Bucuresti, Romania

[Syriana Spinnel]

Největší trýzní je čekání hodiny a hodiny, kdy nemůžu přemluvit víčka aby se zavřela a přemýšlím, co bude, až je zase otevřu. Nejde o bolest, nepředstavitelně mučivou bolest, ne, jde o strach z bolesti. Největším trestem není smrt – ta by byla spíš vysvobozením, - ale nepotlačitelná touha žít. Ta zatracená posraná láska k životu, která mně neopouští ani po té, co jsem tu dny, měsíce, roky proležela střídavě v pocitu bezmoci, strachu, nenávisti, touhy po vysvobození, touhy po pomstě a nakonec taky touhy po tom, aby to už jednou pro vždy skončilo, ale přesto to nedokážu vzdát.
Jak mi jednou kdysi kdosi moudrý řekl: Čarodějka bez naděje, bez pevné, nezlomné vůle přežít, je předem mrtvá. Čarodějka, která se bojí, že nemá šanci na vítězství, může klidně vzít své pochybnosti, přiložit si je ke spánku, stisknout spoušť a vystřelit si s nimi mozek z hlavy. Člověk se ve skutečnosti může k životu stavět jen dvěma způsoby: s nadějí, nebo strachem. Naděje posiluje, Strach zabíjí.
A i když jsem napůl mrtvá strachem, co bude dál, pořád mám taky naději. Jen nepatrnou jiskřičku naděje, kterou v sobě živím, snažím se do ní foukat a rozdmýchat ji v obrovský žhnoucí plamen, že to dříve či později skončí, a já se odsud dostanu.
Nejhorší na tom všem je to vědomí. Kdybych tu ležela v bezvědomí, bylo by to lepší. Takhle jen vnímám. Vnímám čas, jak se kolem mě svíjí jako zákruty řeky Styx a vpíjí se mi do kůže. Vnímám chlad, který se do mě zařezává jako nejtvrdší ocel a ukusuje si ze mě jako z dobrého teplého dezertu. Kousek tady, a kousek támhle. Vnímám vlhkost tohoto zatraceného místa, a přísahám že snad cítím jak obrůstám mechem. Kdybych se mohla aspoň pohnout! Aspoň malíčkem na noze! Merlin ví, kolikrát jsem přemlouvala svoje součástky aby se daly do pohybu, ale nic. Jen zklamání a vztek.
A tak tu pořád ležím, s vědomím, že díky mě někde umírají lidé. Mám je připsané na svém kontě. Jejich životy skončili díky mně, a to mě bude pronásledovat do konce života. Snad přijde dříve, než později. A jestli jsem šílená? Ó ano, kdo by se nezbláznil.

[Jade]

Jo, ale... tady to nešlo podle plánu. +vysloví nahlas ten svůj neadresnej pocit+ něco se zvrtlo, možná to nedokázali pořádně ovládnout. +pokrčí rameny, a protáhne se za ní páskami, vejde do domu, a i když je to proti všem přirozeným instinktům, zavře za nima dveře. pochmurně přejede pohledem místnost, a neomylně zamíří ke sklepu; démoni se obvykle nevyvolávají před televizí, a i kdyby neměl jistej typ zkušeností, magický stopy, který se jako neviditelný černý úponky zlehka dotýkají jeho magie, směřují bezpochyby odtamtud. Koukne na Beccy, a mlčky přikývne, cítí to jinak, a ne tak jemně jako ona, ale tohle by nejspíš nepřehlídnul ani mudla. Čím hlouběji sestupují, tím silněji podvědomě tiskne rty k sobě, a kůži vzadu na krku má pod vlasy zmáčenou potem. Prohlídne si oltář; rozhodně nevypadá jako práce nějakýho amatéra, vytáhne mobil a pořídí pár fotek, blesk je v prázdný místnosti ostrej jako rána bičem+ Hm? +otočí se na ni, a trochu pozvedne obočí+ Tajná místnost ve sklepě. Náš aspirující masovej vrah se nějak moc kouká na filmy. +ušklíbne se sarkasticky. Vlas si prohlídne jen zběžně, a okamžitě dojde ke stejnýmu závěru, celá rodina blond a modrooká jak z německýho filmu+ krom toho si je poměrně jistej, že kdyby měl někdo z policejní jednotky takhle dlouhý zrzavý vlasy, určitě by si toho všiml. Ani jedna ze zbejvajících předestřených možností se mu každopádně nelíbí. mávne hůlkou a provede pár rychlejch detekčních kouzel, díky nimž zjistí, že démon se tam určitě neschovává, zato temnota je tam koncentrovaná nejvíc z celýho domu, hustá, svíravá, lačná temnota, natáhne se po jeho kouzlu tak dychtivě, jako by skoro měla vlastní mysl, dusivě vyplňuje celou místnost, a v ní... tlukot srdce. Zarazí se, koukne na Beccu, ale je mu jasný, že ona to musí i přímo slyšet+ někdo tam je. +vydechne skoro neslyšně, levačkou sevře hůlku pevnějc, a pravou tiše sklouzne ke zbrani u pasu. Dveře trochu skřípou, když se otevírají, uvnitř je naprostý ticho, a tma jako v pytli, takže nejdřív ze všeho dovnitř posvítí baterkou. Všechny smysly má napjatý na naprostý maximum, a chtě nechtě adrenalin až u stropu, ale k jeho podivu na něj žádná bestie ze tmy nevylítne. Uprostřed místnosti je něco jako stůl, spíš katafalk, možná další oltář, a na něm leží nehybný tělo; další oběť, napadne ho okamžitě, ale vzápětí si všimne, že se tělu nepatrně zvedá hrudník. Žije. rychle přejede světlem rohy místnosti, nikdo další tam není, a nešťastník na katafalku po nich asi jen tak nevystartuje. Nešťastnice, opraví se okamžitě, protože křivky těla jsou nepochybně ženský; vstoupí teda dovnitř, a přijde blíž. mávne hůlkou, detekční kouzlo je nejlepší přítel člověka. Cítí slabší vyživovací kouzlo, silný jen natolik, aby ženu udrželo v přežívání, znehybňovací zaklínadla; a hlavně černou magii, kletbu kterou ze zkušenosti pozná. Tahle je pěkně hnusná a jejím úkolem je vysávat magii z živých tvorů, poměrně bolestivým způsobem; jenže tady to není jedna kletba, ne, spíš desítky slabších totožných kleteb navršených přes sebe, splétají se do pavučiny obemykající tělo a živí se jedna z druhé, a všechny paraziticky hodují na magickém jádru ležící ženy. Ten, kdo je seslal, nejspíš nebyl dost silný kouzelník na to, aby dokázal uvalit jednu dostatečně silnou kletbu, která by vydržela tak dlouho dobu; z profesionálního hlediska nicméně musí obdivovat způsob, jak se s tím ten někdo vypořádal, protože tolik spletených kleteb je možná ještě zákeřnější varianta, jak někoho vycucnout, navíc takhle se magie stíhá pořád znova a znova obnovovat, a je to vlastně takový malý perpetuum mobile. Přistoupí ještě o trochu blíž, a posvítí si na ležící postavu. Leží až nepřirozeně nehybně, ve světle baterky působí vlasy trochu vybledle, ale pořád jsou zrzavé, aspoň jedna záhada je objasněná, a pak se oči v obličeji pohnou, a jemu se stáhne žaludek, když si uvědomí, že žena vnímá+ Je při vědomí. +poznamená a otočí se na Beccu, ovšem výraz v jejím obličeji ho poněkud překvapí+

[Rebecca Altamirano]

+Jen co vejde do skryté místnosti má pocit, že se propadla do noční můry. Jadeovo kouzlo jí přejede po kůži, ale téměř ho nevnímá. Slyší jen ten tlukot srdce, pomalý a namáhavý, ale silný. Když Jade přejede baterkou po místnosti a její světlo se odrazí od rudých vlasů, visících z oltáře, zůstane stát, jakoby vrostla do země a cítí jak jí srdce pokrývá ledová krusta vzteku a touhy po pomstě tak silné, že se jí oči ve vteřině přelijí barvou rozpuštěného jantaru. Během těch okamžiků, kdy Jade zkouší dešifrovat, co ji tady drží, co zabraňuje čarodějce s rozhodně víc než průměrnou mocí, aby to tady srovnala se zemí a zmizela, stojí bez hnutí za ním a zírá na tu drobnou postavu. Zároveň se snaží odizolovat od sebe tu stále dorážející magii, která se neustále pokouší dostat se jí pod kůži a vysát z ní veškerou její moc. Přistoupí o kousek blíž a natáhne ruku nad tělo. Je to jakoby ji ponořila do kádě s kyselinou, ale neucukne. Kletby, spousta kleteb spletených jedna přes druhou a vysávající každou špetku moci, která se v hostiteli obnoví. Když Jade promluví, zvedne k němu jantarem zářící oči, které ale nehřejí tak, jak by s touhle barvou mohly. Naopak, jsou jako dva kusy zlatého ledu, slibující tomu, kdo to má na svědomí dlouhé hodiny a dny naplněné bolestí.+ Ano. Celou dobu. +odpoví hlasem, který zní cize a hluše i jí samotné. Pak znovu sklopí oči a i přes bolest zakousávající se jí do ruky se zlehka dotkne Syrianiny tváře a dívajíc se jí do očí, promluví+ Dostaneme tě odtud. +slíbí a v těch slovech není ani špetka pochyb+ Musíme zrušit to kouzlo a nebudu předstírat, že je tohle tak úplně můj obor. +podívá se na Jadea a zní už trochu víc, jako ona, přestože jantar z jejích očí ustoupil jen nepatrně a je na ní přímo vidět, jak velkou radost by jí teď udělalo, kdyby mohla někoho zaživa vykuchat jako prase+ Takže máš to na povel, budu poslouchat. +nepatrně zvedne koutek v náznaku úsměvu, ví že tahle věta by mu v jiné situaci určitě udělala velkou radost:D+

[Syriana Spinnel]

Hustou černočernou temnotu, která se mi kolem těla obtáčí jako nevítaný milenec prodchne závan svěžího vzduchu. Na těle mi vyskočí husí kůže a na čele se zaperlí drobounké kapičky potu. Strach změní svou chuť a usadí se na patře, hnusná kyselá chuť hrůzy. Tak je to tu, přišli mě mučit, zase. V lepší možnosti to skončit.
Bledé, měkké, nažloutlé světlo se plíží chuchvalci tmy a ozzařuje stěny místnosti a stropu. Rozbolí mě oči. Palí a řežou, rychlým mrkáním se snažím přivyknout, ale po tak dlouhé době je to těžké. Bolest je jako další pomyslný hřebík zatloukaný do mojí rakve. Tepe mi hlavou, pravidlně, tupě. Hlas. Mužský hlas. Bohové, chci se pohnout, skrčit se, ukrýt se. Bojím se.
Pak náhle se mi nad obličejem obejví mužská tvář, cizí tvář, tohohle člověka jsem nikdy neviděla. Hrůza mi začne stoupat do očí, pomaličku je zaplňuje, jako voda přehradu, pohltí je stínem. Srdce buší jako o překot, panika. Hrudník mi hoří, jak se snažím lapat po dechu. Radši oči zase zavřu. Nechci se dívat. Po tom všem, po všech těch hrůzných okamžicích nechci vidět jak to skončí. Fajn, tak jsem připravená, pokud mám takhle skončit, nemíním odejít jako vystrašený malý králíček. Znovu se nadechnu, pomalu, a zklidním svůj rozbouřený tep. Jedna jediná věc, kterou mohu silou vůle ovládnout.
Počkat. To je druhý hlas. Ale tenhle... tenhle přece znám. Okamžitě otevřu oči a dívám se do dvou jantarových louží. A najednou, jako když z náhlé bouře vyvstane znovu slunce, mi to dojde. Rebecca. Ona mě našla. I přes tu neskutečnou bolest, se kterou jsem zžitá jako s nevítanou návštěvou, se mi zachvěje srdce radostí, když se mě dotkne. Bolí to. Ale je mi to jedno. Našla mě. Vlastně našli mě! Z očí mi sklouznou slzy a zastudí mě na lících. To, v co jsem přestala doufat už velmi velmi dávno, se právě stalo. Dostanu se z toho. Beccyin slib se mi usadí v hlavě a začne z tama vymetat pavučiny strachu a hrůz. Očima sleduji upírku a jejího společníka a v duchu je pobízím, aby se už do toho pustily. Už chci ven. Zase cítím, jak ze mě vyprchává síla, jak je ze mě čerpaná a cítím, jak jsem slabá.

[Jade]

+pozvedne obočí nad tím, jak divně se Becca tváří, ne že by jeho samotnýho nesralo, jak nezodpovědně se ten jejich masovej vrah chová, ale to co jí vidí v očích ani zdaleka škálově neodpovídá. nicméně ten pohled je mu povědomej, a během chviličky si ho zařadí; minulá akce, její sestra, Seth. poněkud zmateně se podívá na nehybnou ženu na katafalku, a hlavou mu proletí, že to by teda byla fakt divná náhoda, kdyby měla sestry rozesetý po světě, a zrovna tam, kam spolu zaskočej. Jenže pak mu to dojde - její telefonáty v průběhu dne, který nikdo nebral, historka o prašivcově románku, žárlivá ženská zadupe chlapa do prachu, ale tu druhou ženu protáhne za vlasy stokou, než jí rozsápe hrdlo. Sklopí oči ke ztuhle ležící postavě, protože se mu nějak nechce dívat se Beccy do očí, když vypadají takhle, poslouchá, co zrzce říká, dívá se je, jak ve ztrápených očích zableskne naděje, a mračí se čím dál víc+ Jasně, a pak zaklepeme na démona, jestli by nezašel na kafe, ne? +protáhne se záměrně špatně skrývanou zlostí+ Na slovíčko. +zavrčí, čapne Beccu za předloktí a odtáhne ji někam dál od katafalku, aby to nerozebírali nad tělem+ Přeskočilo ti? +zasykne tlumeně+ Víš co se stane, jestli ty kletby přerušíme? +máchne rukou neadresně směrem ke stolu+ Jestli tomu blbci, co to udělal, sebereme tady zrzavej magickej Caprisun, zjistí to asi tak za půl vteřiny, jednak proto, že mu značně poklesne dávka, a druhak proto, že mu osvobozenej démon urve hlavu. +protáhne tvrdě+ Což nám sice ušetří starost s improvizovanou disciplinárkou, ale zato nám tu bude pobíhat zcela volnej démon, o jehož schopnostech, původu ani třídě nevíme vůbec nic. démon, kterej se posledních pár týdnů musel podvolovat cizí vůli, a krmil se velice sporadicky. +přimhouří oči+ neznám ho osobně, ale tipuju, že z toho byl nadšenej asi jako Voldemort na vodítku. co si myslíš, že udělá, když mu to vodítko upižláme? +zvedne obočí, jako by se jí ptal, kolik je jedna a jedna+ nehledě na to, že ty i já jsme skrz naskrz prolezlý touhle temnotou, takže cokoliv jen vzdáleně magickýho nás vyčmuchá na půl kilometru. +zavrčí+

[Rebecca Altamirano]

+nebrání se, když ji odtáhne kus dál, beze slova ho pozoruje s neproniknutelným výrazem ve tváři a ty jeho bezpochyby naprosto relevantní argumenty si vyslechne až do konce. Pak sklouzne očima na nehybné tělo za jeho zády, okamžik na něm ulpí očima a pak se zas zadívá Jadeovi do očí. Že zuří by muselo být jasné i slepému, ale není to ta zoufalá a až hysterická zuřivost a bolest, kterou mohl vidět v Egyptě. Tohle je spíš chladná, kontrolovaná nenávist, s určitým masochismem hýčkaná a opatrovaná, aby v pravém okamžiku mohla být vypuštěna správným směrem a v mnohém je to podstatně děsivější. Upírá na něj ty netečné, studené oči a je celkem snadné si představit, jak s úplně totožným výrazem někomu vykuchá vnitřnosti a dá mu je sežrat. A užije si to od začátku až do konce+ Takže co? Necháme ji tady? +promluví nakonec tlumeně, lhostejným a odměřeným tónem+ Zavřeme dveře a půjdem nejdřív najít toho kouzelnickýho sráče a démona odeslat zpátky do pekla a pak se vrátíme sem, pokud tedy ještě bude pro co? Ono to totiž může fungovat oběma směry. Jen co vyřídíme jednoho z nich, to druhé může zamířit rovnou sem. A kromě toho, až bude kouzelník po smrti, může démon dostat chuť vyřídit i čarodějku. +znovu pohlédne na Syr a pak zpátky na něj+ Můžeme jen nahodit udici a čekat, až přijde... +celou dobu mluví tím netečným tónem, hlas studený a výraz nečitelný+

[Jade]

+sevře čelist a obrní se, protože očekává hystericky emocionální výlev na téma "10 důvodů proč ji musíme zachránit", a popravdě ho trochu překvapí, když nic takovýho nepřijde, ale ten obrannej postoj nepoleví, protože to jak se na něj dívá mu v hlavě vyvolává představu jejích zubů zarytejch v jeho krkavici. Svým způsobem tenhle výraz chápe, i tu bolest za ním, rozumí jí, jenže se naučil za každý situace krejt hlavně sebe, a výjimky v tom nedělá+ jo, možná to nepřežije. +přikývne věcně+ jseš ochotná vyměnit jeden život za ty, co pravěpodobně zabije ten démon? +koukne na ni, už je klidnej, nevyčítá+ jestli to zrušíme... +koukne ke katafalku+ kouzelník se nejspíš objeví hned záhy. A po ně nejspíš i ten démon. +přikývne+ nejsme na to připravení. +řekne tiše, je mu jasný, že to ví+ Je to tvoje volba. +pokrčí rameny nakonec, a jen ji pozoruje tím svým upřeným, provrtávajícím pohledem, ovšem z jejího výrazu je odpověď jasná+ bude to na tebe. +ujistí ji pochmurně+ Budeš poslouchat? +uculí se jedním koutkem, a oči mu trochu blýsknou, přejde zpátky ke katafalku, a upevní baterku tak, aby jim svítila na dílo+ Jestli počítám dobře, je tu... +na chvilku se odmlčí a zavře oči+ pětatřicet kleteb. +usoudí, vnímá je tak nějak instinktem, nemůže magii vidět, ale cítí ji, a v hlavě skoro vidí tvar+ ohmatej si je, ale opatrně. +vybídne ji, a sám se magií zlehka dotýká toho klubka, co se trochu pohybuje, zamotaný jako hnízdo hadů, nebo možná lidský střeva+ představ si to jako... když se ti zamotá pětatřicatero sluchátek. +ušklíbne se trochu+ akorát že každý má na konci malou atomovku. +dodá kysele+ takže to musíme taky jako bombu rozmotat, drátek po drátku, rušit jednu kletbu za druhou. Jestli to poděláme... +pozvedne trochu obočí+ no, je to čirá černá magie zformovaná do podoby kletby. jestli zrušíme podobu špatně, nejenže to zabije ji a toho kouzelníka, ale ta uvolněná magie se začne živit na nás. pokud nás nezabije možná detonace, protože pochybuju, že tenhle sklep byl stavěnej na černomagický pokusy. +nastíní jí to vyloženě pohřebně+ Až se to povede... jestli se to povede, +koukne na ni úkosem, jakože to je na její triko+ možná upadne do bezvědomí. +stočí pohled na zrzku+ záleží na tom, jak je silná. ale každopádně budeme muset hodně rychle zareagovat, protože něco docela určitě přijde, v lepším případě jen ten kouzelník. +odfrkne si, a nezastírá, že toho by do rukou dostal docela rád, a pak se vrátí ke kletbám+ budeme to muset rozmotat, kletbu po kletbě. začneme tou nejnovější, protože se živí ze sebe navzájem, a kdybysme to rozpletli špatně, celý by se nám to rozpadlo pod rukama. +vykládá věcně, tiše, a podle tónu hlasu jde poznat, jak moc ho tohle odvětví magie fascinuje+ jenže tohle už je skoro živej organismus, těžko nás nechá jen tak ho zničit. ostatní kletby se budou bránit. +koukne na Beccu+ až najdeme konec, jeden z nás musí vždycky podržet ty ostatní kletby v šachu, a druhej bude odeklínat ty izolovaný. +rozhodne nakonec, pač je to jediná strategie, ,co podle něj nevyžaduje dlouhou přípravu+

[Syriana Spinnel]

Kličky kouzel mi tančí po kůži v děsivém čardáši, jako by cítily, že se něco děje. Utahují se kolem už známých částí těla, podmaňují si ho, vlastnicky jej objímají. Proplétají se kolem žil a tepen, obalují kolem kostí a čerpají z nich životodárnou sílu, která pak v neviditelných spirálách, vmotaných jedna do druhé stoupají v tlustém víru z těla a mizí pryč. K tomu, kdo se z toho živí.
Když si oba mí zachránci stoupnou z dohledu, udeří mě další vlna nevolnosti. Je to snad ještě horší, protože jsem pocítila naději. Mrchu jednu. Sen, nejspíš to bude jen jeden další bláznivý sen, kterých jsem zažila bezpočty. Nakonec otevřu oči a budu zase v černočerné tmě, dušená a vězněná kouzly, které si pochutnávají na mém magickém jádru. Taky na už dost pochroumaném mozku a každým dnem víc a víc ochabujícím tělu.
Ale jestli je to sen... tak proč je pořád slyším? Jsou zpátky! Ostré, přímé světlo z baterky se mi zakousne do očí. Jestli je to sen, tak kurevsky živý. Cítím, jak se temnota rozpíná a snaží se ochutnat z nové, čerstvé příměsi magie, která jí narušila známé vody. Pohled mi znovu zklouzne na tvář neznámého muže. Jeho chladný tón, neosobní, mrazivý až do morku kostí, věcně konstatující, že nejspíš umřu. Tak ať, vždyť na to čekám celé dlouhé měsíce. Pokud by to zastavilu tu... tu věc, je to jen malá cena. Vidím Beccy, ale jakoby to najednou nebyla ona, spíš někdo jiný, chladný, děsivý. Počkám, až se na mě podívá a střetneme se očima. Dám do svého pohledu poslední zbytky odhodlání, snad to pochopí správně. Ne, já už se smrti nebojím. Přivítám se s ní jako se starou známou. Vím totiž, že tu neumřu sama, odsouzená k věčnému zapomenutí

[Rebecca Altamirano]

+Jenom se na něj beze slova dívá a když se jí zeptá, jestli je ochotná vyměnit jeden život za spoustu jiných, jenom lehce zvedne obočí, což je odpověď naprosto dostačující.+ Kouzelníka zvládneme. Až mu poklesne dávka, bude slabší než jsme my. Nebude ani z poloviny tak mocný, jako ten v Egyptě. +připomene mu nekromanta+ Ten démon...no...+trochu zaváhá+...zvládneme ho taky. Vím to. +podívá se mu pevně do očí a v těch slovech už žádná nejistota a váhání není.+ Budu. +slíbí vážně+ Ale jen teď. +dodá vzápětí s úšklebkem, aby si snad nedělal naděje, že začne skákat, jak on píská. Pak ale zvážní a postaví se naproti němu. Zvedne ruku a zlehka přejede nad tělem a magii vnímá téměř jako živý organismus, který se vlní a svíjí a pomalu zabíjí. Když je teď tak blízko, je si jistá, že dlouho už by nevydržela, možná pár dní.+ Povede se to. +prohlásí znovu tiše, ale se stejnou jistotou v hlase. Pak ho potichu poslouchá, jak vysvětluje co je třeba udělat a jak.+ Dobře. +přikývne nakonec jenom a zadívá se Syr do očí a pochopí, co jí chce říct. Tuhle touhu po životě a přežití zná moc dobře. Jí samotné umožnila přežít v Sethově péči. Ví ale také, že nikdy už nebyla stejná...Zvedne oči od Syr a zadívá se do těch o pár odstínů tmavších+ Jdeme na to...+zhluboka se nadechne a pomalu vydechne, uklidňuje dech a dostává pod kontrolu všechny emoce a naprosto se soustředila jen na to, co má dělat...+

[Jade]

Kouzelník mě neznepokojuje. +ušklíbne se taky, a ani trochu se mu teda nechce improvizovaně bojovat s úplně neznámým démonem, ale přistoupí k tělu+ Znehybňující kouzlo ještě necháme, aby se necukala, ale... +mávne hůlkou a zruší to umlčovací. Koukne na Beccy a přikývne, zavře oči, protože se mu tak líp vizualizuje, a pomalu se připraví, zklidní tep, probudí v sobě maximální soustředění, a pak nejdřív ze všeho natáhne svoji magii a otře se okolo té upírčiné, aby si na sebe zvykly, a uprostřed rituálu se nerozhodly na sebe vystartovat. zkoumavě se jí dotkne, jako když se pozdraví dvě šelmy, a pak se zase stejně opatrně stáhne. Obrátí pozornost k propletenci pod nimi, a s největší opatrností hledá konec toho přízračnýho klubka hnusu, kterej mu to samozřejmě nehodlá ani trochu usnadnit. Trochu svraští obočí, napne proti nicotě víc síly, a hledá, možná pár vteřin, možná hodinu, v tom bezčasí se těžko rozeznává, ale nakonec se mu povede nahmatat vůli kletbu, která není napojená na další, ale ústí do temnoty. Sevře kolem ní svoji magii, plíživě a opatrně, jako kdyby chytal kobru, soustředění vybičované na maximum, ale vyklouznout už jí nedovolí, stáhne svoji moc okolo kletby, a počká, až se k němu Beccy připojí. Jakmile si totiž zbytek obludnýho organismu uvědomí ohrožení, přestane se soustředit jenom na vysávání moci a vztekle se vrhne na obranu. Jade si dovolí půl vteřiny nádechu, a svěří úkol nenechat se zadusit temnotou Beccy, sám se věnuje svojí kletbě, zaškrtí její napojení jak nejlíp dovede, a pustí se do odeklínání. Ze rtů mu splývají tichá slova v cizí řeči, kterýma tká kolem izolované kletby síť zkázy, a zároveň se ji snaží udržet, aby mu nezmizela v nestvůrným propletenci. opakuje slova kouzla jako mantru, lehce pohybuje zápěstím s hůlkou, a na chvilku má pocit, že se mu kletba vyškubne a exploduje jim do obličeje; na horním rtu mu vystoupí trochu potu, a po zádech jako by mu ke krku šplhala ledová ruka. Stiskne zuby, a zaklíná, jak nejrychlejc dovede, kletba se škube v agónii, ale pořád hledá, kudy zasadit smrtelnej odvetnej úder; a najednou se temnota, která doteď držela podobu slizkýho skorohada, smrskne do sebe, jakoby implodovala, ozve se táhlej zvuk, možná spíš v jejich myslích, než doopravdy, vysokej nepříjemnej tón (jako výkřik nazgula ), a kletba zmizí sama v sobě. Prudce vydechne, a teprve když napětí povolí, uvědomí si, jak vyčerpávající a bolestivej je to proces, natáhne do plic čerstvý vzduch, zkontroluje, jak je na tom Becca, a vydá se po konci propletence kleteb hlouběji, aby to zopakoval ještě čtyřiactřicetkrát+