Kancelář Jean-Claudea

[Rebecca Altamirano]

No jo...zítra. +žaludek se jí trochu nervózně sevře+ Hmm, takže to bude ve všech ohledech velmi podnětný večer. +potřese hlavou a pousměje se+ Samozřejmě, tyhle věci zůstanou jen mezi námi. +přikývne vážně+ Fajn, tak zítra. +zvedne se+ Já jdu trénovat otvírání mysli. +zajiskří jí vesele v očích+ Tak zatím ahoj. +rozloučí se s úsměvem a vyjde ven, kde se přemístí nejspíš do Guns - meditovat do zenový zahrady:D+

[Jean-Claude]

*chvíli se za ní dívá, pak se s povzdechem pustí do zbytku papírů*

[Jean-Claude]

*dodělal, co bylo třeba, nechá ještě vzkaz, že kdyby něco, ať se obracejí na Ashera a jde čekat na Beccy, po cestě přemýšlí, jak tohle asi dopadne*

[Rebecca Altamirano]

+přede dveřmi se ještě zhluboka nadechne, vydechne a odhodlaně zaklepe, i když tuší, že už ji nejspíš stejně slyšel, a po vyzvání vejde dovnitř+ Ahoj. +usměje se na J-C trochu šišatě a zavře za sebou dveře+

[Jean-Claude]

*sedí zamyšleně v křesle, že ji skoro přeslechne, ale nakonec se ozve a když vejde, tak se slabě pousměje* Bonsoir, ma belle...*kývne ji ke křeslu naproti němu* Tak jak šla meditace?*nepatrně mu cuknou koutky*

[Rebecca Altamirano]

+sedne si a trochu provinile se usměje+ Obávám se, že hůř než obvykle. +povzdechne si+ Dokonce i to obvykle uklidňující zurčení vody mi lezlo šíleně na nervy. +potřese hlavou, ale úsměv potlačit nedokáže+ Ovšem nakolik se mi povedlo své já přimět k poddajnosti, to netuším...+pokrčí nejistě rameny+ Nezbývá než doufat, že si vzpomenu, jak se to dělá...+povzdechne si s úsměvem. Pak ale zvážní a zadívá se mu do očí+ Jsem připravená...nebo spíš, připravenější už nikdy nebudu. +pousměje se+

[Jean-Claude]

To uvidíme...*usměje se* Nebudeme se zdržovat...*přikývne, pak vstane a přejde k ní a natáhne ruce* normálně to nebývá až tak nutné...ale tělesný dotyk mou moc zvětšuje...*vysvětlí*

[Rebecca Altamirano]

+trochu neklidně se usmívá, ale zatím vcelku o nic nejde, takže taky vstane a vloží svou ruku do jeho a zadívá se mu do očí. Nadechne se, aby se trochu uklidnila, přesto se menšího napětí a nervozity úplně zbavit nedokáže+

[Jean-Claude]

*pevně sevře její ruku v dlaních, s tím proběhne mezi nimi první vlna moci, cestuje jí po kůži hladí a chladí. Zachytí její pohled a v očích mu zaplane safírový oheň, temně modrá barva zcela pohltí panenky, táhne ji k sobě a nechá ji propadat někam do hloubky půlnočního oceánu, moc kolem nich víří, chladná část krouží kolem její, jako by se seznamovala, zkoušela najít místo, kudy se spojit, proniknout do jejího nitra...jen matně může vnímat JC-ho tak, jak se ukazuje obyčejným smrtelníkům co by vládce, zářící, krásný a zároveň hrozivý...nic jiného než on ve svém zorném poli nemá, žádné křesla, kancelář, to najednou není, jediným pevným bodem jsou jeho teplé dlaně*

[Rebecca Altamirano]

+když jí první vlnky jeho chladivé moci přeběhnou po kůži, slabě se zachvěje, ale nechává se pohltit jeho pohledem, fascinovaně se nechává vtáhnout do té safírové hloubky a její vlastní moc se váhavě dotkne té jeho. Po kůži jim oběma přeběhnou drobné jiskřičky hřejivé moci smísené i s její magickou podstatou. Ta její součást, která je svázaná s jejími vlky a která považuje za přirozené podřídit se té chladivé a uklidňující energii se poddá jako první. Před očima jim na okamžik bleskne obraz drobné, černé vlčice s jantarovýma očima, která se v podřízené pozici blíží k J-C a jemně se dotkne čenichem jeho dlaně. Becca sebou nepatrně trhne, chce se bránit, protože cítí, že ta vlčice je její součástí, ale narozdíl od ní se ona sama podřizovat nechce. Zároveň ale cítí, že je to tak správně, cítí se v bezpečí a chráněná. Tiše vzdychne a přestane téhle části vzdorovat. Ve stejné chvíli se její moc ještě víc promísí s tou chladivou, která ji tolik přitahuje. Ve vzduchu zavoní exotické koření a lehký vánek horkých nocí orientu jim pohladí kůži. Celou svou bytostí se soustředí na chladivou a zvláštně uklidňující a zároveň znepokojivou moc, která se snaží proniknout dál. Jedna její část to nechce dovolit, brání se té invazi, protože věří, že jedině tak si udrží sama sebe a svou nezávislost. Drží se zoufale toho slibu, který si dala v dávné minulosti - nikdy a nikomu už nedovolit mít nad ní navrch...+