Abych pravdu řekla, stojí to za starou bačkoru. Nic mi pořádně nejde, nebaví a do všeho se nutím (a to včetně LoScars, přiznávám). Mám pocit že pomalu umírám a vřele doufám, že je to jenom dočasný stav v Norsku. Taky mě všechno hnedka vytočí a bývám na lidi kolem dost nepříjemná. Tímto se tedy velmi omlouvám všem, co jsou se mnou víc v kontaktu, zejména pak Vici a yohannce a děsně moc jim děkuju, že se se mnou ještě baví. Jsem z toho nešťastná a nevím, co mám dělat, nebo jak si pomoct. Zkoušela jsem už hodně věcí i třeba meditovat, ale výsledky veškerý žádný. Vypadá to, že se z tohohle pobytu budu muset dvakrát tak dlouho léčit (třeba v lázních!). Nicméně naštěstí to už není tak hrozný jako na začátku. (jaký že jsou ty stádia umírání? Je jich pět, že? Mám pocit, že jich mám všech pět najednou
) Snažím se naučit trpělivosti, ale čím víc se nutím ke klidu, tím víc jsem naštvaná a mám chuť něco rozbít. Jsem napjatá a v tenci, snažím se kreslit, tvořit, prostě cokoliv, ale nejde mi to, což jenom stupňuje úrovň naštvanosti. A nutím se pořád, protože musím, protože když jenom ležím a koukám, tak pak zjistím, že čas vůbec neplyne. Cítím, jak to tady prostě přežívám den po dni, útrpně a šíleně. A sny! Dřív se mi zdávaly děsně dobrodružný sny a bylo to prostě parádní, ale teď jsou to samý sny o lidech, co miluju a oni mě nechtěj a podobně. Taky se mi udělalo asi milion jebáků a navzdory tomu, že na mastné kůži se dělají míň vrásky, tak ty už ám taky. A budu jich mít ještě víc, až bude příště sraz, vezmu si cedulku, abyste mě poznaly.
Proto s nadějí vzhlížím k novým zítřkům, k zítřkům, které prožiju ve staré dobré matičce vlasti, nebo kdekoli jinde, jenom je tady
Nil mortifii sine lucre.