Velká výprava napříč Austrálií

[Styx Lupin]

+směje se, co s ním ta studená voda dělá, sama si taky připadá jako láhev šampusu v nádobě s ledem+ Tak vlčice... +zvědavě prozkoumá očima situaci pod hladinou křišťálově průzračné vody+ No, musím říct, že víc se mi líbíš jako vlk +zachichotá se a rychlými tempy od něj odplave, než ji Remus za to poškádlení potopí pod hladinu. Když se dostanou za vodní stěnu, vyšplhá z vody na skalní římsu u vchodu do nějaké jeskyně+ Neprozkoumáme to? Zajímalo by mně, kam to vede +probudí se v ní dobrodružná povaha. Přivolají si kouzlem jejich věci, co zůstaly ležet na břehu a obléknou se+ Doufám, že to není nějaký labyrint chodeb. Měli bychom si značit cestu kamínky +uculí se a vstoupí do útrob jeskyně. Je to příjemné osvěžení oproti tomu vedru, co vládne venku. Jak se vzdalují od vchodu, světla pomalu ubývá, až je tam za chvíli tma jako... v jeskyni:)+ Měli bychom si posvítit, než se praštím do čela o strop +poznamená s tlumeným smíchem, to by musel být kór nízký strop, aby o něj zavadila:) a rozsvítí svoji hůlku+ Podívej na ty spáče +posvítí nahoru, kde nad jejich hlavami visí dolů hlavou stovky netopýrů a zase ji skloní, aby je neprobudila, nerada by měla ve vlasech sponu ve tvaru živého netopýra. Jdou už pěkně dlouho, chodba se naštěstí nikde nevětví, takže nehrozí, že by zabloudili. Prostor se rozšíří, všude kolem nich se třpytí krápníky, jejichž barvy přecházejí ve světle hůlky od žluté, přes oranžovou, červenou až k hnědé a skýtají jim bohatou obrazotvornost+ To je nádhera +pokochá se tou krásou a pak pokračují dál podzemím. Když už jdou snad celou věčnost, Styx se váhavě zastaví+ Nevrátíme se? Ta jeskyně se táhne snad pod celým národním parkem. Abychom nedošli až k moři +chce to pomalu vzdát, když tu v dálce zaslechne zvuk podobný šplouchání vody. Zhasne hůlku a ocitnou se v naprosté tmě. Když si jejich oči na ni přivyknou, černočerná tma, která je obklopuje, se daleko před nimi rozptyluje do šedé, jakoby tam v dálce bylo nějaké světlo+ Že by konečně východ? +vydají se dál a skutečně, jak pokračují, tma pomalu řídne, přemožena denním světlem a po chvíli se před nimi objeví jezírko dešťové vody a nad ním otvor ve stropě a oni konečně spatří modrou oblohu+ Jsem zvědavá, kam až jsme se to dostali...

[Remus Lupin]

Týýý...*hmátne po ní za tu poznámku o vlkovi* ani mě nepřekvapuje, že tady něco takového je...*poznamená, když se vnoří do labyrintu jeskyně, tedy spíš jediné chodby...a jdou a jdou a jdou* no...skoro...*zaposlouchá se a když zahlídnou světlo, tak ji následuje docela úlevně, přece jen vracet se stejnou cestou by bylo poměrně úmorné* no to je krása...*obdivuje se modrému jezeru* hm...to mě taky...a taky, jak se dostaneme nahoru...*obhlíží stěny, jestli by to někudy šlo normálně vyšplhat. zrovna se rozhlíží u vzdálenější stěny, když se prostorem rozlehne podivný šramot. Ztuhne v pohybu a opatrně se rozhlídne* Slyšela jsi to? Doufám, že jsme neprobudili něco, co by mělo raději zůstat uspané...*a jak tam tak stojí u té zdi, uvědomí si, že na ní jsou jakési malby postav, které vypadají skoro jako lidské, ale chybí jim ústa*

[Styx Lupin]

Slyším... +zaposlouchá se do těch zvuků a očima zkoumá tmavé zákoutí+ ...ale nic nevidím. Měli bychom radši rychle zmizet +zrychlí krok k jezírku a když vstoupí do denního světla, taky si všimne těch skalních maleb+ Co to je...nějaká pravěká galerie skalního umění? +šeptá, ale zastaví se a s nepředstíraným obdivem si malby prohlíží+ Je to nádherné, a určitě i hodně staré. To tady nejspíš zanechali původní obyvatelé Austrálie. Asi jsme jim vlezli do bytu +uculí se+ Jdeme +sotva se pohnou, ze stínů jeskyně se vyloupne asi tucet polonahých mužů s tmavou pletí, kudrnatými vlasy a bíle pomalovanými obličeji a tělem a zastaví jim cestu+ To asi nebudou tak přátelští domorodci jako v Tjapukai +konstatuje, když vidí, jak si je divocí Aboriginci měří nepřátelskými pohledy a míří na ně ostrými hroty svých kopí+ Chceme jenom projít ven. Nechceme vám ublížit +tváří se přátelsky a ukazuje k otvoru nahoře, ale pro jistotu drží ruku blízko rukojeti své hůlky+ Možná bychom jim něco měli dát... jako mýtné. Hlavně prosím ne mně +cukne neznatelně koutky+

[Remus Lupin]

*překvapeně zamrká do tmy, když si všimne skupiny domorodců, kteří tam museli stát tak tiše, že je prve přehlédl* no, nevypadají zrovna, že by nás chtěli pozvat na oběd...*souhlasí tiše a sleduje, jak se výrazy tváří nemění, i když se jim snaží vysvětlit, že vnikli do téhle jeskyně vlastně omylem* myslím, že jsme jim narušili nějaké posvátné místo...vzhledem k těm malbám...*vezme Styx za ruku a když posunky nepomohou, zkusí je obejít, ale nevypadá to, že by je chtěli pustit, naopak se zdá, že dva z mužů už si chystají něco jako primitivní pouta* tohle se mi nechce líbit...nedělám to rád, ale...*napadne ho něco a nenápadně, jak stojí u Styx, za jejími zády mávne hůlkou, takže to domorodci nevidí. Hladina jezera se zčeří prvními vlnkami, pak se přidají další, větší a voda se rozpění s divokým rachotem, narazí do vzdálené stěny, rozříští se do milionů kapiček, které zasáhnou všechny v jeskyni jako hutná průtrž, zamlží výhled a způsobí notný chaos mezi přítomnými. Toho Remus využije, chytne Styx za ruku a v nastalém zmatku se protáhnou kolem domorodců a podél stěny, odkud se prve Aboriginci vyloupli. Skoro to minou, ale je tam průrva, kterou se dá tak tak protáhnout* Rychle, utíkej...*postrčí Styx kupředu a před sebe*

[Styx Lupin]

+zvedne zrak na obludnou malbu nějakého boha nad přírodním kamenným oltářem+ Taky mi to připadá jako posvátné místo. Nerada bych jim posloužila jako oběť nějakého rituálu... jde z nich docela hrůza +měří si domorodce přimhouřenýma očima a rychle přemýšlí, kudy by mohli uniknout. Postřehne nezvyklý pohyb na klidné hladině jezera a hned jí dojde, že to bude nejspíš Remusova práce. Mohutnou vlnu, která je zmáčí od hlavy k patě proto očekává a pak využijí zmatku a rozeběhnou se spolu podzemním sálem k východu z jeskyně, který tam někde před nimi logicky musí být. Protáhne se průrvou jako lasička, ale pro muže Remusovy postavy je otvor příliš úzký a on se ve škvíře zasekne. Styx se mu snaží pomoct, tahá ho za ruku, co jí síly stačí. Oba uslyší, že Aboriginci se ze spršky vzpamatovali a rychle se blíží k nim+ Dělej... honem +prudce zatáhne, že mu málem urve ruku, až se Remus najednou ocitne na její straně, ovšem za cenu ošklivé roztržené rány na zádech, kterou mu způsobila ostrá skála+ Utíkejme +zavelí Styx a rozeběhne se za ním úzkou skalní soutěskou a pevně doufá, že to není slepá ulička. Ohlédne se a uvidí, že pár domorodců se už protáhlo trhlinou a pronásleduje je. Zrychlí tak, že nestačí ubrzdit, když se Remus na konci stezky nečekaně prudce zastaví. Narazí do něj a pak už oba letí dolů ze skály, přímo do řeky, která se vine hluboko pod nimi. Rozrazí chodidly hladinu a pak ji sevře ledová náruč řeky. Chvíli bojuje s vodním živlem na život a na smrt, nakonec se jí ale nějakým zázrakem povede vynořit nad hladinu+ Remusi! +křičí a rozhlíží se na všechny strany, vyděšená strachy o něj a zoufale pátrá po něm, sama přitom neustále zápasící s divokou řekou, co ji žene vpřed. Vtom si s hrůzou v dálce všimne, že dravý proud ji nezadržitelně unáší k vodopádu+

(myslela jsem, že bych spojila ty domorodé kresby s posvátnou oblastí v Urulu, ale monolit se mi zdá příliš daleko od místa, kde vstoupili do jeskyně... )

[Remus Lupin]

(No to je hodně daleko nevadí, myslím, že si vystačíme s tímhle, aspoň můžem víc vymýšlet:D)

*na okamžik ho v sevření skály zachvátí panika, má pocit, že ho skála hodlá rozdrtit jako švába, ale hluk za ním a snaha Styx ho nakonec dostanou na druhou stranu. V tom všem si ani nevšimne, že je raněný, rozeběhne se dál, pryč, ve snaze uniknout domorodcům, které teď už nejspíš rozlobili doběla. Na poslední chvíli se zarazí, když má pod nohou najednou prázdno, dolů do temnoty skoro nevidí, ale nemá čas na nic, protože to už do něj Styx narazí a oba padají dolů. padne do vody jako kámen a projede jím chlad jeskynní řeky a palčivá bolest zad, ale pak to přestane...chvíli neví, kde je nahoře a kde dole, jak zpěněná voda utíká podzemním korytem a valí ho sebou v divokých kotrmelcích...když už ho pálí plíce z nedostatku vzduchu, konečně se dostane k hladině a lačně se nadechne, unášen proudem* Styx! *ozve se a má pocit, že někde nad ním se ozývá její hlas, ale přes hukot vody si není jistý. Pak mu dojde, že hukot vody a otočí se po směru toku a oči se mu rozšíří hrůzou. Zabere a snaží se dostat ke kraji, zachytit se kluzké skály, ale hladký kámen mu pod rukama klouže a občasný záhyb je naopak ostrý a trhá kůži. To už se mu donese zřetelně Styxin hlas a když trhne hlavou dozadu, všimne si, že plave nad ním a snaží se zůstat nad vodou...to už ale dosáhne kraje spádu* Styx, musíš se dostat na břeh! musíš se chyti- *zbytek jeho křiku spolkne voda, když se přehoupne přes okraj vodopádu a zmizí ji z dohledu v mase vody pod nimi. Dál následuje jen mohutné hučení vody dopadající na skaliska. Nahoře nad nimi v místě, kde spadli, se zastaví skupinka domorodců, chvíli je netečně pozorují, jak bojují o život v řece a když se přehoupne Remus přes vodopád a Styx se blíží k tomu samému místu každou vteřinou, skloní zbraně, otočí se a odejdou zpátky s vědomím, že vodní božstva dostaly vyžádanou oběť a tak to má být. To už je ale i Styx na vrcholku vodopádu a před ní se rozezívne hluboká a černá propast z které stoupá ledová pára, drobné kapičky ji bodají do tváří a někde hluboko pod ní se masa vody tříští o kameny. To už ji ale proud vody skoro vztekle vyplivne do prostoru a vstříc volnému pádu do hlubin....a pak ji těsně pod vrcholem zachytí ruka a strhne zpět, na okraj plošiny těsně pod hranicí vrcholku vodopádu...voda se je snaží smést a klouže to...*

[Styx Lupin]

+zahlédne před sebou ve vodě Remuse a vydechne úlevou, že přežil pád ze skály, ale ještě zdaleka nemají vyhráno. Bezmocně sleduje, jak je dravý proud oba žene přímo k propasti. Snaží se dostat na břeh, ale jak brzy zjistí, není to vůbec snadné. Skalnatý břeh je vodou omletý dohladka a tak kluzký, že je nemožné se někde zachytit, silný proud ji rve zpátky do svého objetí. Síly jí rychle ubývají a s hrůzou si uvědomuje, že boj s divokou řekou nemůže vyhrát. Zděšeně sleduje, jak Remus před ní přepadne přes okraj a zmizí jí z očí. Rezignovaně se přestane vzpírat řece a nechá se unášet dravým proudem za ním, v duchu za oba prosí Merlina, aby jim ušetřil životy. Připraví se ke skoku do neznáma, těsně předtím, než ji proud smete přes okraj, se zhluboka nadechne a pak se přehoupne. Místo pádu do hlubin však po ní něco chňapne a ona ucítí kluzkou, ale pevnou půdu pod nohami. Překvapeně koukne Remusovi do tváře, ale než se stačí vrhnout k němu, noha jí uklouzne na mokrém kameni a v příštím okamžiku už visí nad propastí mezi životem a smrtí. Pevně svírá Remusovu ruku kolem zápěstí a ze všech sil se snaží vyškrábat nahoru na kluzký kámen, voda však podmývá veškerou její snahu. Přepadne ji náhlý strach, že by mohla strhnout sebou i jeho+ Pusť mně...zachraň se alespoň ty +dívá se mu prosebně do očí. Najednou ucítí v rameni prudkou bolest, když Remus ze všech sil zabere a doslova ji přehodí za ruku na plošinu jako pytel písku. Vyjekne bolestí, když dopadne na kámen k jeho nohám, ale rychle se chytne jednou rukou okraje skály, aby ji voda zase nespláchla dolů+ Asi mám vykloubené rameno +zasténá potichu se slzou bolesti v oku, ale je šťastná, že jsou oba živí+

[Remus Lupin]

*neomylně ji chňapne a přitáhne k sobě. Když se mu v další vteřině skoro vysmekne a skoro ho to strhne dolů s ní, jen zavrčí a stiskne zuby* nikdy...*zapře se druhou rukou a škubne, co to jde, protože mu síly rychle ubývají a skutečně by ji dlouho neudržel, ne když proti němu stojí neúnavný proud ledové vody. Když Styx přeletí zpátky přes okraj, převalí se na záda a chvíli jen dýchá* co že? *probere se a postaví se* ukaž..*opatrně ji okoukne rameno a zbledne* vypadá to tak...promiň Styx...to jsem nechtěl...*trochu se mu třese hlas, když si uvědomí, že za to může on* musíme se dost zpod toho proudu a pak to spravíme...*rozhlídne se a pak stáhne košili a vytvoří provizorní obvaz, kterým ji znehybní paži* dokážeš s tím jít? *všimne si jakýchsi přírodních stupňů, které vedou někam za roh - pod nimi se valí voda z vodopádu*

[Styx Lupin]

+ukáže mu rameno a snaží se netvářit se útrpně+ Nemáš se vůbec za co omlouvat, ty můj hlupáčku +políbí mu něžně špičku nosu+ Pořád lepší vykloubené rameno, než roztříštěné kosti na skalách +usměje se na něj, aby to nebral tak tragicky+ Neboj, není to tak strašné... +trošku zalže+ ...už mi bylo i hůř +usměje se na něj povzbudivě a nechá si zafixovat rameno+ Musíme se odtud rychle dostat pryč...zkusíme to tudy. Doufám, že to nevede tam, odkud jsme právě utekli +vykročí k těm stupínkům a opatrně po nich začne stoupat a přeskakovat z jednoho na druhý, zdravou rukou se přidržuje skalní zdi. Klouže to, jak je tam všudypřítomná voda, ale kousek dál je už poměrně sucho, přesto je výstup nebezpečný, cesta je strmá a nevyšlapaná. Po chvíli se ocitnou u malého otvoru ve skále. Styx si dřepne a nakoukne dovnitř+ Vidím na konci světlo +vykřikne rozradostněně+ Je to asi nějaká větrací šachta, ale myslím, že je dost velká na to, abychom ji přelezli +klekne si na všechny čtyři a pomalu, jak jí to zraněná ruka dovolí, se po čtyřech, vlastně jenom po třech:) sune úzkým prostorem za světlem, s Remusem za zadkem:). Chvíli to trvá, ale nakonec se z té chladné tmy vyplazí ven do rozpáleného dne. Přimhouří oči před tou záplavou slunečního světla a svalí se do mechu utahaná, mokrá a špinavá, ale šťastná+ Slibuji, že už nikdy si nebudu stěžovat na horké australské slunce +rozesměje se a ani nedbá, že ji smích bodá bolestně v rameni+ Kde to asi jsme? +rozhlédne se po chvíli+ Není tohle náhodou ta řeka, co nás v jeskyni málem zabila? +ukáže na rejdivý proud pod nimi+

[Remus Lupin]

*dává na ni zezadu pozor:), co kdyby náhodou, nakonec i on zahlídne světlo a jsou venku. Mžourá jak vyoraná myš, ale je neskutečně šťastný, že se dostali ven a jsou oba naživu* no...docela bych i řekl, že je...a vypadá úplně neškodně, říčka jedna...*odfrkne si a pak se rozhlídne se* musíme být o pěkný kus dál, než kde jsme ráno vstávali *zdá se mu to jako věčnost, co se to stalo* vůbec nic tady nepoznávám...*otáčí se* to ale budeme řešit později...teď se musím podívat na to tvé rameno...*přejde k ní a sundá košilo-obvaz. Když jí opatrně obnaží raněné rameno, je podle boule pod kůží jasné, že s tím vykloubením nepřeháněla...* tohle musí zpátky..nemůžeš tady takhle chodit...*zašátrá v báglu a je rád, že ten při tom všem neztratil - vytáhne hůlku a mastičku, jinou, než tu smradlavou, kterou jí napatlal prve* tohle bude bolet...*upozorní ji, pak ji vezme za zraněnou paži a tahem se jí snaží kloub nahodit zpátky*