Vlkodlačí duel

[Vanessa]

+chabě se asasínovi brání, přitom kdyby chtěla, rozdrtila by mu žebra stiskem paží, které jí připadají najednou silné jako medvědí. Zorničky se jí stáhnou a oči jí zasvítí do šera. Cítí, že přeměna už započala a že nemá už moc času. Když jí tělem projde ostrá bolest jako blesk, chvíli se ji snaží vydýchat. Klesne na zem ve smrtelné agónii, aby ho přesvědčila, že svůj úkol zdárně dokončil a zmizel dřív, než se ona začne fyzicky měnit. Když asasín opustí hrobku, ještě chvíli po jeho odchodu leží na zemi, zkroucená v klubíčku. Vysílená, třesoucí se čeká, jestli umře, smrt ale nepřichází. Vnímá ty rychle postupující změny, které se v jejím těle odehrávají a cítí, jak se zranění pomalu regeneruje, když se vlk drápe na povrch. Vyškrábe se na nohy, aby proměnu přečkala pokud možno důstojně. Křupne nepřirozeně krkem, jakoby se jí krční páteř zablokovala a když se zhluboka nadechne a nasaje vzduch, aby se trochu uklidnila, ucítí přítomnost Styx a taky pach krve. Uvědomí si, že tam ještě pořád je, její zaměstnaná mysl na ni už dávno zapomněla+ Styx! Vypadni odtud! Rychle! +křikne na ni a vyšle k ní kouzlo, aby ji zbavila kletby. Její magie ale v tuto chvíli už nefunguje a po několika dalších neúspěšných pokusech jí dojde, že je už příliš pozdě. Víc než čarodějkou se rychle stává vlkodlakem+

[Vanessa]

+jelikož Vanessa víc než kdokoliv jiný ví, jak asasíni zabíjí, má zlomek času na to, aby ho dostala pod svůj vliv, než bodne. Když se navzájem obejmou, je už asasín pod působením jejího kouzla, aniž by si něco uvědomoval. Vanessa mu do paměti ukládá své vlastní zabití, krok po kroku, jak by to skutečně udělal. Obejme svoji oběť a uklidní ji, pak sevře pevně, aby se nevysmekla, nakonec bodne a poté umírající položí na zem. Pak ho propustí z objetí a když kouzlo pomine, asasín se tyčí nad ležící Vanessou, přesvědčený o tom, že svůj úkol zdárně dokončil. Ještě chvíli po jeho odchodu Vanessa leží na zemi, zkroucená v klubíčku, jak ji tak jednoduché kouzlo překvapivě vysílilo. Třesoucí se čeká, co se bude dít, vnímá ty rychle postupující změny, které se v jejím těle odehrávají. Vydrápe se na nohy, aby proměnu přečkala pokud možno důstojně. Křupne nepřirozeně krkem, jakoby se jí krční páteř zablokovala a když se zhluboka nadechne a nasaje vzduch, aby se trochu uklidnila, ucítí přítomnost Styx a taky pach krve. Uvědomí si, že tam ještě pořád je, její zaměstnaná mysl na ni už dávno zapomněla+ Styx! Vypadni odtud! Rychle! +křikne na ni a vyšle k ní kouzlo, aby ji zbavila kletby. Její magie ale v tuto chvíli už nefunguje a po několika dalších neúspěšných pokusech jí dojde, že je už příliš pozdě. Víc než čarodějkou se rychle stává vlkodlakem+

[Remus Lupin]

(tak jak to je se mi líbí spíš ta druhá varianta co teď, může Remus tedy dojít? I když tam Styx je, která měla odejít na Orlík?)

*čas se krátí, tak se vydá k hrobce, cítí, jak se měsíc rychle škrábe na oblohu, tak přidá do kroku. Za chvíli je už hrobka na dohled. Na malý okamžik má pocit...nebo spíš vycítí, že tam někdo byl..cizí, kdo tam neměl co dělat..* už mi z toho všeho dneska asi hrabe...*zapudí tu myšlenku a začne sestupovat po schodech. Každý krok je pro něj těžší a těžší, probouzející se šelma chce ven, do lesa, lovit...a né být někde pod zemí zavřená*

[Styx Lupin]

+s hrůzou sleduje, jak se Vanesse nepovede zbavit jí kletby a zběsile přemýšlí, co dělat. Pokusí se soustředěním ze sebe kletbu sundat, i když to nikdy nedělala a ani vůbec netuší, jestli se to vůbec může povést. Jde jí ale o čas a musí zkusit cokoliv+

[Vanessa]

+zavře oči a chvěje se po celém těle a přítomnost Styx už ani moc nevnímá+

[Remus Lupin]

*už na posledních schodech ví, že je něco špatně, vzduchem se nese měděná chuť krve, ulpívá mu na patře, skoro ji může jazykem ochutnat..strne na schodu a tělem mu projede první z mnoha křečí proměny. víc než seběhne spíše seskočí těch posledních několik stupňů, dopadne na nohy v skrčené poloze a pomalu se narovná...ty pohyby už nepřipomínají lidské. Rozhlédne se a automaticky mu pohled padne na Vanessu, sleduje ji vlčíma očima chvíli hypnotizovaně, pak mu dojde, že na někoho tady křičela. Pátravě se rozhlédne a pohled mu padne na Styx, bezmocně ležící pod vlivem kletby na zemi* Styx...*z hrdla se mu ale dere zavrčení...jeho vlk je zvyklý přebírat v tuhle dobu vládu nad jejich tělem, takže sice udělá pár kroků a natáhne ruku, aby ji kletby zbavil, ale jestliže už Vanessa není schopná kouzel, pro něj už je stejně pozdě taky. s hrůzou si uvědomí, že nemá jak ji pomoci, snaží se k ní pokračovat, ale další křeč ho strhne na kolena, po zádech mu přeběhne vlna energie, prohne mu páteř do oblouku. Se zaskučením se snaží sunout vpřed, ale není kam ji tady schovat, nemůže ji odtud odnést....a šelma uvnitř se dere na měsíční světlo. Poslední lidská myšlenka, která mu bleskne hlavou, je to, že si Vanessa nestihla vzít lektvar, když zahlédne střepy po zemi a v dlani Styx...jedinou šancí je to, že bude rychlejší než Vanessa. Sáhne do sebe na to nejtemnější místo a již po druhý úplněk vlka v sobě pozve ven, přivítá ho a poddá se proměně. Hrobkou se rozlehnou zvuky proměny, zesílené strašidelnou ozvěnou odrážející se od kamenných náhrobků a temných stěn.*

[Styx Lupin]

+Vanessin poslední záchvěv nedokončeného kouzla ji předtím poslal akorát k zemi tedy, protože asasín by se asi divil, proč se tam jen tak válí:). Jak zahlédne na schodech Remuse, srdce jí poskočí v naději a začne na něj křičet, až ji z toho pálí plíce, ale z hrdla se jí nevydere ani hlásek. Vidí, jak se snaží k ní dostat a zachránit ji, ale s hrůzou si uvědomuje, že každým dalším krokem k ní se stále víc a víc jeho vůle zmocňuje šelma a získává nad ním nadvládu. Zkusí natáhnout dlaň k jeho natažené ruce, ale její ochablá ruka se bez hnutí válí vedle jejího těla na studeném kameni. Remusi, pomoz mi... říkají mu její oči, ale v tu chvíli si uvědomí, že její prosba vyzní do prázdna. Sleduje, jak se jeho zornice stáhnou a duhovky zbarví do žluta a ví, že už je pozdě. S doširoka otevřenýma očima, zastřenýma hrůzou a psychickou bolestí proti vlastní vůli už podruhé sleduje, jak se muž, kterého miluje víc, než vlastní život, před jejíma očima mění v monstrum. Neděsí ji ta jeho podoba, z té už dávno nemá strach... ale to, co zrovna v tuto chvíli prožívá... ta bolest, ta muka, beznaděj. Jak se Remus začne přímo před jejíma očima kroutit v křečí a lámat, zavře pevně oči, až ji zabolí víčka, nedokáže přihlížet jeho utrpení. Zvukům proměny se už však neubrání. Když uslyší lámání kostí, praskání kůže, bolestné kňučení, z očí jí stečou proudy slz a vpíjejí se do prachu a němými ústy křičí z plných plic bezmocí jako o život+

[Vanessa]

+otevře oči, když zaslechne zvuky na schodech. Nasaje vzduch a jak ucítí dalšího vlka, mimoděk vycení zuby. Když pozná svého stvořitele, skloní hlavu, ale oči z něj nespustí a ne moc přátelsky ho ze své pozice pozoruje. Všimne si změny jeho očí a sama na sobě pozoruje, že její vidění se změnilo, že vidí i v tom šeru ostřeji a barvy jí splývají. Její tělo je napnuté ve střehu, ale jinak na jeho přítomnost nereaguje, alespoň zatím. Doprovází ho pohledem, jak se snaží pomoct Styx a opět si uvědomí její přítomnost. Když se jeho tělo poprvé prohne v křeči a ohne jeho záda do oblouku, instinktivně se cukne a ustoupí o krok dozadu, jak ji to samotnou vyleká. A pak se jí zorničky stáhnou hrůzou a ona vyděšeně sleduje, jak se Remus před jejíma očima začne přeměňovat ve vlkodlaka. Věděla, že to nebude žádná hezká podívaná, ale to co vidí, ji naprosto šokuje. Jako paralyzovaná sleduje, jak se jeho údy prodlužují, kosti praskají a mění své tvary a velikost. V jednu chvíli najednou ucítí hluboko v sobě prudkou křeč, tak silnou, že se jí podlomí nohy jako sirky a mrští s ní na kolena na žulovou podlahu. Dlaněmi dopadne na zem a z hrdla se jí vydere krátký bolestivý výkřik, který se odrazí od kamenných zdí. Dýchá přerývaně a rychle jako žíznivý pes, dokud křeč nepovolí. Ví, že už to přišlo. Zvedne hlavu k Remusovi, který mezitím zcela změnil anatomii svého těla a před ní se tyčí v celé své velikosti a výšce (jsem chtěla napsat kráse:D)+

(napíšeš opět jeho podrobnou proměnu, prosím? Ať si tady zase trochu pofňukám...)

[Remus Lupin]

*S další a další vlnou přichází ostrá pálivá bolest..šíří se mu svaly jako požár, sežehne kůži, která se mění prach, z prachu raší šedá srst. Prožil již desítky, stovky proměn a stejně to bolí stále stejně, pokaždé si říká, že už to má pod kontrolou a pokaždé ho vlk v něm přesvědčí, že to on je tady pánem, na jednu noc v měsíci, zavřený v lidském těle, touží dostat se ven, proběhnout, zabít....zarývá ruce do kamene a snaží se na nich udržet v předklonu, ale kosti pod ním povolují, tříští se v změť hmoty a pak bleskově přeskakují na své nové místo. nehty škrábe po podlaze, lámou se, strhávají, v příští chvíli místo nich škrábou zem ostré drápy, ten zvuk je ale nic proti křiku, který se mu dere z hrdla. Další a další nitky lidského bytí se trhají, aby utkaly novou bytost. Svaly se zmítají v křeči, mění tvar, nabývají na objemu, obalují nové kosti masem, sálá z nich horko, zloba a síla magického tvora.
Další a další vteřiny doby, po kterou vychází měsíc v úplňku někde nad nimi na obloze, tlukou uvnitř těla těžkým kladivem prokletí, uvnitř těla které dávno není lidské, nutí ho protáhnout tlapy, narovnat záda, i když podvědomí křičí, že nemůže, že přijde další bolest, kterou už se zdravým rozumem nepřežije, každý nerv v těle je napjatý k prasknutí, přetížený tak, že necítí studenou tvrdou podlahu pod sebou přes bolest....už nemůže, nechce...nedokáže to...najednou je po všem, hučení krve a vzdálený mužský křik, který se už dávno proměnil v bolestivý chrapot a poté zmučené vrčení, ustane...
VSTAŇ!...přikáže jeho temná část tělu a vlčí tlapy zaberou a zvednou tu silnou bestii na všechny čtyři. Nohy se natáhnou, drápy vykreslí řadu rýh do kamene. Šedivá srst se matně leskne, hustá a drsná na dotek, vlčí oči světélkují v šeru kobky. ŽIJ! Vlčí srdce tluče v rytmu měsíčního tance, v běhu stříbrné koule letící oblohou...Vlkodlak se rozhlédne po místnosti, náhrobky kolem najednou vypadají v porovnání s jeho mohutností křehce a nepatřičně. LOV! NAKRM NÁS SLADKÝM MASEM! Velí mu temná půle. Prostorem se rozlehne vlčí zavytí, vibruje starým kamenem a zní to vítězoslavně. Vlk je volný.*

[Vanessa]

+do místnosti si oknem ve stropě razí cestu bílý sloup měsíčního světla, jakoby úplněk svými prodlouženými prsty hledal na zemi všechny svoje dušičky. Vanessa se krčí na zemi na kolenou a třese se jako osika, až jí nahlas drkotají zuby. To divadlo, které se před ní odehrává, jí sebralo i tu špetku odvahy, kterou pracně sbírala na dnešní noc. Už jenom ten hrůzný pohled na samotnou přeměnu zajistí člověku noční můru na celý život a když pomysli na to, že za pár minut bude její vlk stejně tak trhat její tělo na kusy a lámat její kosti, hořce zalituje, že nenechala asasína doopravdy dokončit jeho práci. Tělem jí projede další křeč a medailonek jí vypadne z ruky a zakutálí se někam pod kámen. Křeč je mnohem delší, než ta první a když skončí, nenechá jí ani vydechnout a už je tu další. Její vlk se dere ven z jejích útrob, jakoby ho ten Remusův, který se už osvobodil, volal k sobě. Konec jeho přeměny však už nevidí, protože ji smete její vlastní. Svíjí se na zemi jako v porodních bolestech a přeje si zemřít. Páteř ji ohýbá až k zemi a má pocit, že se jí prolomí vejpůl. Když se jí začnou lámat kosti, připadá si jako panenka, které zlá holčička utrhává jednu končetinu za druhou, aby jí nakonec utrhla i hlavu. Křičí nesnesitelnou bolestí, když se jí kosti natahují jako na středověkém skřipci, ale sama sebe neslyší, jak jí v uších hučí vařící se krev jako vodopád. Pokusí se postavit na nohy a vydrápe se po nejbližším náhrobku. Vyděšeně sleduje, jak se jí nehty najednou prodlouží do ostrých drápů, dlouhých jako čepele nožů. Sjede s nimi po mramoru, jak se ho v křečích snaží zachytit a zanechá na něm pět hlubokých vrypů. Jemná dívčí pokožka jí začne praskat na několika místech najednou a z ran jí začnou rašit sněhově bílé chlupy. Uběhnou nekonečně dlouhé minuty, plné utrpení, než celá obroste srstí a pak všechna bolest najednou ustane, jakoby se vše propadlo do propasti. Odkudsi ze tmy se ozve tiché zakňučení, jak doznívají poslední dozvuky přeměny, které plynule přejde do temného hrdelního vrčení. A poté se v kruhu měsíčního světla, dopadajícího na podlahu objeví obrovský, čerstvě zrozený vlkodlak. Zvedne hlavu k měsíci a dlouze a táhle zavyje, jakoby všem v okolí chtěl dát vědět, že už je tady+