od Dimitrij Radulov » 19 bře 2014 15:33
+Aljoša sedí pořád na svojí židli ve sklepní cele a tělem mu koluje tichý vztek, ale mlčí, bezeslova si zpod nehtů špičkou dýky vyrýpává špínu a občas přes ně zachmuřeně upře pohled na bezvládné ženské tělo na zemi. Je si jistý, že je v hlubokém bezvědomí, i když úplně nechápe proč, jelikož Ivanova rána zas tak hrozná nebyla, ale stěžovat si rozhodně nehodlá. Žena sebou občas škubne a něco zasténá nebo vykřikne, ale nikdy se neprobere, takže to blíže nezkoumá,a je rád, že se na něj nedívá těma vzdornýma očima, protože to v něm akorát vzbuzuje touhu jí je vyloupnout. Smysly má přesto napjaté nadoraz, takže brzy ucítí pronikavý zápach spáleniny. Vstane a otevře sklepní dveře, aby se zeptal Ivana, co se děje, ale k jeho údivu je sluhova pokojokobka prázdná, a věci přeházené, jako by odešel ve spěchu. Shora je občas slyšet výkřiky a zvuky nezaměnitelně doprovázející chaos, který mu napoví, že zřejmě něco nevyšlo podle plánu. Polohlasně zakleje, otočí se do místnosti, ale žena se nehýbe, takže si dovolí nechat ji tam a vyběhnout schody nahoru. Otevře dveře vedoucí na dvůr, a přestože očekává nějaké komplikace, to co uvidí, ho ohromí. Celé hlavní křídlo Pokrovsku už pohltily plameny, které se rychle rozšířily a na hospodářskou budovu a teď začínají zachvacovat krov části,ve které se sám nachází. Podél stěn rychle prchají sluhové, kteří se v tom zmatku pokouší zachránit holý život a přitom rozkrást pokud možno co nejvíce Radulovského majetku. A uprostřed dvora, ve zváleném sněhu zbarveném doruda, leží polámané mrtvé tělo pána Dimitrije a upírá slepé oči k nebi. Jeho protivník však nevypadá mrtvý ani trochu, přestože už nepochybně zažil lepší dny, a pomalu se vydýchává po dlouhém boji. Instinkty Aljošovi okamžitě napoví, že rozhodně netouží být u toho, až se muž vzchopí a rozhodne se hledat tu ženu, pro kterou si nejspíš přišel. Rozladěně se otočí zpátky ke sklepení, a nechce se mu odcházet od rozdělané práce, ale pud sebezáchovy nakonec zvítězí, Aljoša vztekle zanadává, a rychle vyběhne ze dveří; proběhne nádvořím k nejbližší bráně, a sotva je za její hranicí, přemístí se pryč+
+hroby mlčenlivě leží v řadě, jeden vedle druhého, každé jméno dražší a milovanější než to předchozí, a mezi nimi tiše zpívá studený vítr. Mrazí víc a hlouběji, než by to obyčejný poryv vzduchu vůbec měl dokázat, a jako by jí našeptával všechno to, co touží zapomenout; opakuje po hlasech v její hlavě,které by ráda umlčela, proplétá se jí ve vlasech a kolem těla, dotýká se jí jako mrtvé, studené prsty. Všechny hroby vypadají čerstvě, a nápisy na kamenech se lesknou do tmy; až na ten v řadě poslední. Hluboká, nedávno vykopaná díra,na jejíž dno se nedá dohlédnout, se do prostoru otevírá skoro lákavě, a temná hromada zeminy čekající na zasypání hned vedle slibuje rychlý konec a dlouhé zapomnění. Jednoduchý kamenný náhrobek u připraveného hrobu nese ve dvou řádcích pečlivě vytesané jméno - její vlastní. Když přijde blíž, uvidí, že v trávě vedle hrobu se cosi leskne, chladně a vyzývavě, jako záblesk smrti, co paprsky měsíce vykouzlí na lovecké zbrani. Mezi hlínou tam leží dýka, její vlastní, jednoduše ale vkusně zdobená, ve všem tom zoufalství nečekaně známá. Padne jí do ruky jako vždycky, její dlaň si rukojeť dobře pamatuje, a sevře se kolem ní s jistotou, která přináší pocit bezpečí. Na čepeli vyleštěné do blyštiva se zaleskne její vlastní odraz, jako by ji zbraň samotná zvala a lákala, a prázdný hrob jako by tichým, konejšivým hlasem šeptal její jméno. Lesklá, lepkavá temnota v její mysli jako by se napjala, protože je blízko, blizoučko svého cíle; smí lákat, smí vábit a svádět, ale nesmí sama zabít - tohle musí udělat ona sama+
+Dimitrij v poslední křeči života svírá hrdlo svého nepřítele, dává do stisku veškerou sílu a nenávist kterou v sobě ještě dokáže vykřesat, samým úsilím ohrne rty a vycení zuby, takže už doopravdy ani jako člověk nevypadá. Z úst mu uniká divoké vrčení, a všechno co v sobě má soustředí na jediný cíl - zabít. Cítí, že má Tonyho smrt nadosah, cítí, jak mu pod prsty uniká Smrtijedův život, a samým vzrušením se mu lesknou oči. Ani nevnímá, že se Dolohov pod ním pohybuje, jen mu tlačí na tracheu a soustředí se na to, ovšem jen do té doby, než mu bok olízne plamen nečekané prudké bolesti. Přestože jeho vůle je stále napjatá směrem k Tonyho smrti, jeho tělo zareaguje lidsky a instinktivně, stulí se okolo rány a zavyje bolestí. Vzápětí se pod jeho krkem octne Tonyho paže, a přestože jeho tělo to ještě nechce přijmout, Dimitrijova mysl už dobře ví, že je konec. Žilami mu projede prudká vlna zklamání, tak silná, že bolest z dýkou rozřízlé kůže nevnímá. Oči mu sklouznou po hořícím domě, skoro slepě, jako by jeho mozek nemohl pořádně zpracovat informaci, že se to děje znovu, a jeho podvědomí stále zůstává napůl uvězněné v tom dni před dvaceti lety. Do očí mu vhrknou slzy, které tenkrát nestihl prolít; ne nad vlastním životem, ale nad těmi dvaceti lety, které zasvětil pomstě, nad vlastním selháním, nad tím jak zklamal Ninu a jejich děti. Tonyho slova vnímá jako v mlze, a je to teprve věta o Borisovi, která ho doopravdy, definitivně a navždy zlomí. Z úst mu uteče napůl bolestný vzdech, a pak už ucítí jen ostrou bolest na krku, podivné vlhko, pocit jako by mu cosi podstatného unikalo, a nekonečnou, hlubokou únavu. Ruka mu v posledním záchvěvu vystoupá ke krku, oči obrátí na tmavnoucí oblohu ozářenou plameny, a uši má plné toho zvláštního zvuku, zvuku který vydává on sám, to podivné, nelidské chrčení, jako když se někdo topí a dusí najednou, a pak mu před očima všechno ztmavne+