Ložnice

[Neferet]

+přemístí se rovnou do bytu, do místnosti, která je nejdále od vstupu do bytu a jediné na co se vzmůže je za sebou zabouchnout dveře. bezmocně do dveří uhodí pěstí, opře se čelem o chladné dřevo a po tvářích jí stékají tiché slzy. stojí tam a chvěje se beznadějí a nejen fyzickou bolestí, dokud jí nevypoví nohy službu a ona se sesune podél dveří k zemi+

[Isaac Walker]

*Objeví se před domem a schody nahoru bere po třech. \U dveří to skoro neubrzdí, přinutí se párkrát nadechnout a uklidnit se. Ne, že by to mělo valný účinek. Zaklepe na dveře.* Nef? *zkusí to napřed mírně. Nic se neozvývá. Zaťuká znovu, tentokrát razantněji. Napadne ho, jestli tam vůbec je, ale kam jinam by šla? Evidentně se chce schovat před ním i před zbytkem světa, takže na Darktor, kde se pohybuje dost lidí, určitě nešla. A je zraněná a rozhozená, schová se na nějaké známé, bezpečné místo, venku by mohla natrefit na kohokoliv. Znovu zabuší.* Nef! Tímhle se nic nevyřeší! Otevři mi a promluvíme si! Nebo nemusíme mluvit, jen mě pusť dál! *Začíná být frustrovaný, nelíbí se mu, když se před ním schovává. Zkusí to ještě jednou a pak zakleje a nehledě na narušení jejího soukromí se prostě přemístí na druhou stranu dveří. Jen aby zjistil, že před ním jsou další dveře.* Nef? *zkusí to ještě a tiše zaťuká, i když už nečeká, že by mu otevřela. Mohl by se přemístit až do ložnice, ale najednou mu to nepřipadá správné, musí ho k sobě pustit sama. * Poslyš, já mám taky strach, jasný? Něco se tam stalo... *prohrábne si rukou vlasy a odmlčí se, jako by nevěděl, jak pokračovat.* Jsi zraněná a rozrušená, nech mě, abych ti pomohl, *zkusí to jinak. Chvilku čeká.* No tak, Nef... *tohle už zní vyloženě nešťastně. Položí ruku dlaní na dřevo, jako by se k ní tak mohl dostat blíž, slyší přes dveře její přerývaný dech a všechno se v něm svírá touhou dostat se k ní. Místo toho se ale otočí zády ke dveřím a sveze se po nich na zem. Skoro by přísahal, že ona sedí na druhé straně ve stejné poloze a představí si, jak se teplo z jeho zad prolíná skrz dřevo k jejím, v němém ujištění, že nikam neodejde, že se nenechá odehnat. Škoda, že takhle to nefunguje, ty dveře maj nejmíň pět čísel, pomyslí si hořce a obrní se trpělivostí.*

[Neferet]

+s tichým zasyknutím plným bolesti se s námahou přetočí tak, aby se zády opírala o dveře. jednu nohu pokrčenou, přes ní přehouzenou ruku a na ní položené čelo. slyší ho, jak jí buší na dveře, jak se k ní snaží dostat a říká si, že by ho měla pustit dovnitř, ale najednou se jí nechce. nechce se jí vstát, nechce se jí mluvit, nechce se jí cokoliv vysvětlovat ani sama sobě. trhne sebou, když se jeho hlas ozve mnohem blíže, hned za dveřmi a po tvářích se jí rozkutálejí další slzy, které nejdou zastavit. chce mu říct, aby šel pryč a nechal jí být, ale když otevře ústa, žádný zvuk z nich nedostane. tiše si povzdechne a potlačí vzlyk, jen tam dál prostě jen sedí, nehýbe se ignorujíc krev pomalu vytékající z dobrných i větších ranek, tupou bolest pulzující jí v hlavě, ani nemá energii na to, aby se snažila uzdravit, za jiných okolností by to nebyl problém, ale v takovém stavu rozrušení v jakém je, se rány nehojí tak rychle jak by se hojily jindy. ani neví jak dlouho tam sedí, tělo ztuhlé a rozbolavělé, když dojde do bodu, že je na čase se pochlapit a jít dál. cítí Isaacovi přítomnost přes dveře najednou si ostře uvědomujíc, že tam stále je, i po takovou dobu se nehnul z místa. namáhavě se vytáhne na nohy, hlava se jí trochu točí, takže se na chvíli ztěžka opře opře o pevné dřevo, než se přinutí k dalšímu kroku. ustoupí krok zpátky a vezme za kliku. nechá dveře aby se sami kousek pootevřeli a zamíří do koupelny. rozsvítí si, dveře nechá do kořán a postaví se k umyvadlu. pustí si vodu a opláchne si rozbolavělý obličej. nemusí vidět její zarudlé oči od pláče hned jak vejde dovnitř+

[Isaac Walker]

*Ani neví, jak dlouho už tam sedí, už ani nečeká, že mu otevře, ale nějak se nezmůže na to, aby přemýšlel, co dál. Padne na něj nekonečná únava, v hlavě má vygumováno a jenom tam tak sedí. Skoro ani nezaregistruje cvaknutí kliky, pár vteřin mu trvá, než mu dojde, že se dveře opravdu otevřely. Vytáhne se na nohy, trochu u toho supí, jak ztuhnul v jedné pozici a opatrně strčí do dveří. Neví, co má čekat, ale prázdný pokoj to není. Pak si všimne světla v koupelně a zamíří tam. Vidí ji, jak stojí u umyvadla, pomalu k ní dojde a zastaví se kousek za ní. Neví, co říct, tak jí lehce položí ruce na ramena a přistoupí ještě o kousek blíž. Otevře pusu, aby něco řekl, ale pak se v zrcadle setká s jejím pohledem a když vidí, jak vypadá její tvář, jenom vydechne, otočí ji a prudce si ji přitáhne do náruče. Obtočí kolem ní paže, zaboří jí ruku do vlasů a drží ji u sebe, opatrně, ale pevně, jako by ji už nikdy nechtěl pustit.*

[Neferet]

+spíš trošku na okraji mysli zaznamenává, že se k ní Isaac blíží, ale její mysl je plně soustředěná na to si aspoň trochu omýt obličej. cítí jeho přítomnost za svými zády, jeho lehký dotek na ramenou jí přiměje zvednout tvář. setká se v zrcadle s jeho pohledem a roztřeseně vydechne. neví co má říct, jestli vůbec něco, neví co má dělat. vyrazí ze sebe překvapené heknutí, když jí zničeho nic otočí a obejme jí. vteřinu jen tak překvapeně zírá do jeho ramene, než zvedne ruce a roztřeseně ho obejme kolem pasu. zkousne si spodní ret a matrou roku se stane "nebudu brečet", což se jí podaří tak trochu napůl. po tvářích jí steče pár slz a nohy se jí rozklepou ještě víc, ale jakš takž stojí+ Doufám, že jsem ti nepřidělala potíže, když jsem tě tam nechala samotnýho. +vydechne roztřeseně+ Omlouvám se. +ani neví za co, jen měla potřebu mu to říct+

[Isaac Walker]

*Když se k němu sama přitiskne, obrovsky se mu uleví. Dlouze vydechne, jako by celou dobu od té chvíle v zadní místnosti té putiky zadržoval dech. Cítí, jak se mu do trička vsakuje voda, jak si oplachovala obličej, a možná i něco dalšího. Podepře ji a objímá ji, dokud si není jistý, že se jí došly slzy a když promluví, zní tak ztraceně, že má chuť zase do někoho praštit.* Ne, to je dobrý, zvládnu to, *uklidní ji. Odtáhne se od ní, pohladí ji po vlasech, vezme její tvář do dlaní a zkoumavě si ji prohlíží.* Neni ti nic? *zeptá se, i když je mu hned jasný, jak hloupě ta otázka zní.*

[Neferet]

+téměř neznatelně přikývne, je ráda, že mu nenadělala ještě víc potíží než už do tý doby stihla naděla+ Ne... jsem celkem v pohodě. +pousměje se, ale je to unavený a trochu bolestný úsměv+ Mám jen trochu škrábanců a možná něco se žebrem... +zamručí a trhne sebou, když jí z hrudníku vyrazí ostrá bolest+ Ale nic mi není... +zopakuje celkem přesvědčivě těsně předtím, než se jí znatelně zamotná hlava div že sebou nesekne o umyvadlo+ I když možná bych si mohla na chvíli lehnout. +napadne jí, třeba když se vyspí nebude se muset věnovat tomu nedobytnému hlásku v hlavě, který na ní křičí a řve, že je totalně v háji a to nejen proto, že má obličej skoro na kaši+

[Isaac Walker]

*Tváří se sice, že je jí fajn, ale neunikne mu, jak sebou bolestivě cuká a jak se sotva udrží na nohou.* Počkej, pomůžu ti, *zachytí ji dřív, než se mu tam skácí a zvedne ji do náruče. Přejde s ní do ložnice, položí ji na postel a vrátí se do koupelny pro namočený ručník a sklenici vody, kteoru ji podá.* Na, musíš mít žízeň. *Počká, až se napije, hlídá, jestli nebude potřebovat pomoct a pak sklenici odloží na noční stolek. Pomalu a s nejvyšší opatrností ji začne zbavovat oblečení, postupně odkládá zbraně a jednotlivé kusy šatstva, až zůstane jenom ve spodním prádle. Vezme vlhký ručník a opatrně z ní otírá zaschlou i čerstvou krev, čistí rány a s každou další, na kterou narazí, na něj víc a víc jde vztek.* Měl jsem toho šmejda zabít sám, *zavrčí, když odhalí velikou zčernalou podlitinu. Očistí ji, jak se dá, a vezme do ruky hůlku a sešle na ni pár kouzel, které ji pomůžou aspoň od nejhoršího. Stejně ale asi bude pár dní hrát všema barvama.*

[Neferet]

+ani slůvkem neprotestuje, když jí vezme do náruče a odnese do postele, což už je známka sama o sobě, jak zle na tom asi může být, když se nesnaží dojít si k posteli sama+ Děkuju. +pousměje a vezme si od něj sklenici, ruce se jí trochu chvějí, ale napít se zvládne sama. položí hlavu na polštář a s úlevným povzdechem zavře oči. nemusí se hýbat, může si odpočinout. nespokojeně zamručí, když jí začne svlékat, protože to znamená, že jí hýbe rukama a nohama a všechny její části touží jen potom v klidu ležet, nic nedělat a pomalu se uzdravit+ Budu brzo v pořádku. +pohladí ho jemně po hřbetu ruky, která je k ní blíž+ Dokonce to nebolí tolik, jak zle to vypadá. Jen jsem trochu vyšla ze cviku. Počítám, že léta klidu, připraví o obezřetnost a obratnost každého. +pokrčí zlehka rameny+ Udělal si pro mě toho víc, než dost. +vyhledá svým pohledem jeho v očích vepsané poznání. příliš bytostně si uvědomuje, co ho muselo všechno stát, aby tam jen tak stál a nechal jí vykonat svojí pomstu+

[Isaac Walker]

To vidim, jak to nebolí, *odfrkne si, ale zároveň ji pohladí po vlasech, takže to nezní tak příkře.* Takhle to vypadá, když jsi vyšla ze cviku? Tak to bych nechtěl vidět, jak to vypadá, když jsi ve formě, *zasměje se a když se mu zadívá do očí, a pronese těch pár slov, zvážní.* Udělal bych pro tebe cokoliv, *řekne tiše, uvězněný v jejím pohledu. Neví, co ho překvapilo víc, jestli to, že to vyslovil, nebo to, že to tak opravdu je. Potřese hlavou, aby si pročistil myšlenky.* Tak pojď, půjdeme spát, *chopí se zase iniciativy. Nadzvedne ji, sundá jí i podprsenku, aby ji netlačila a zas ji uloží. Sám se zbaví zbytečného oblečení, vklouzne k ní, oba je přikreje a přitáhne si ji do náruče.* Spi, bludičko, promluvíme si ráno,* zašeptá a políbí ji na čelo.*