Únos Styx

[Styx Lupin]

+umlkne a přerývaně si povzdechne. Cítí se jako znásilněná, ještě nikdy jí nebylo tak mizerně. Je jí hůř, než když slyšela ty šepoty, hůř, než když ji pronásledovaly noční můry. Pohlédne na Remuse, s nejhlubší láskou a zároveň nesmírným smutkem a bolestí, uvědomujíc si, že je to naposled, co ho vidí. Chce si zapamatovat každý detail té milované tváře, láskyplný pohled jeho šedých očí. Neřekne mu nic, stejně by si to nepamatoval, když mu Vanessa za chvíli vymaže paměť. Když se s ním s bolestí sevřeným srdcem rozloučí, otočí se k Vanesse+ A teď ho propusť... prosím +dokáže ze sebe pouze dostat+

[Vanessa]

+když Styx skončí svoji zpověď, přistoupí k ní a upřeně se na ni zahledí+ Tušila jsem to, že sis žila jako v ráji, zatímco já jsem prožívala peklo na zemi. Byla jsi hýčkaná, rozmazlována, všemi milována, zatímco já znala důvěrně pouze svoji celu a nenáviděla svoji rodinu +poznamená opovrženě+ Teď si své role vyměníme. Já si budu užívat slastný život, lásku, pozornost, a ty... ty konečně poznáš, co je to peklo +rysy tváře jí najednou ztvrdnou a pomalu přistoupí ke klečícímu Remusovi+ Nevědomky jsi mi prozradila, že ti na tvém příteli záleží víc, než na svém vlastním životě +mluví se záští ke Styx+ Nezabiju tě. Chci, abys trpěla. Abys poznala jako já to, co je to bolest a nenávist +napjaté ticho v cele přeruší tiché cvaknutí a hned nato zařinčí kov, když čepel dýky vyskočí z pochvy na levém předloktí+ Tohle je, sestřičko, pomsta mé prokleté rodině! +postaví se za Remusova záda, téměř láskyplně mu pravou rukou obejme hlavu a nečekaným, rychlým pohybem mu zabodne chladné ostří hluboko do krku, nad klíční kost. On nestačí ani vzdechnout, ještě okamžik se drží na kolenou a když ho Vanessa pustí, sesune se na hladký kámen do zvětšující se louže vlastní krve+

[Styx Lupin]

+už v tom Vanessině pohledu tuší, že něco není tak, jak má být a když se její sestra postaví za Remuse, najednou pochopí, co chystá+ Vanesso... nedělej to... prosím +odhodí všechnu svoji hrdost a naléhavě prosí za Remusův život+ Dala jsi mi slovo. Všechno jsem ti přece řekla +hlas jí selhává, jak má hrdlo stažené strachy. Když se ve světle pochodní zaleskne čepel, už ví, že ji Vanessa krutě podvedla, že tohle od samého začátku takhle plánovala+ NE! NEDĚLEJ TO! +křičí z plných plic, aby ji zastavila a cloumá mřížemi, ta bezmoc ji přivádí až k šílenství. Hrůzou vytřeštěnýma očima sleduje Remusovu popravu a když mu dýka probodne krk, z hrdla se jí vydere přímo nelidský výkřik+ NEEEEE! +křičí celou věčnost, dokud jí hrdlo úplně neochraptí, pak bezmocně klesne na kolena, skloní hlavu a tvář jí zalije příval slz+ Och, bože, Remusi +šeptá s trýzní v hlase, nesnesitelná bolest v srdci ji oslepuje, má pocit, že tou bolestí omdlí. Nevzlyká, nepláče, jen nepřítomně hledí na postavu na zemi, jakoby pro ni život úplně ztratil smysl a ona nechtěla dál žít. Bolest se plynule přerodí v nenávist a ona se namáhavě postaví na nohy a pohledem přetékajícím záští spočine na Vanesse+ Zabij mně taky. Protože jestli to neuděláš, brzy zabiju já tebe +promluví k ní tichým hlasem, že kterého však mrazí až do morku kosti+

[Vanessa]

+sehne se a otře si zakrvácenou čepel do haleny ležícího muže a s cvaknutím ji zase zasune zpátky do pouzdra, pak mu přes hlavu přetáhne pytel, dává přitom pozor, aby ji nepostříkal proud krve, slabě mu pulzující z tepny a dál si ho nevšímá, nechá ho ležet v tratolišti vlastní krve. Přistoupí ke Styx, tak blízko, že je děli pouze mříž+ Chceš mě zabít? +rozesměje se zvonivým smíchem+ To se ti nepovede, sestřičko, protože ze své cely se nikdy živá nedostaneš +drží si odstup, aby po ní Styx nechmátla a nevyškrábala jí oči+ Spíš se modli za to, aby se mi nic nestalo, protože mimo mně o tomto vězení nikdo neví. Kromě toho, kdo by tě hledal, když se Styx za chvíli objeví zpátky ve svém sídle? +mrkne na ni s rozverným úsměvem+ Brzy zase přijdu a budu ti podrobně vyprávět, co Styx zažila +otočí se k východu, překročí houstnoucí krev na zemi, aby si neušpinila boty a když se u sebe převlékne do civilu, přemístí se do Orlího hnízda+

[Styx Lupin]

+jak ji má tak blízko, má silné nutkání sevřít ji krk a umlátit jí hlavu o mříže, ale nedosáhne na ni, tak jí jen s pohledem plným nenávisti pozoruje, dokud Vanessa nezmizí v chodbách. Sveze se po mřížích na zem a prostrčí mezi ně ruku, ale ať se snaží sebevíc, na Remuse nedosáhne. Po chvíli vzdá marnou snahu a jen tiše hledí na tělo, utopené ve vlastní krvi a z očí jí tečou slzy jak hráchy, které nedokáže a ani nechce zastavit. Poddá se emocím, které jí svírají hruď jako v železné obruči a usedavě se rozpláče. Nechá slzám volný průběh, jinak by se v nich utopila. Trochu se jí uleví a uvolní ten tlak v hrudi. Lehne si na zem těsně vedle mříží a dívá se na Remuse, hruď se jí trhaně chvěje vzlyky. Myslela si, že ji nemohlo potkat už nic horšího, než prozradit Vanesse své tajemství, ale tohle předčí všechnu bolest světa. Připadá si opuštěná a bezmocná jako čerstvě narozené mládě. Zkroutí se do klubíčka, zavře oči a tiše se oddává bolesti ze ztráty milované osoby. Padla až na samé dno svých sil, ale musí se vydrápat nahoru. Nevzdá to, musí žít dál... ne kvůli sobě+

[Styx Lupin]

+když se trochu vzpamatuje z té nejkrutější bolesti, snaží se něco vymyslet, jak se odsud dostat. Musí něco dělat, jinak by se tady dočista zbláznila. Prozkoumá každý centimetr cely, zdi i zamřížované dveře a hledá něco, co by jí pomohlo dostat se na svobodu. Ke svému hlubokému zklamání nenajde nic vhodného, přesto se nevzdává. Pokusí se rozumně uvažovat, ale je velice těžké soustředit se na cokoliv, když jí zrak pořád bloudí k tělu, ležícímu v chodbičce+

[Vanessa]

+večer přinese Styx jídlo a vodu, provokativně oblečená do jejích šatů. Uzná, že už Styx dostatečně potrápila a tak konečně odstraní mrtvé tělo z chodby a pak jí začne barvitě vyprávět o svém prvním dnu na Orlíku, pochválí jí vkus, styl, zařízení, luxus, který ona sama nikdy nepoznala, rozplývá se nad jejím šatníkem a nezapomene se jí pochlubit, že se seznámila s Tonym, který prý vůbec nic nepoznal a že je čeká společná večeře, od které si hodně slibuje. Když jí řekne vše, co měla na srdci, popřeje jí dobrou chuť a hezké sny a rozloučí se s ní se škodolibým popíchnutím, že jde vyzkoušet tu její přepychovou postel. Poté se venku přemístí na Orlík+

[Styx Lupin]

+když ji vidí ve svých vlastních šatech, nejradši by ji zavraždila pohledem, ale snaží se tvářit, že jí to je úplně fuk, tu radost jí neudělá, aby se dala zase vyprovokovat. Musí si vyslechnout její první dojmy z ukradeného života a vaří se jí krev v žilách, že do toho Vanessa zatáhla Tonyho. Na druhou stranu má ale zase šanci, že Tony by mohl Vanessu prokouknout a věří tomu, že by to z ní vytloukl, kde je pravá Styx. Když Vanessa konečně odejde, mrskne jídlem přes celou kobku, až se rozplácne na protější zdi, posadí se na zem a obejme si kolena. Opět propadá hluboké beznaději a sama neví, jestli je vůbec ráda, že Remusovo tělo z chodby zmizelo+

[Styx Lupin]

+po chvíli vstane, ta nečinnost ji dohání k šílenství, musí něco dělat, aby se tady nezbláznila. Rozhoupe masivní těžký hák, visící na řetězu ze stropu a začne s ním vztekle narážet do zdi. Jednou dvakrát, stokrát. V místě, kam kov naráží, se začne po kousíčkách drolit kámen. Po úmorné práci vyčerpaná Styx padne na zem a zhluboka oddechuje. Leží na zádech a kouká nahoru do okna, úpěnlivě si přeje, aby se stal zázrak a někdo se v něm objevil. Vidí však jen zamračenou oblohu, na které občas vykoukne zpod mraků téměř kulatý měsíc. Úplněk se blíží a jí se sevře srdce bolestí, když si vzpomene na Remuse. Hluboký zármutek, ve kterém se přímo utápí ji nakonec nad ránem milosrdně uspí+

[Styx Lupin]

+kupodivu ji tentokrát nepronásledují noční můry, takže se trochu vyspí a probudí ji až chlad. Otevře oči a zjistí, že skrz okno na stropě leje jako z konve a ona je celá promáčená od deště. Přesune se do kouta, kam už neprší, otře si vlhký obličej do dlaní a prsty si prohrábne mokré vlasy. Obejme se pažemi a schoulená v rohu pozoruje zvětšující se louži na zemi, celá se chvěje zimou, jak je promoklá a zuby jí drkotají tak, že si málem prokousne jazyk+