Zimmer Nr. 1

[Fabien]

Poly: +Nechá si sklouznout lahodný mok do krku a pousměje se.+ To je teda zázračný lék. Úplně cítím, jak se mi rozlévá po těle...Ne-e...na pohádky není nikdo nikdy dost velký! Prosím, vyprávěj mi něco!!!

[Paola Ricci]

To je lepší lék, než ty, co dáváte u vás v nemocnici +ušklíbne se na to víno+ Jen to hezky užívej, ať jsi brzy fit a můžeme si někam vyrazit +natáhne se k němu na gauč a hezky ho zahřívá+ Ty budeš asi pořád takový velký klučina, že? +usměje se na něj+ Tak dobře, pohádka bude, ale budeme se ve vyprávění střídat. Já začnu a ty budeš pokračovat +chvíli přemýšlí, jakou má vybrat a pak začne+ V daleké zemi pod vysokými horami žila jedna krásná... no, zase tak krásná nebyla... žila jedna obyčejná dívka. Byla vzdělaná, veselá, ráda četla, měla ráda přírodu a zvířata a měla spoustu kamarádů. Jediné, co ji chybělo, byl někdo, komu by mohla dát svoji lásku, které měla na rozdávání. Nenašla zatím toho pravého, ať se snažila sebevíc. Po marném hledání si nakonec řekla, že to nechá osudu, který jí toho jejího prince pošle, až nastane ten pravý čas. Jednoho dne se rozhodla, že se zkusí podívat, jak se žije na druhé straně vysokých hor, pod kterými celý život bydlela. A protože to byla vášnivá sportovkyně, vzala lyže, nechala se vyvést na vrchol hory a sjela po lyžích na druhou stranu do údolí. Tak a teď ty +usměje se+

[Fabien]

Poly: +Namáhavě se přetočí na bok, aby se jí mohl dívat do očí.+ Ale protože to nebyla zas tak velká sportovkyně, upadla a zranila se. Zranila se tak, že musela do nemocnice. Lékař, který jí ošetřil, byl docela fajn kluk. Mladý, vzdělaný, hodně veselý, ale ve skutečnosti hosně osamělý. Dívka se mu líbila a on našel v jejích očích slunce, které už dlouho neviděl. Jediné, čeho se bál, že dívku vystraší, když se jí bude dvořit tak, jak to umí....

[Paola Ricci]

+poslouchá jeho pokračování pohádky a usmívá se u toho+ Naštěstí měla ta dívka smysl pro humor a i když na to nevypadala, byla stejně ztřeštěná, jako on. Sice mu to neřekla, ale líbil se jí a bylo jí s ním moc dobře, protože s ním byla opravdu legrace. Takže se vůbec nebránila tomu jeho svéráznému dvoření.

[Fabien]

Poly: Když to mládenec zjistil, štěstím se mu hlava zatočila. Poklekl dívce k nohám a prosil jí, aby ho neopouštěla a byla s ním...+pokusí se sesunout se z kanape a pokleknout, ale je to spíš jako když žuchne pytel s bramborami.+

[Paola Ricci]

Neopustím tě, řekla ta dívčina a zůstala s ním a tak se zrodila jedna velká, krásná a vášnivá láska +obejme ho kolem krku a usměje se na něj+ Tak jak se ti líbila pohádka? +kouká trochu zmateně, jak se Fabien snaží slézt z postele+ Zase to tolik nepřeháněj s tím dvořením +usměje se a pak v poslední chvíli přiskočí, když vidí, jak se Fab skulí z postele. Obětavě to zachytí, takže on se celou svojí váhou svalí na ni+ Eee... +vydechne namáhavě zpod něj+ ...jsi v pořádku, miláčku?

[Fabien]

Poly: Pohádka krásná, tohle je taky nádherné, vílo, ale mám strach, že jsem jak starý pařez a už se z tebe nezvednu. Teda...mně se to líbí, ale myslím, že bys mohla být za chvilku na placičku...+ Tváří se zkroušeně, ale rozhodně nezapomene využít výhodné situace a Poly něžně políbí.+Tohle je hezčí, než pohádka...

[Paola Ricci]

+opětuje mu jeho polibek a pak se začne pod ním smát, až na ní Fabien nadskakuje jak na poníkoví+ Vsadím se, žes to udělal schválně... a to mi nevymluvíš +vymaní se opatrně zpod něj, aby moc neublížila jeho bolavým zádům a pomůže mu na pohovku+ Až budeš chtít další polibek, můžeš si o něj klidně říct a nepodnikat tak nebezpečné a krkolomné pohyby +usměje se+

[Fabien]

Poly: Teda...podnikal jsem kvůli polibkům už kdejakou šílenost, ale asi ti nevymluvim, že tohle schválně nebylo, co?+ tváří se jako enviňátko.+ A polibek další bych teda rozhodně chtěl, i když k tobě mám teď obrácenou tu odvrácenou tvář svého těla...+směje se, protože skutečně má na Poly momentálně vystčený zadek a snaží se zvednout.+

[Paola Ricci]

To mi tedy opravdu nevymluvíš +zavrtí se smíchem hlavou+ A polibek dostaneš, až budeš ke mně otočen tou správnou částí těla +kouká pobaveně, jak se Fabien drápe na pohovku jako nějaké batole, ale nechá ho, ať si pomůže sám, nebude ho přece nahoru tlačit za zadek+ Jestli je ti už líp, mohli bychom se jít někam projít, je tam krásně. Třeba někam k vodě...

(zima se nám pomalu překulila do léta )