Akce "Vedlejšák pro Klub"

[Rebecca Altamirano]

+při nepříjemném zvuku praskajících kostí nehne ani brvou, ale uvnitř ní všechno zoufale vříská+ (jsem si teď vzpomněla na vcelku výstižně popsaný výraz Any z Odstínů - Výraz z obrazu od Muncha ) Už vím koho mi ty a tahle tvá sebranka, připomínáš...+kývne kolem a v očích se jí zračí jen hluboké pohrdání a nenávist.+ Nacisty... +ušklíbne se+ Až na to, že i jejich poskoci měli mnohem hezčí uniformy,než támhleti... +zadívá se na upíří zrádce nacpané do přiléhavých obleků z integrovanými chrániči. Než se ale stačí otočit zpět, z krku jí trčí injekce. Trhne sebou a po chvíli ucítí, jak ztrácí kontrolu nad vlastním tělem, přesto se jí ještě povede zaostřit na toho, kdo se pasoval na její osobní noční můru+ Zkurvenej Mengele... +vydechne těsně před tím, než se zcela propadne do temnoty.+

[Manori]

Ale ne, to byli amatéři...*poznamená si pro sebe cestou, zatímco míří k laboratořím. Tam se rozdělí, do jedné laborky odnesou Beccy, do druhé odtáhnou Man. DR se zastaví u DR2 a prohodí pár slov, pak se zasmějou, nakonec si podaj ruku* o stovku...*kývne a první DR dodá* možná tě bude trochu bolet hlava...zvířectvo je nějaké ukecané...aspoň ta moje je...*mávne na něj a vejde do laborky, kde mezitím Beccy připoutali k polohovacímu stolu...celá místnost je sterilní a studená, naplněná nejrůznějšími přístroji...napojí na kapačku několik hadiček, a přisedne si k počítači, pracuje zatím na nějakých vzorcích krve*

[Rebecca Altamirano]

+přichází k sobě jen pomalu, má pocit, jakoby stála po pás v husté kapalině a ta jí znemožňovala jakýkoliv rychlejší pohyb. Pak si všimne, že ta tekutina je krev a že stéká i po stěnách a zpod dveří. Náhle zahlédne slunce a zděšeně sebou trhne, ve stejnou chvíli se ale slunce změní v úplněk a jeho bledá záře ztmavne krví. A ona ví, že je to krev jejích přátel, Manori, Postracha a všech, na kom jí záleží. Prudce otevře oči, ale okamžitě je zase přivře před ostrým světlem, které v místnosti panuje a bělost stěn a lesk přístrojů ho ještě zesiluje. Ve spáních jí bodavě tepe bolest a srdce jen pomalu zklidňuje svůj divoký tlukot z odeznívající noční můry.+

[Manori]

*DR zvedne hlavu od počítače* no vida...to šlo docela rychle...*udělá si poznámku* oproti našim domácím...*trochu nespokojeně si poznamená složení a pak přejde od počítače k Beccy na stole* Tak se na to podíváme...*zatváří se, jako by si snad ona zašla na nějakou upíří preventivku nebo co, vytáhne krabici, kterou měl odloženou vedle a začne z ní vytahovat různé svaté předměty různých náboženství a přikládat jí je ke kůži, kříž, hvězdu, východní mantry...klade to postupně a sleduje, co to s ní bude dělat, jakoby zkoumal velice zajímavý hmyz a čekal, kdy upadne první křidýlko*

*Man zatím vedle leží a snaží se nehýbat zlomenými zápěstími, které ji srůstají díky stříbru v těle přece jen pomaleji, navíc jako mládě nemá uzdravovací mechanismus ještě úplně nastartovaný...přesto za několik okamžiků kosti srostou, tak si vydechne a rozhlíží se opatrně po laboratoři, snaží se zachytit nějaký zvuk, najít něco, čím by se dostala z pout, kterými ji přivázali ke stolu*

[Rebecca Altamirano]

+oproti tomu, jak vyřečná byla před tím, teď mlčí a jen se ušklíbne. Bezvýrazně pozoruje, jak rachotí různými věcmi, evidentně se snažíc ji vydeptat, což nemá valný účinek. Jen si připíše další čárku ke svým zkušenostem s mučením a sice, že tohle zatím dělali všichni. Když jí začne přikládat k tělu ty svaté serepetičky, téměř musí potlačit úsměv. Pouze u velkého, zlatého křesťanského kříže, trochu ucukne a znechuceně se ušklíbne.+ Nejsem démon, abych měla strach ze všeho svatého... +neudrží se nakonec a vzpomene si, jak se z Devlinových nižších démonů vždycky hezky zakouřilo, stačilo jen procítěně zaklít. Pak zase hned zmlkne a připravuje se na další, určitě mnohem horší level...+

[Manori]

No, to sice ne...*přikývne a vytáhne jinou věc* ale něco na vás platí vždycky...*přiloží ji na kůži stříbrné závaží a sleduje, jak rychle a kam až působí, pěkně si počítá na hodinkách vteřiny* hmhm...zajímavé...*činí si poznámky*


*a Man se pomalu ale jistě dostane k jednomu ze skalpelů a snaží se ho prstíkem dostat z tácku k sobě... (sama sobě si výslech psát nebudu ) *

[Rebecca Altamirano]

+Ten stříbrný puch cítí celou dobu, tak tuší co asi přijde dál. Pokusí se na tu bolest připravit a pevně sevře ruce v pěst. Když se stříbro dotkne její kůže, okamžitě se začne propalovat hlouběji a čím déle tam zůstává, tím víc se zpomaluje schopnost hojení. Nehodlá mu dopřát potěšení byť z jediného výkřiku bolesti a tak si zarývá nehty stále hlouběji do dlaně, až začnou drobné kapičky krve dopadat na desku lehátka. Napíná pouta, kterými je přivázaná, jak se snaží uhýbat, ale není to nic platné, je oslabená působením stříbra i injekcí kterou dostala. Když se stříbrné závaží dostane až ke kosti, cítí jak jí znovu pohlcuje temnota bezvědomí. Přesto stále nevydala ani hlásku...+

+mezitím se v druhé místnosti otevřou dveře jen okamžik poté, co se Man povede zmocnit se jednoho skalpelu. DR se na ni trochu podezíravě zadívá, ale ničeho si nevšimne. Stejně jako jeho kolega chvíli zírá do počítače, pak se zvedne, spustí kameru v rohu místnosti a postaví se vedle Man. Vezme jeden skalpel a provede dlouhý řez přes celé předloktí. Se zájmem sleduje, jak rychle se rána uzavírá a vše pečlivě zaznamenává. Pak rovněž bere do ruky různé svaté předměty a přikládá je Man ke kůži, pozorně sledujíc, co a jestli vůbec něco, se bude dít...+

[Manori]

*těsně předtím, než se stříbro zakousne do kosti, jej vyndá, prohlédne závaží, pak ránu, která se pomalu zaceluje* Takže citlivost na stříbro tu máme...hm..podobnou jako u našich subjektů...*píše si* regenerace ovlivněna...*zatrhne si* hm...zajímavá úvaha...*kouká na poznámku od kolegy napsanou bokem* opětovná zátěž tkáně v krátkém čase...*vezme stříbrný váleček z podnosu a položí ho opět na stejné místo, které se pomalu regeneruje po prvním zásahu a opět to sleduje*

*ztuhne, když klapnou dveře a skalpel zalehne, aby jí na něj nepřišel..přimhouří oči, když si DR zkouší ostrost skalpelu, ale jen ho pozoruje...přestože není v plné síle, rána se po běžné zranění stáhne rychle, přesto stříbro v těle...s náboženskými předměty jen pozvedne obočí a sleduje, co všechno tam má* hele, to ani neznám...*poznamená, když vytáhne nějaký pokroucený předmět, který beztak vyhrabali merlinvíkde. Nicméně s ní žádné z těch serepetiček nehnou* co máte v tom pytlíčku ještě? *zeptá se zájmem a nenápadně při tom opírá vyztužené pouto o skalpel, aby se aspon zbavila těch kožených částí...*

[Rebecca Altamirano]

+když ten proklatý kus stříbra konečně vytáhne, zhluboka se nadechne a snaží se potlačit ostrou bolest i nepříjemné svědění, jak se rána zaceluje. Jde to podstatně pomaleji než, když je v plné síle, přesto je rána z větší části zacelená, když do ní znovu položí stříbrný váleček. Prudce sebou škubne bolestí, až pouta lehce zaskřípou a zaryje znovu nehty do dlaní. Z opětovně prokousnutého rtu jí začne znovu téct krev, přesto ani teď nevykřikne. Pozoruje svého mučitele bezvýrazným pohledem, za který by ji jistě i Aubrey pochválil:D Na ránu se podívat neodvažuje, přesvědčujíc sama sebe, že dokud to neuvidí, může bolest ovládnout+

+střelí po ní povýšeným pohledem.+ Nějaká vtipná, ne? No dobrá, svaté předměty tedy odložíme...+postaví krabici na jiný stůl a udělá si poznámku o negativní reakci na svaté předměty.+ Zkusíme třeba tohle...+podrží jí před očima tenký stříbrný řetízek a pak ho položí po celé délce předloktí, sledujíc co to asi udělá.+

[Manori]

*opětuje jí bezvýrazný pohled* Hm..rychlejší reakce, pomalejší léčba...*vezme stříbro a odloží ho na tácek a napíše si poznámku. Vytáhne lahvičku s vodou a zkusmo jí poleje kůži, možná omylem a možná schválně tam, kde prve bylo stříbro, a čeká, co se bude dít při svěcené vodě, tužku v pozoru*


*čeká, co vytáhne a ten řetízek se jí vůbec, ale vůbec nelíbí* vážně, vy tady nemáte jiný kov?*zavrčí a kouká do stropu, když ji položí řetízek přes ruku, kde si začne propalovat cestu skrz. Stiskne čelisti rozhodnutá pro změnu být zticha. Když se přidá stříbro z řetízku k tomu, co už má v systému, na chvíli má pocit, jako by v ní uvnitř vypla nějaká pojistka, co drží predátora uvnitř na uzdě...s úlekem na chvíli vidí před vnitřním zrakem zelené panteří oči. To ji vyvede z míry, nečekala, že tuhle část ještě někdy uvidí a vykřikne. Výkřik ji přivede zpátky a znovu vidí strop v laboratoři a cítí ten smrad páleného masa, zavrčí na DR a zapřemýšlí, jestli opravdu je jeho krev to jediné úplně správné pro ni a najednou ji připadá docela ..k nakousnutí...sleduje ho z lehátka a úplně zapomene, že má na ruce ten řetízek, co jí úspěšně amputuje ruku*