od Jade » 19 lis 2018 18:50
+jakmile začne s rituálem, dech se mu zklidní, zpravidelní. špičkou hůlky črtá na zem runová znamení, vždycky, když jedno dokončí, rozzáří se tlumeným rudým světlem a vznese se vzhůru, do úrovně jeho kolen. Vytvoří vnější kruh, pak i vnitřní, a pás mezi nimi pokryje runami. Odšpuntuje jednu lahvičku a tmavočerným lektvarem obkreslí vnější okruh; vzduch kolem lehce zasyčí a rudé světlo nabere na intenzitě. S lehkostí vykresluje zápěstím složité obrazce, špička hůlky mu kmitá tam a zpátky a ze rtů mu splývají slova prastarého jazyka, výrazné sykavky zaříkadel pronikají tmou indické noci a ulpívají na nich. Naprosto se soustředí, pracuje tak rychle, jak si troufne, aniž by přitom ohrozil kvalitu svého počínání, každý pohyb hůlky vede s precizností a jistotou někoho, kdo ví, co dělá. Čiší z něj sebejistota, nedělá to poprvé, nepotřebuje povzbuzovat. Každej se pro něco narodil, a tohle bude nejspíš ta jeho parketa. Upíři poschovávaní po paláci to asi necítí, ale každej, kdo má v sobě aspoň špetku magie, může vnímat, jak se pomalu sbírá, může cítit nárůst moci v tom kruhu, koncentruje se a houstne, prastará a silná, skoro ji lze vidět, skoro můžou pozorovat, jak ji Jade vytahuje ze skrytých zdrojů v zemi. Na chvilku ho napadne, že tohle místo je mocnější, než si myslel, někde tu číhá cosi hodné mocného, ale na to teď není čas. Jeho hůlka tančí ve složitém a přesně choreografovaném tanci, druhou rukou si trochu pomáhá a rychle z run, lektvaru a vlastní magie tká síť, kterou obtéká ten silný proud moci, jíž právě probudil. Není dobrá ani černá, na takový dělení je moc svébytná, moc prastará, nepatří nikomu, ale když se jim to povede, nechá se využít, jen na chviličku. V puse mu trochu vyschne, triko mu na zádech zvlhne potem, ale má to pod kontrolou. Rituál si bere dost z jeho energie, ale není to nic, co by nedokázal bez problémů překonat, tohle je jeho chvilka, pro tyhle momenty žije, v nich se cítí naživu. Ještě chvilka zaříkání, ještě dva symboly, ještě jeden… a pak kruh kolem něj vzplane rudou, tak ostře, že musí trochu přimhouřit oči, a ta moc, která v kruhu najednou proudí, mu zvedne adrenalin na novou hranici. Probuzená magie kolem něj víří v líných smyčkách, reaguje na pohyb jeho prstů, lehce se mu otírá o kůži, hledá kudy ven, hledá, kde se ventilovat, ale ještě jí to nedovolí, ještě ne. Nejdřív jí musí ukázat, co přesně po ní chce. Střetne se pohledem s Beccou a pak i se Syr a pokyne jim, aby vstoupily k němu do kruhu. Magie se po nich zvědavě natáhne, ale on jí jemně naznačí; ne, těm nebudeme ubližovat, počkej. Vyhrne si rukáv, tmavá linka magického tetování jen tak tak uprchne po jeho kůži nahoru na rameno+ Moje krev půjde sem. +promluví a ukáže doprostřed, kde se rudě leskne velká runa+ Tvoje na ni, a upírka na konec. +dodá, jeho hlas zní jinak, jako by vibroval potlačovanou mocí, jako by se měl každou chvilku vznést o pár čísel nad zem, jako by svítila i z jeho očí, ale možná to je jen ta elektrizující energie v něm, ta fascinace magií. Matně v uchu vnímá varování od Svena, který drží stráž o dvě chodby dál, že se k nim blíží skupina vetřelců, ale to teď mají na starost ostatní. Vytáhne z pouzdra dýku a natáhne ruku, aby si nařízl předloktí+
I'll wrap my hands around your neck so tight...
...with love.