od Dimitrij Radulov » 22 úno 2014 16:24
Aljoša:
+postaví se židli ke zdi kobky, do které Neferet uvrhli, a zatímco je v bezvědomí, čistí a leští si zbraně. Nejraději by ji na místě zabil, ale dobře ví, že to si dovolit nesmí, protože ji ještě budou potřebovat. Když se začne probírat, přestane s tím, a s tichým zadostiučiněním pozoruje, jak zjistí absenci vlastní magie, a jak bezhlesně panikaří. Její slabost mu dává pocit síly, a jenom pohled na ni a na to jak dýchá mu v břiše rozdmýchává jiskru horkého vzteku. Odkašle si, aby na sebe upozornil, vezme do ruky pohár vody, který má na zemi vedle sebe, přistoupí k ní a pevně ji chytne za vlasy. vytáhne ji za ně do polostoje, ale tak aby ještě nemohla plně stát na vlastních svázaných nohou, tělem ji přitiskne ke stěně, aby neměla manévrovací prostor, jen účelově a nijak eroticky, i když nepopírá, že by ji rád ponížil tím nejhorším způsobem jakým muž může ponížit ženu, ale od svého pána má rozkazy nechat ji tělesně víceméně nedotčenou. Prudkým tahem za vlasy jí trochu zakloní hlavu, džbán jí staví ke rtům, a celkem silným proudem jí přímo do úst začne lít vodu. je čistá a celkem chladná, i když chutná trochu zatuchle, a Aljoša jí pro jistotu pustí vlasy a stiskne nos, kdyby se náhodou chtěla bránit a odmítnout vodu polknout. jeho pán mu přikázal udržet tu mrchu naživu, a tak to hodlá splnit. zemřít musí až v pravý čas a tím pravým způsobem. jakmile si je jistý, že vypila téměř polovinu džbánu, zničehonic ji pustí a nechá ji spadnout zpátky na podlahu u stěny+ Ticho. Nebo ti vyříznu jazyk. +oznámí jí angličtinou se znatelným ruským přízvukem, a pro jistotu ji nakopne do žeber, aby si náhodou nemyslela, že vyhrožuje naplano, ovšem přitom zjistí, že se mu líbí slyšet ji kňučet bolestí, a pán mu koneckonců nezakázal pokusit se vtlouct do ní trochu rozumu. navíc si pořád moc dobře pamatuje ten pocit sevřených plic a jak mu život uniká skrz prsty, a má pocit, že jí rozhodně dluží trochu víc než kopanec do žeber. Podebere ji špičkou nohy pod břichem a obrátí ji na záda, čímž jí přitiskne svázané ruce v bolestivém úhlu k zemi, a v jeho očích si může přečíst planoucí vztek a touhu jí ublížit+
+dvorec před Tonyho očima je dokonale zrekonstruován do své původní podoby, stěny i omítka jsou jako nové, ale přesto nepůsobí obydleně, a vypadá to, že v něm příliš mnoho lidí nežije. Pevně zavřená tmavá okna a mlčenlivé zdi působí neurčitě zlověstným dojmem. Něco v těch budovách jako by na něho číhalo, neustále ho pozorovalo. Z několika oken ho skutečně sledují páry bdělých očí, které už o něm předaly zprávu, a nyní ho drží na muškách hůlek, ale nikdo nezaútočí. Mají své rozkazy. Brána se otevře na první zabušení, povolí pod Tonyho pěstí, a tiché zavrzání jako by ho zvalo dál, ovšem za dřevěnými křídly nestojí nikdo, kdo mu snad otevřel. Za branou se rozkládá menší nádvoří se studnou uprostřed, uspořádání zachované už od středověkých dob, ale jinak je úplně prázdné. Mezi budovami, které ho obklopují, se prohání studený ruský vítr, ale jinak je úplné ticho. Všechny dveře a okna jsou nepohostinně zavřené; až na jediné, dveře vedoucí do hlavní nejhonosnější budovy - velmožského paláce - které zejí otevřené jako tmavá díra, tím způsobem, který zároveň zve dovnitř a varuje před tím, co tam najde. Jestli se rozhodne zamířit dovnitř, najde za nimi prostornou halu a mramorové schody nahoru, schody které by mu měly být známé, vzhledem k tomu že z nich před více něž dvaceti lety sletěl pozadu. Nahoře nad schody se rozkládá dlouhá chodba a po jejím obvodu desítky a desítky dveří, pevně zamčených, a na konci chodby jedny otevřené, ale i bez toho by Tony jistě věděl, kam jít. V té chodbě jsou vetknuté vzpomínky na barevné blesky kleteb, které si tu vyměňovali, v jejích stěnách spí dvacet let staré bolestné výkřiky ženského hlasu, v tmavých tapetách je uzamčená roky živená nenávist, která kdysi započala právě v pracovně na konci chodby. Místnost za otevřenými dveřmi je ponořená do šera, protože okna pečlivě zakrývají černé sametové závěsy, co nepropustí ani paprsek denního světla, a osvětluje ji jen oheň z krbu. V jeho tlumené záři je vidět, že pokoj byl kdysi zařízen velmi vkusně, do tmavě vínové barvy, zlata a tmavého dřeva, a dominuje mu těžký mahagonový stůl s jediným masivním křeslem, ve kterém sedí tmavá postava. Tvář má napůl zahalenou ve stínu, ale i tak je matně vidět, že má na sobě černý hábit z kvalitní drahé látky, vlasy střižené nakrátko a v záři ohně se mu oči prázdně lesknou. V pravé ruce drží hůlku, jejíž špička směřuje přímo na dveře a tudíž na Tonyho, a vedle levé na stole leží dýka s bohatě vyřezávanou rukojetí+