Operace Russia

[Tony Dolohov]

+když vidí, že se Rus obratně vyhnul jeho varovné kletbě, zaujme bojový postoj, rozkročí se a vyšle k němu sérii různobarevných paprsků a zasype ho sprškou kleteb. Avadu nepoužije, protože ho nepovažuje za svého úhlavního nepřítele, jen mu chce dát tvrdou lekci za tu jeho drzost. Bleskově koukne po Nef, jak na tom je ona a pak opět obrátí svoji pozornost k Aljošovi, nemůže si dovolit ani chvilku nepozornosti. Sám se pak postaví do obrany proti jeho kouzlům, některé se mu v tom rychlém sledu po sobě podaří odrazit, ostatním se hbitě vyhýbá. Jedna nebo dvě ho zasáhnou do ramene, ale v zápalu boje bolest nevnímá. Neunikne mu, že Rus zaujal taktiku boje zblízka, což mu náramně vyhovuje, v osobních soubojích nemá Tony konkurenta. Dovolí mu pomalu se přibližovat, ale neustává v boji a vysílá po něm jak útočná, tak obranná kouzla a těm jeho pohotově uhýbá+

[Dimitrij Radulov]

Aljoša:
+soustředí se jen na boj, kletby se mu zatím daří odrážet nebo uhýbat jim, ale i když má dobrou výdrž a je si sám sebou jistý, musí si sebekriticky přiznat, že tempo souboje jak ho ti dva nastolili může vydržet jen omezenou dobu. Chvíli bojuje vyrovnaně, a s uspokojením si uvědomí, že i on dává Dolohovovi zabrat, ale postupně si uvědomí, že se čím dál víc brání a čím dál míň útočí, a že musí svůj plán urychlit. Udělá další krok směrem ke Smrtijedovi a soustředí se hlavně na něj, protože v rukou ženy zatím hůlku nespatřil, a z jejího směru k němu žádné kletby nelétají. Záhy ovšem zjistí, proč tomu tak je, jenže to už mu hruď svírá neznámá síla, a Aljoša má pocit, jako by mu někdo zavalil tělo menhirem. Zalapá po dechu, aby vyslal další kletbu, ale shledá, že mu nesmírná tíha brání promluvit. Jen tak tak stihne vztyčit neverbální štít proti Dolohovově příští kletbě, a okamžitě je mu jasné, že takhle nejenže nesplní svůj úkol, ale také velmi rychle zemře. Nemůže se pořádně nadechnout a rychle ztrácí kyslík, na okraji vidění se mu objeví červené kruhy. Dobře ví, že musí jednak nějak zbavit tu ženu vědomí nebo magie, a také si uvědomí, že ho brzy ztratí sám, a k Dolohovovi to nestihne. Může s sebou vzít maximálně tu ženu, a doufat, že si pro ni Smrtijed přijde, a jeho pán nebude úplně nespokojen. Vztekle stiskne zuby, a přes sílící bolest a hučení v hlavě udělá ten poslední krok, který ho dělí od oné ženy, hmátne po jejím předloktí, pevně kolem něj sevře prsty a z posledních sil se s ní rychle přemístí +

[Neferet]

+koutkem oka sleduje jak si Tony stojí a je o mnoho klidnější když se na vlastní oči přesvědči o tom, že je skutečně výborný co se týče soubojů. kdyby nebyly v tak nebezpečné situaci měla by chuť koupit si popcorn a sledovat jak útočníka rozdrtí na padrť. trhne sebou po každé, když má pocit, že ho kletba zasáhla, ale s ohledem k tomu, že Tony dál stojí a vypadá v pořádku, nezačne šílet a raději se rychle soustředí na vlastní útok. uchopí magii a s tichým mumláním sešle kouzlo. cítí jak se její síla obalila kolem Aljoši jako druhá kůže, pomalu sevře ruku v pěst a na ten signál v podvědomí cítí jak i povlak energie na těle útočníka se začne smrskávat. drtí jeho plíce, svírá mu krk, jejím cílem je zbavit ho vědomí nikoliv zabít, aby ho mohli poté vyslechnout a zjistit vše co se dá. to, že je Aljoša příliš blízko si uvědomí až nebezpečně pozdě. soustředěná na zaklínadlo vnímá vše kolem sebe více zastřeněji, tím více čím víc se musí ovládat aby muže nezabila na místě. to jak velkou chybu udělala si uvědomí ve chvíli kdy se muž neočekávaně vrhne přímo k ní, sevře jí ruku a s ní se vzápětí zatočí celý svět. ucítí tah v podbřišku a najednou je všude a nikde zároveň, aby se zhmotnila netušíc kde. první instinkt je muže zabít za to že se opovážil na ní vztáhnout ruku a odnést jí pryč. šok z toho, že nestojí na Obrtlé, že po své levém boku nemá Tonyho, to že netuší na jakém místě se to ocitla, jí rozzuří ještě víc. vztek je vždy lepší možnost než strach. prudce se k němu stočí a chytne ho pod krkem. v jiné situaci by to vypadalo směšně, ale se svojí vrozenou silou, kterou nemá problém v takovou chvíli vyvolat, je její sevření pevné možná až trošku příliš+ Kam si nás vzal? +zasyčí na něj z těsné blízkostí v očích divoký lesk prozrazující, že jestli jí hned nevrátí zpět, tak se mu stane něco zlého a smrt by v té chvíli byla ta lepší varianta+

[Tony Dolohov]

+když už má Rusa tak blízko, že se kletby míjejí účinkem, rozhodne se, že je čas na boj zblízka. Zrovna se chystá rychle schovat hůlku a shodit z ramen plášť, aby mu při osobním souboji nepřekážel, když si všimne, že se muž začne znenadání dusit a rudnout v obličeji. Otočí hlavu k Nef a zahlédne její zatínající pěst a i když neví nic o její magii, dojde mu, že to ona ho svírá jako v kleštích. Už chce přiskočit k muži, aby mu sevřel prsty kolem krku, když ten z posledních sil nečekaně skočí po Neferet a než Tony stačí cokoliv udělat, přímo před jeho očima se mu oba doslova vypaří+ Nef! Nef! +chvíli se v panice rozhlíží kolem sebe, ale v tiché uličce je zcela sám, jen vír, způsobený přemístěním, rozfoukává kolem sebe prach a jiné svinstvo po špinavém chodníku+ Kurva! Kur-va! +zakleje nasraně a praští vztekle zatnutou pěstí do zdi, až se odrolí kus omítky a pak rozzuřený do nepříčetnosti zařve jako lev, až mu na krku naběhnou žíly a všechny krysy v uličce s pištěním zděšeně zalezou do svých děr+

[Dimitrij Radulov]

Aljoša:
+vír přemisťování mu tentokrát přijde snad dvakrát delší než obvykle, z nedostatku vzduchu už ho píchá v plicích, a cítí, jak se mu vědomí pokouší uniknout někam do tmy. Matně pod sebou zaregistruje pevnou půdu, přesněji kamennou podlahu, a ženin hlas vnímá už jen jakoby přes mlhu. Cítí, jak ho život rychle opouští, ale odmítá se poddat, tolikrát už stál tváří v tvář smrti, že ji teď pozná skoro jakou starou známou, a zrovna nemá chuť se jí postavit po bok. Kolena se mu roztřesou, a pak povolí, Aljoša se zhroutí na zem, ale v tom koutkem oka zachytí, jak se ze stínů za tou ženou vynoří povědomá tvář, zkroucená v úšklebku, vzduchem se mihne cosi dřevěného, a vzápětí se žena sesune k zemi. V tu chvíli jako by tlak na Aljošově hrudi zmizel jak mávnutím hůlky, tak náhle, že muž z jeho nečekaného nedostatku padne na tvář. Prudce zalapá po dechu, plíce se mu roztáhnou a do hrudi ho udeří prudká bolest. Druhý muž popojde blíž ke světlu, v ruce drží nezapálenou louč, kterou pravděpodobně v pravý čas udeřil ženu do hlavy, a mírně zakalenýma očima se na Aljošu bojujícího o každý nádech nevzrušeně podívá+ Eto ně Dologov. +šťouchne do ženina těla špičkou polorozedrané boty, a ujistí se, že dýchá+ Ty nevypolnil zadaču. +ušklíbne se na Aljošu zjevně uspokojen, že se mu úkol nepovedlo splnit+ Drž hubu, Ivane. +zasípá Aljoša mezi záchvaty kašle+ Zavolej pána. Bude ji chtít vidět. +přikáže druhému muži rychlou ruštinou, když už zase může popadnout dech. Muž na něj chvíli zlostně zahlíží, pak si odplivne, a zamíří chodbou někam do hloubi sklepení, zjevně si netroufá neuposlechnout. Aljoša počká, až se Ivanovy záda ztratí ve tmě, a pak se zvedne na kolena. Nejradši by si sehnal pořádně ostrou dýku a našel si cestu mezi ženinými žebry k jejímu srdci, ale dobře ví, že něco takového by mu pán neprominul. Najde proto tlustý provaz, a svůj vztek si vybije na pevných uzlech, kterými jí sváže ruce za záda a nohy k sobě. Za chvilku se v chodbě ozve Ivanovo lehce kulhavé šoupání nohou po kameni, a spolu s ním ostré klapání kvalitních bot z dračí kůže. Zatímco kulhání spolu se světlem louče pokračuje chodbou, tvrdé kroky utichnou, a když se Aljoša otočí, uvidí ve stínu vzpřímenou tmavou siluetu. Chvilku je ticho, Aljoša zřetelně cítí, jak ty smrtí planoucí černé oči skenují místnost, prohlížejí si bezvládné tělo na podlaze, a pak s nelibostí spočinou na něm; a musí se ovládnout, aby se nezachvěl. Aljoša už viděl v životě ledacos, ale tak šílené oči ještě ne+
Gde ubijtsa? +protne ticho nebezpečně klidný, chladný hlas+
Můj pane. +padne Aljoša na kolena+ Eto jego žena. Ja ně mog- +začne překotně vysvětlovat v náhlém záchvatu paniky, nelibost druhého muže je skoro hmatatelná, a Aljoša si dobře pamatuje, co se stalo poslednímu z jeho bratří, který tohoto člověka nepotěšil, ale pán ho přeruší rázným gestem+
Můj pane, její magie... +pokusí se Aljoša znovu promluvit, a tentokrát ho muž nezastaví, nechá si vypovědět celý příběh jejich boje, a na ženu se poprvé podívá s určitým zájmem, nebo to lze alespoň tušit, protože jeho tvář je stále schovaná ve stínech+ Ivan ti přinese tonikum na dočasné spoutání její magie. +oznámí mu po chvíli mlčení muž+ Možná nebude působit, ale vyzkoušíme to. +na chvilku se odmlčí+ On pridět k něj. Ja takže prišel. +dodá chladně, otočí se, a klapání dračích bot ho zase vyprovodí ven+

[Neferet]

+drží muže pevně pod krkem, ale když se zhroutí na zem tak ho pustí a dál svírá jeho hrdlo prostřednictvím magie rozzuřená tak, že by byla schopná ho na místě zabít pokud by jí někdo nečekaně nepraštil do hlavy a její mysl nepohltila tma.
první co zaznamená, když začne přicházet k vědomí, je ledová kamenná podlaha, na které se dá se říct přímo bezvládně válí. nepříjemný tlak ramenou a řezavý tlak na zápěstích jí prozradí, že má svázané ruce za zády. tiše zasténá, když se její mysl probere natolik, aby si uvědomila jak ostrá je bolest pulzující z týla, a když otevře oči na chvíli zpanikaří, jelikož nevidí nic než tmu a její první myšlenka patří tomu, že nevidí. podvědomě sáhne po své magii, ale nedostane se jí žádné reakce. pevně zavře oči, aby se pokusila obrnit proti pocitům, které na ní útočí. panika a strach plynoucí z faktu, že jí ten cizinec unesl, že leží neznámo kde a její magie je najednou pryč, což jí děsí mnohem víc, než provazy zadírající se jí do zápěstí a kotníků+

[Tony Dolohov]

+po chvíli, když se uklidní, začne chladně uvažovat. Ten parchant byl chytřejší, než vypadal a Tony ho podcenil. Předpokládal, že půjde po něm, protože to jeho potřeboval dostat do Ruska a s ním by si poradil. Nenapadlo ho, že ho k tomu přinutí tím, že unese Neferet. Geniální nápad. Ví, nebo alespoň doufá, že se neplete, kam ji unesli a je mu jasné, že chtě nechtě musí splnit Dimitrijovo přání a přijít za ním do Moskvy. Ne proto, že si to on přeje, ale aby osvobodil Neferet, pomstil se a aby s Radulovem jednou provždy skoncoval. Schová hůlku do bezpečí a přemístí se do Pokrovska+

+ocitne se nedaleko velmožského dvorce v Pokrovsku a nostalgicky se rozhlédne. Nebyl tady už dvacet let a když to tady tenkrát opouštěl, zanechal za sebou spáleniště a mrtvoly. Přejede zamračeným pohledem po přepychovém stavení, evidentně si tady někdo dal práci celé to tady postavit znova. Vydá se k budovám, s trpkým přesvědčením, že je srdečně očekáván. Je připraven na to, že až za ním zapadnou vrata, nemá žádnou jistotu a ani velkou šanci, že se ze zdravou kůží a živý taky dostane ven. Ale s touto možností pochopitelně počítá, obzvlášť když ví, že pán tohoto domu má osobní zájem na tom vyhladit znepřátelený rod Dolohovů do posledního člena. Ale nemůže nechat Neferet napospas v jeho rukou. Zkontroluje, jestli má hůlku a zbraně na svém místě a pak razantně zabouchá na bránu svého nepřítele+

[Dimitrij Radulov]

Aljoša:
+postaví se židli ke zdi kobky, do které Neferet uvrhli, a zatímco je v bezvědomí, čistí a leští si zbraně. Nejraději by ji na místě zabil, ale dobře ví, že to si dovolit nesmí, protože ji ještě budou potřebovat. Když se začne probírat, přestane s tím, a s tichým zadostiučiněním pozoruje, jak zjistí absenci vlastní magie, a jak bezhlesně panikaří. Její slabost mu dává pocit síly, a jenom pohled na ni a na to jak dýchá mu v břiše rozdmýchává jiskru horkého vzteku. Odkašle si, aby na sebe upozornil, vezme do ruky pohár vody, který má na zemi vedle sebe, přistoupí k ní a pevně ji chytne za vlasy. vytáhne ji za ně do polostoje, ale tak aby ještě nemohla plně stát na vlastních svázaných nohou, tělem ji přitiskne ke stěně, aby neměla manévrovací prostor, jen účelově a nijak eroticky, i když nepopírá, že by ji rád ponížil tím nejhorším způsobem jakým muž může ponížit ženu, ale od svého pána má rozkazy nechat ji tělesně víceméně nedotčenou. Prudkým tahem za vlasy jí trochu zakloní hlavu, džbán jí staví ke rtům, a celkem silným proudem jí přímo do úst začne lít vodu. je čistá a celkem chladná, i když chutná trochu zatuchle, a Aljoša jí pro jistotu pustí vlasy a stiskne nos, kdyby se náhodou chtěla bránit a odmítnout vodu polknout. jeho pán mu přikázal udržet tu mrchu naživu, a tak to hodlá splnit. zemřít musí až v pravý čas a tím pravým způsobem. jakmile si je jistý, že vypila téměř polovinu džbánu, zničehonic ji pustí a nechá ji spadnout zpátky na podlahu u stěny+ Ticho. Nebo ti vyříznu jazyk. +oznámí jí angličtinou se znatelným ruským přízvukem, a pro jistotu ji nakopne do žeber, aby si náhodou nemyslela, že vyhrožuje naplano, ovšem přitom zjistí, že se mu líbí slyšet ji kňučet bolestí, a pán mu koneckonců nezakázal pokusit se vtlouct do ní trochu rozumu. navíc si pořád moc dobře pamatuje ten pocit sevřených plic a jak mu život uniká skrz prsty, a má pocit, že jí rozhodně dluží trochu víc než kopanec do žeber. Podebere ji špičkou nohy pod břichem a obrátí ji na záda, čímž jí přitiskne svázané ruce v bolestivém úhlu k zemi, a v jeho očích si může přečíst planoucí vztek a touhu jí ublížit+

+dvorec před Tonyho očima je dokonale zrekonstruován do své původní podoby, stěny i omítka jsou jako nové, ale přesto nepůsobí obydleně, a vypadá to, že v něm příliš mnoho lidí nežije. Pevně zavřená tmavá okna a mlčenlivé zdi působí neurčitě zlověstným dojmem. Něco v těch budovách jako by na něho číhalo, neustále ho pozorovalo. Z několika oken ho skutečně sledují páry bdělých očí, které už o něm předaly zprávu, a nyní ho drží na muškách hůlek, ale nikdo nezaútočí. Mají své rozkazy. Brána se otevře na první zabušení, povolí pod Tonyho pěstí, a tiché zavrzání jako by ho zvalo dál, ovšem za dřevěnými křídly nestojí nikdo, kdo mu snad otevřel. Za branou se rozkládá menší nádvoří se studnou uprostřed, uspořádání zachované už od středověkých dob, ale jinak je úplně prázdné. Mezi budovami, které ho obklopují, se prohání studený ruský vítr, ale jinak je úplné ticho. Všechny dveře a okna jsou nepohostinně zavřené; až na jediné, dveře vedoucí do hlavní nejhonosnější budovy - velmožského paláce - které zejí otevřené jako tmavá díra, tím způsobem, který zároveň zve dovnitř a varuje před tím, co tam najde. Jestli se rozhodne zamířit dovnitř, najde za nimi prostornou halu a mramorové schody nahoru, schody které by mu měly být známé, vzhledem k tomu že z nich před více něž dvaceti lety sletěl pozadu. Nahoře nad schody se rozkládá dlouhá chodba a po jejím obvodu desítky a desítky dveří, pevně zamčených, a na konci chodby jedny otevřené, ale i bez toho by Tony jistě věděl, kam jít. V té chodbě jsou vetknuté vzpomínky na barevné blesky kleteb, které si tu vyměňovali, v jejích stěnách spí dvacet let staré bolestné výkřiky ženského hlasu, v tmavých tapetách je uzamčená roky živená nenávist, která kdysi započala právě v pracovně na konci chodby. Místnost za otevřenými dveřmi je ponořená do šera, protože okna pečlivě zakrývají černé sametové závěsy, co nepropustí ani paprsek denního světla, a osvětluje ji jen oheň z krbu. V jeho tlumené záři je vidět, že pokoj byl kdysi zařízen velmi vkusně, do tmavě vínové barvy, zlata a tmavého dřeva, a dominuje mu těžký mahagonový stůl s jediným masivním křeslem, ve kterém sedí tmavá postava. Tvář má napůl zahalenou ve stínu, ale i tak je matně vidět, že má na sobě černý hábit z kvalitní drahé látky, vlasy střižené nakrátko a v záři ohně se mu oči prázdně lesknou. V pravé ruce drží hůlku, jejíž špička směřuje přímo na dveře a tudíž na Tonyho, a vedle levé na stole leží dýka s bohatě vyřezávanou rukojetí+

[Neferet]

+chvíle kdy panikaří se jí zdá nekonečně dlouhá, než se dokáže uklidnit natolik, aby začala racionálně uvažovat. první myšlenky patří k tomu kde je, kdo jí unesl a co udělal, že nemůže použít svojí magii. cítí jí těsně pod povrchem neschopná uchopit její sílu, jako by tam vůbec nebyla. prudce otevře oči, když se místností rozlehne tiché odkašlání které jí přijde jako menší rána z děla, jelikož jí hlavo pulzuje ostrá bolest, která nehrozí, že by v brzké době přestala. stočí pomalu oči daným směrem a chvilku trvá, než si její oči přivyknou na šero a kdy zjistí, že o zrak nepřišla, což je menší úleva vzhledem k situaci, ve které se ocitla. sleduje mužskou siluetu která se k ní přibližuje a překvapeně bolestivě zasyčí, když jí někdo prudce chytne za vlasy a vytáhne víc do stoje. bezmocně se zazmítá proti tělu, které jí tiskne najednou ke zdi, sice jí vzali magii, ale krev jejího otce jí dál koluje v žilách a díky tomu i větší síla, než by měla žena mít. bohužel není dostatečná na to, aby muže jen tak od sebe odstrčila, zejména když jí bolí celé tělo a má pocit, že se jí rozskočí hlava, ale je znát, že je mnohem silnější než by měla být. trhne sebou, když jí na tvář dopadne studená voda, která se jí vzápětí začne valit do úst. snaží se uhnout, nechat zavřená ústa, ale po chvíli zjistí, že jí muž v podstatě dusí, když jí drží nos a nezbývá jí nic jiného než ústa otevřít a bojovat přes tekoucí vodu o trochu dechu. trhá hlavou a zmítá sebou, ne ve strachu ale ve vzteku z bezmoci, kterou cítí. zorničky jí zrudnou a její geny po otci vystoupí více na povrch, aby zjistila, že muž na dní je ten, co na ně zaútočil na Obrtlé, jelikož teď vidí mnohem jasněji než před chvílí. zavrčí na něj, jakmile jí přestane přidušovat, její zavrčení se však změní v bolestné vyjeknutí, když tvrdě dopadne tváří na kamennou podlahu. kousne se do rtu, aby na muže slovně nevyjela, jelikož jí něco říká, a nejenom kopanec do žeber, že mluví pravdu, že by jí skutečně dokázal vyříznout jazyk a to nehodlá v tuto chvíli riskovat. přešla z fáze paniky do chladné racionality a je si dobře vědoma že musí vyčkat chvíle kdy to co jí provedli s magií začne ustupovat a chopit se první příležitosti. což není nic snadného s ohledem k tomu, že se muž rozhodne, že si na ní zřejmě vybije svůj vztek. bezděky bolestně zakňourá, když jí kopnutím přetočí na záda a ve snaze o lepší pozici sebou zazmítá. stočí pohled k jeho tvář a zavrčí+ Srabe. +vyplivne ze sebe rozzuřeně, trošku risknout by si mohla, třeba muže vyprovokuje natolik, že jí rozváže ruce aby mu mohla zakroutit krkem+

[Tony Dolohov]

+ohrne si límec kabátu až k uším, protože má pocit, že mu mrazem upadnou, i když tady stojí teprve chvíli+ Zkurvená ruská zima +zakleje vztekle, jak už není zvyklý na takovou sibiř. Přimhouří oči, jak ho do sítnice bodají ve slunci se třpytící miliardy zmrzlých sněhových vloček a oslepující rozlehlá, sněhem zapadaná pláň. Přebrodí se půlmetrovou závějí ke dveřím. Blýskne okem do nejbližšího okna a za odleskem sněhu ve skle nejasně zahlédne tvář, která ho pozoruje. Zaostří, jestli v ní po tolika letech pozná Radulovův obličej, ale tvář v příští vteřině zmizí. Rychle přejede pohledem po dalších oknech a vidí za nimi další a další nepřívětivé tváře vesměs typicky ruských rysů, takže se dovtípí, že jsou to pouze Dimitrijovi poskoci, kteří mu tady v té pustině chrání zadek. Podle jejich počtu usoudí, že má lepší ochranku než prezident a ušklíbne se samolibě při myšlence, jestli je to kvůli němu.

Když se brána otevře, chvíli napjatě čeká, jestli se na něj nesesype horda zabijáků hned ve vchodu, ale je klid, až příliš podezřelý klid. Vstoupí opatrně na nádvoří a ostražitě se rozhlédne kolem sebe. Podle čerstvých stop ve sněhu, které vítr ještě nestačil zavát usoudí, že tudy šli před chvíli pouze dva muži, takže dojde k závěru, že ho v nejbližších okamžicích nečeká náhlé přepadení komanda ozbrojenců. Přesto cítí na temeni několik pohledů a podivné šimrání na kůži z namířených hůlek, jakoby mu po těle křižovaly laserové zaměřovače. Přelétne pohledem po zdánlivě opuštěných oknech, ale protože ho doteď ještě nikdo nesejmul, vyvodí, že i když je uprostřed nádvoří velice snadným cílem, tady mu nebezpečí nehrozí. Dimitrij ho chce z nějakého důvodu evidentně živého.

Promne si zkřehlé ruce, aby měl v nich cit, kdyby bylo potřeba sáhnout po hůlce a vykročí dál k otevřeným dveřím a musí se ušklíbnout, jak mu v této situaci připadají jako zející brána do pekla. Cestou skenuje očima budovy, vchody, výklenky, pro případnou únikovou cestu, pokud k ní vůbec ještě dostane šanci. U jedné z budov si všimne cestičky ve sněhu, čerstvě prošlapané několika páry těžkých bot a napadne ho, že zrovna v té budově by mohli držet Neferet. Na vteřinu zaváhá, jestli nemá zkusit prozkoumat budovu, ale pak nápad zavrhne, protože by zbytečně riskoval, jelikož ví, že se v tuto chvíli na něj upírá několik upřených pohledů, které sledují každý jeho krok.

Když dojde až ke dveřím do paláce, bez váhání vejde dovnitř, jinou možnost ani nemá. Ví, že v první řade se musí setkat s mužem, který ho sem zákeřně vylákal. Uvnitř se pozorně rozhlédne. Kdyby nevěděl, že to tady před lety vlastní rukou podpálil, myslel by si, že se vrátil dvacet let zpátky do minulosti. Dimitrij si dal sakra záležet na tom, aby Pokrovsku navrátil jeho původní ráz. Pomalu vystoupá po mramorovém schodišti (chá, prý sletěl pozadu:D), majestátně, stejně jako tenkrát, když jako mladý zapálený smrtijed šel splnit svůj první důležitý úkol.

Ocitne se v ústí dlouhé chodby. Na okamžik mu v mysli vyvstane ten litý boj, který se tady odehrával a před očima se mu mihnou barevné paprsky kleteb. Vzpomínka je i po tolika letech tak živá, že málem sáhne mimoděk po hůlce. Upře zrak na nejvzdálenější dveře na konci chodby. Dlaň pravé ruky zasune pod plášť v napoleonském gestu, prsty se dotkne dřeva své hůlky a s pocitem falešné jistoty se vydá ztemnělou chodbou, jen chabě osvětlenou několika elektrickými žárovkami. Když dojde po měkkém koberci, který tlumí jeho kroky až k pracovně svého hostitele, zastaví se těsně před jejími dveřmi. Pevně sevře rukojeť, vytáhne ruku zpod pláště a připaží s hůlkou připravenou v pohotovosti.

Udělá poslední krok. Rychle přizpůsobí oči šeru a bleskově přejede pohledem po místnosti. Okamžitě si všimne tmavé postavy, sedící v křesle a nemá žádné pochyby o tom, kdo to je. Přivře oči a v plápolajícím světle z krbu se mu snaží zahlédnout jeho tvář. Neunikne mu, že na něj míří jeho hůlka a instinktivně sevře prsty kolem té své ještě pevněji. Ví, že je pěkně na ráně, ale zůstane strategicky stát mezi dveřmi. Nespustí z postavy ani na okamžik zrak, dokonce se zdá, že snad ani nemrká. Číhá na i ten nejnepatrnější pohyb, aby zareagoval, svaly napjaté jako mučidlech+

Zdravstvuj, Dimitrij +promluví nakonec hlubokým hlasem, ve kterém je silně cítit vztek+ Tak hrozně rád bych řekl, že tě zase rád vidím, ale lhaní mi nikdy moc nešlo.