Já mám rozumnýho muže. +zazubí se, trochu jí zatrne, když ty zuby vidí takhle zblízka, ale ne zas tak moc aby vycouvala. Ani ji nemusí moc nutit se na něj dívat, pač na něj se dívá moc hezky, a jak je u něj děsně moc blízko, chce poznamenat něco vtipnýho na odlehčení atmosféry, která jaksi houstne, takovým tím provokativním způsobem. nicméně všechny potenciálně humorný myšlenky se jí rozplynou jako pára nad hrncem, nadechne se, aby mu řekla, že jí trocha bolesti nevadí, ale jaksi to nestihne, a nádech se změní v zalapání po dechu, když ucítí jeho dotek, mnohem intenzivnějc, než by mělo být možný. proti vlastní vůli se trochu zachvěje, skoro neznatelně, ale je jí jasný že on to cítí+ uhehm. +odvětí inteligentně, jeho hlas ji hladí až uvnitř v kostech a v hlavě má úplně vymeteno, kromě zcela zřetelnýho pocitu že úplně celá pulsuje v rytmu svýho splašenýho tepu. na zlomek vteřiny si uvědomí, že má nad sebou vlastně predátora, srdce jí poskočí v podvědomé snaze se uklidnit a nepřilákat pozornost, což ho paradoxně jen víc rozbuší; ale pak jí jeho špičáky proniknou kůží, na půl sekundy to ostře zabolí, a pak všechno zmizí pod vlnou něčeho neuvěřitelně silnýho, a zůstane jen základní animální imperativ, dát, odevzdat se, chtít, vybuchnout, až má pocit, že to její tělo a mysl nemůžou všechno pojmout. Instinktivně se k němu přitiskne, teda spíš je fakt ráda, že ji drží, protože jí lehce měknou kolena, a že je po všem si uvědomí až se zpožděním několika úderů srdce. zamrká, trochu omámeně, a vrátí se do reality, aspoň tak, nakolik je toho schopná; cítí, jak se jí ten zvláštní pocit usazuje v nejhlubší, nejskrytější vrstvě vědomí, a zahýbe konečky prstů, aby z nich vyhnala tu podivně paralyzující lehkost+ Mhm. +přikývne bezděčně, aniž by úplně registrovala otázku, zkrátka jí přijde ohromně správný souhlasit se vším co řekne, už proto, že ten boží hlas by určitě nic špatnýho neříkal+ můžu si tě nechat? +zeptá se pak mírně zasněně, a nějak se ho nechce pustit+
(to může úplně klidně
)