláklý. Ušklíbne se pobaveně.

Až skončí lidský věk...hm. Zamyšleně se na Devilna zadívá. Zveš nás tím snad na Pekelnou párty? Cuknou jí koutky. Aha, takže ty už se mezi archanděly nepočítáš, vzhledem k tvé definici. V očích jí pobaveně zajiskří.

[Devlin]

Hřích přinesli na svět lidé - Eva, on *kývne na Kaina*. Určitě to znáš, když jsi tak sečtělá. *dodá kysele* Ale všem se náramně hodí házet vinu na mne. *pokrčí rameny*

Tohle by už bylo trochu moc si říká každou chvíli, abys věděla. Vždycky se naštve, začne lidstvo trestat, ale pak se mu ho zželí. Škoda mluvit *mávne rukou, pak se jako by zaposlouchá do něčeho, co může slyšet jen on*

Musím jít.

On *ukáže na Kaina* ti něco chtěl, ne.

*a zmizí*

[Rebecca Altamirano]

Obětní beránek, vždycky se musí najít někdo, kdo za všechno může. Pokrčí rameny, jakože s tím se nic dělat nedá. Takže se chová trochu jako velké děcko, s velkou mocí, které neví co vlastně chce. Paráda. Ušklíbne se kysele. Když však tak náhle zmizí, překvapeně se zarazí. No...tak jo, ale klidně se zas stav. Ráda uvidím milou tvář. Uculí se pobaveně a zadívá se na Kaina. Tak..měl ale pravdu...Něco jsi mi chtěl? Zvědavě pozvedne obočí a založí si ruce na prsou.

[Kain]

Devlin: +Jenom se ušklíbne o něco víc.+ Jít do pekla, nebo sedět před nebeskou branou... jsou i jiné možnosti. A já pořád neztrácím naději. +opět úškleb a v očích se mu zaleskne triumf, no hned zas své pocity potlačí, protože je to velice neopatrné. Podléhat emocím.+
Zjevně víš, o čem mluvíš. +poznamená s cuknutím koutku.+

Becca: On se jenom vymlouvá, Rebecco. +usměje se.+ V skutečnosti ho všechna ta moc velice těší a navíc, je stejně zvrácený jako ten nahoře.

Když na něj Devlin ukáže, jenom svraští obočí. +Jistě já a moje matka... jak jsi poznamenal před tím, někdo to odnést musel. A já si za to vysloužil nesmrtelnost.+ no jeho tón hlasu není vůbec nadšený.

Když Devlin zmizí a zůstane s Beccou osamotě, chvíli na ni jenom tiše hledí a zkoumavě si ji prohlíží. Její hezkou tvář, vlasy, krk, hrudník, postavu až nakonec opět skončí u jejich očí. Usměje se.+ Něco ano, ale přiznám se, úplně jsem na to zapomněl. +pokroutí hlavou, ale pořád se usmívá.+ Co bys řekla na malou procházku? Když už jsme si tak hezky začali tykat. Celkem mě zajímá, jak ses seznámila s Luciferem.

[Rebecca Altamirano]

To je mi jasný, nakonec, kdo by netoužil po moci, že? A zvrácení jsme svým způsobem všichni. Jen někteří jedinci se za to stydí a myslí si, že když budou tu část dusit v sobě, časem zmizí. Nedochází jim, že je to přesně naopak. Bude čím dál silnější a hlasitější. Odvětí věcně. Zatímco ji tak zkoumavě přejíždí pohledem, pozoruje ho neproniknutelným výrazem. Ale jo, proč ne. Pokrčí na jeho návrh rameny, ale nad jeho zvědavostí se zasměje. Ovšem do obvyklé vřelosti a veselosti má ten smích daleko. Jo, věřím, že tě to zajímá. Ale řekni mi... Udělá dva kroky blíž k němu a octine se tak velmi blízko něj. Upřeně se mu zadívá do očí. ...proč bych ti to měla říkat, když tys mi stěží prozradil své jméno? Když se zničehonic objevíš u mého domu a pak řekneš, že nevíš, cos tu chtěl? Každou větu řekne o něco tišeji než tu předchozí a nepřestává ho fixovat pohledem. Nevěřím ti, Kaine. Sykne a tvář má teď tak blízko u jeho, že na rtech může cítit její horký dech. Ale ať je mi Peklo svědkem, přijdu na to, co tajíš a co tu vlastně hledáš. V očích jí zablýskne a pomalu se odtáhne.

[Kain]

Mluvíš, jako bys s tím měla své vlastní zkušenosti. +usměje se jedním koutkem úst a zahledí se jí provokativně do očí, jakoby odhadoval, jakou formu zvrácenosti v sobě ukrývá ona. Ale víc k tomu neřekne.
Když se Becca k němu tak přiblíží, neucouvne ani omylem. Nepřestává jí hledět do očí, jeho úsměv se o malinko rozšíří, jeho tep a tlukot srdce se o něco zrychlí. Jak se odtáhne, udělá ty dva kroky vpřed k ní zase on, ale o něco větší, takže se lehce dotýkají tělem. Promluví tichým hlasem, z kterého až mrazí v zádech, ale není to nepříjemné mražení.+ Jistě, že mi nevěříš a velice dobře děláš. +V očích mu zajiskří pobavení, ale sálá z něj také nebezpečí. Najednou jí položí ruku kolem pasu a přitáhne si ji náhle k sobě, takže teď se těly pevně k sobě tisknou. Jeho rty jsou jenom kousíček od těch jejich, no nepokouší se ji políbit.+ A co když chci tebe, Rebecco. +jeho horký dech jí pohladí rty, v očích mu nebezpečné blýskne.+

[Rebecca Altamirano]

S odpovědí na to, jestli s tím má zkušenosti, se neobtěžuje, jen na něj upře pohled, který může znamenat všechno i nic. Když se k ní přiblíží on, ani ona neuhne, jen mu pevně opětuje jeho pohled. Neví, co od něj může čekat, což ji jak rozčiluje, tak svým způsobem přitahuje i když by to nepřiznala ani na mučidlech. Ovšem když si ji náhle přitáhne těsně k sobě a vysloví tu drzou větu, v očích jí zahoří vztek a v příští vteřině mu tiskne ke krku svou dýku. Vím, že bych tě tímhle nejspíš nezabila, ale že cítíš bolest, o tom jsem se sama přesvědčila. A to by mi momentálně bohatě stačilo. Zasyčí mu do rtů a oči jí pod návalem vzteku změní barvu na jantarově zlatou. Dej si pozor na to, co chceš...Mohlo by tě to stát víc, než si myslíš... Zavrčí varovně a vysmekne se mu ze sevření, zbraň ale neschová. Pomalu couvne do vzdálenosti, odkud se může přemístit, aniž by ho vzala s sebou a nepřestává ho probodávat rozzuřeným pohledem.

[Kain]

+Když ucítí chladné ostří na svém krku, ani se nepohne, naopak, malinko se usměje a nepřestává jí hledět zpříma do očí, ruce má pořád na jejich bocích, no už ji k sobě netiskne.+ Myslíš, že mám co ztratit, Rebecco? +zeptá se tiše, pořád se usmívá no jeho oči říkají, že možná se dotkla toho, co sžírá jeho duši už věky.
Když od něho odstoupí, nepokouší se k ní přiblížil, už se ani neusmívá, no nepřestává jí hledět do očí.+ Tak moc jsem tě urazil? +zeptá se, aniž by změnit sílu hlasu. Ale rozumět mu je každé slůvko.+ Proč ženy reagují tak prudce, když o ně nějaký muž projeví zájem? +podívá se na ni tázavě.+

[Rebecca Altamirano]

Zastaví se několik kroků od něj a v očích jí stále doutná plamen vzteku. Když se jí zeptá, zda ji urazil, nadechne se a otevře ústa, aby něco odsekla, jeho další slova jí, ale tnou do živého natolik přesně, že zase pusu zavře a spustí dolů i ruku se zbraní. Možná proto, že mají strach, že znovu začnou k někomu něco cítit. Odpoví po chvíli tiše a oči znovu získají svoji tmavě hnědou barvu. Dívá se na něj, jakoby ho viděla poprvé a jak tam tak stojí, s nožem v ruce, vypadá jako ztracené štěně, které zapomnělo kousat.

[Kain]

+Hledí na ni tak trochu zamyšleně a pak opět udělá dva kroky k ní. Pomalé, rozvážné, aby opět mohla couvnout, kdyby chtěla. Pokud tak neudělá, dojde opět těsně k ní, ale tentokrát se nepokouší ji obejmout. Podívá se ne její ruku s nožem a konečky prstů ji pohladí po hřbetu té ruky. Pohlédne jí opět do očí.+ Určitě víš tak dobře jako já, že svět je pln bolesti, nepravostí a zklamání. +pousměje se koutkem úst.+ No i tak jsme nuceni tady žít. Když se pokusíš od života odříznout, nezůstane ti nic, jen prázdnota.+ Prsty vyjede po kůži její ruky vzhůru a pohladí ji po tváři.+ Nedělej to. Nic ti to nepřinese. Spíš vezme i to málo, co máš. +prsty zaboří do jejich vlasů a o kousek přiblíží svou tvář k její, aniž by jí přestal hledět do očí.+