Bucuresti, Romania

[Syriana Spinnel]

Tíha, která mě tlačí ke kamenému stolu, je jako skála, která hrozí každým okamžikem spadnout, a zavalit vše, co je pod ní. Cítím, jak se drobné kaménky na jejím vrcholu drolí a mám strach, že strhnou lavinu. Prvním záchytným okem na této hoře kleteb je zrušení mlčenlivého kouzla. Zkusmo zahýbu rty, kmitnu po nich jazykem, který se těžko brodí krátery z vysušení. Dovolím si nepatrný úsměv, ale hned toho lituji, protože napnutá a vyprahlá kůže okamžitě znovu praská a drobné kapičky krve mi ulpí v ranách. Pomalý dlouhý nádech mi naplní plíce a ta tíže se zdá najednou o něco menší. Beccy... vychraptím hlasem, který mi zní cize a spíš než hlas je to skřípání pantů tisíce let neotevíraných dveří. Ale i tak z toho mám radost, která mi zatřepe v hrudi silou unaveného motýlka. Na další slova už se nezmůžu, v krku mě škrábe a pálí, jak se mi nedostává tekutin. A taky pohled na odeklínajícího kouzelníka mě dostatečně umlčí. Sice jsem se zcvokla, asi trochu, ale je mi taky jasné, že kdyby udělal sebemenší chybičku, na chvilku polevil v ostražitosti, tak by to olbřímí klubko kleteb převzalo vládu a byl konec. Nejen se mnou, ale i s nimi. Tak si neodvážím vydat dál ani hlásku. Pak v jednom okamžiku mi hlavu protne neskutečný, nelidský skřek. Kletba zemřela. Teprve první. Nejraději bych si hlavu sevřela do dlaní, schoulila se do klubíčka houpala se dopředu a dozadu. Ještě jich je tolik. Jestli nejsem teď uplně mimo, tak po tomhle určitě budu. Zavřu oči a pohroužím se na to zvláštní místo, které mi pomáhalo to tu přežít. Je tam klid, teplo, a záplava světla.

[Rebecca Altamirano]

+vymete si z hlavy všechny rušivé myšlenky, odizoluje se i od toho, kde jsou, co je v sázce. Soustředěním dostane pod kontrolu i svou vlčici, která se zježenými chlupy přecházela v nervózním kruhu pořád dokola. Teď si odevzdaně lehne, hlavu položí na přední tlapy a tváří se trochu otráveně. S klidem vlčice ustoupí i jantar z jejích očí, takže získají opět téměř úplně svou obvyklou temně hnědou barvu, jen po okrajích duhovky je patrný slabý zlatavý kruh. Když k ní Jade pátravě natáhne svou magii, pustí stejně opatrně ona tu svoji. Zlehka se ho dotkne a instinktivně ho pozná z dřívějška, z Egypta, kde ho tváří v tvář nekromantovi ovíjela těsně, až intimně. Pak se stáhne, jako když opadá voda a na kůži zanechává pocit tepla a sluncem rozpáleného vzduchu, u upírky až nepřirozený vjem. Zhluboka se nadechne a pomalu vydechne, pak otevře oči a podívá se na Syr, která chraplavě vyslovila její jméno. Že si ji pamatuje považuje za dobré znamení a na okamžik zadoufá, že bude v pořádku a dostane se z toho. Pak zvedne pohled k Jadeovi a jakmile ponoří svou magii do odporného klubka kleteb, cítí jak se vrhla proti němu. Okamžitě po tom vrhne svoji magii, která v prvním okamžiku ucukne a stáhne se, jako Ďáblovo osidlo před sluncem a horkem. Becca toho okamžiku ihned využije a obalí zbylé kletby svou magií, instinktivně využívá více té kouzelnické a vlčí, než upíří, která je temnější a mnohem víc se podobá tomu, proti čemu stojí. Spoutané kletby se cukají a svíjí, snaží se najít skulinku, aby mohly uniknout, ale Becca je drží pevně. Pokaždé, když Jade zruší jednu kletbu, počká, až se natáhne pro další vlákno a teprve když si je jistá, že ho drží, opatrně to jedno jediné uvolní a zbytek dál drží. Po chvíli v tom najdou určitý rytmus, který jim umožňuje spolupracovat poměrně rychle a efektivně. Čím víc se ale blíží ke konci a kleteb ubývá, jsou silnější a jejich zrušení trvá déle a i udržení toho zbytku jí stojí čím dál víc námahy. Ovine kolem zbývajících pěti kleteb víc své moci, je jí už tolik, že jí znovu zezlátly oči a kolem nich víří teplý vítr, přinášející vůni exotického koření a tureckých růží. Zadívá se upřeně na Jadea a doufá, že má ještě dost sil, aby zvládl i těch posledních pár. A že i ona ještě dokáže držet ty zbývající v šachu...+

[Jade]

+jak si vypreparovává druhou kletbu, ještě si trochu ostražitě hlídá záda i proti magii Beccy, kdyby se to náhodou nějak vymklo - sice už nepředpokládá, že by ho napadla schválně, na to má rozumu zcela jistě dostatek , ale je to nová situace jak pro ni, tak pro něj, a ne vždycky se podaří vlastní sílu ukočírovat podle představ. Sice to nedělá poprvé, ale málokdy v takovém měřítku, a nikdy takhle improvizovaně, takže se prostě spolehne na vlastní instinkt. pracuje tak rychle, jak si troufne, aby neudělal chybu; kouzlí efektivně a úsporně, ani o pohyb hůlkou navíc, každej nádech má pečlivě vypočítanej, a nehodlá dát temnotě šanci. všechno co by snad mohlo připomínat záchvěv obav, potlačí ještě v zárodku, protože ten hnus je jako smečka divokejch psů, a chytá se každý slabiny, kterou vyčmuchá. Po pár cyklech odeklínání se prostě na Beccu spolehne, pokračuje v tempu, který si nastolili, a jen občas po očku zkontroluje, jestli se pořád drží. Pokaždý cítí, jak se kletba pokouší vyrvat jeho útoků, jak se sápe proti jeho obranám a rve se s ním o holou existenci, vnímá sílu, kterou se tady kouzelníkovi podařilo nashromáždit, a nemůže úplně tvrdit, že by ho nelákalo se jí zmocnit; každopádně kletby mu manévrovací prostor ani náhodou neponechávají. S každou kletbou je to jaksi těžší a těžší, nejen že on má čím dál méně sil, a zbylý klubko je čím dál agresivnější, ale taky se hodně rychle adaptuje, dokáže neomylně vycítit, kde jsou slabší místa v jejich obraně, a lepí se na ně jako hovno na prostěradlo. Soustředit se je pořád složitější, mezi obočím má hlubokou vrásku, která jako odvodní kanál zachytává pot z jeho čela, co už ani nestíhá zaschnout, dech se mu dávno zrychlil, je mělčí a povrchnější, a ticho sklepení to znásobuje. triko se mu zpoceně lepí skoro k celým zádům, a je popravdě rád za ten katafalk tam, protože se o něj může opřít boky. Při každém šeptaném slově se mu oschlé rty přilepí k sobě, a znovu je odlepit ho stojí značný úsilí. Oči drží pevně zavřený, protože zrakem magii nevidí, ale i bez toho aby ji viděl pozná, že i Beccy toho má dost plný zuby. Každej výkřik doprovázející zrušení kletby se mu zaryje někam hluboko do mozku a zarezonuje mu v lebce, skoro má dojem jako kdyby někdo prásknul činelama o sebe, a jeho hlava zůstala uprostřed. Odmotávají spolu to nestvůrný klubíčko kousek po kousku, až zbude jen poslední kletba; jazyk už má tou dobou ztěžklej, a zápěstí s hůlkou zavání karpálem, vzadu v ústech cítí trochu chuť žluče, a celej si připadá solidně lepkavej, studenej vzduch ve sklepení mu ochlazuje pot a vůbec má teď už konstantně dojem, že je promrzlej do morku kostí. Opatrně uchopí poslední kletbu, napadne ho, že je rád, že ji nemusí odnikud dolovat, přidrží si ji na místě a zvedne hůlku k poslednímu odeklínání. Slizkej had černý magie sebou jen tak poraženecky cuká, ale jen do chvíle, než prudce vyrazí proti jeho obranám, a kluzce se mu vysmekne+

[Rebecca Altamirano]

+čím déle to celé trvá, tím silněji cítí, jak jí ubývá sil. Upíří moc drží stále stranou, není si jistá, co by mohla při střetu s tak krystalickou temnotou udělat. Ona ale narozdíl od Jadea má oči otevřené, vidí, že už toho má plný kecky. Vyšle ještě víc magie, aby držela zbývající kletbu, než si nebude jistá, že ji Jade drží a pak ji opatrně uvolní. Že se to posere, vytuší zlomek vteřiny před tím, než se to stane a kletba mu vyklouzne a jako vystřelený projektil vyrazí proti němu. Becca nemá na dumání nad tím, jestli je to rozumné, žádný čas, instikntivně hrábne po své upíří moci a vyrazí po uvolněné kletbě. Uvědomuje si, že jí nesmí dát čas, aby ji poznala jako něco podobného, blízkého, co by si mohla přivlastnit nebo se toho stát součástí. Její moc vrazí plnou silou do kletby a pevně ji ovine, jako pavouk omotává svou pavučinu kolem oběti. A pak se vnoří do ní a najde tam slova. Slova, která nikdy neslyšela, ale ví, co znamenají. Sevře ruku v pěst, jakoby si chtěla kletbu ještě přidržet a zašeptá jedno slovo z těch šesti, která našla.+ Hesaad! Moje... +přestože jej vyslovila téměř neslyšně, moc kolem nich se zachvěje a zhoustne, je to skoro jakoby stáli v chladném gelu. Kletba se přestane zmítat, ale stále je připoutaná k Syr, stále si od ní bere zbytky její moci a dokud ji neuvolní, nebude moct kletbu zničit.+ Dair. Pusť... +vydechne a v jejich hlavách se ozve ostré prasknutí, jakoby dlouho napnutá pružina konečně povolila. Kletba ale stále žije a když teď není připoutaná k magii Syr, začne se sápat po jiných, které cítí kolem. Pokusí se splynout s Beccyinou, která ji stále drží temnou upíří magií a ta ji stiskne ještě pevněji, skoro jakoby chtěla přiškrtit tepnu a zastavit přívod krve do mozku.+ Ud! Zemři... +poslední slovo jí přejde přes rty jen jako slabé zašeptání a ještě než dozní, děsivý, vysoký výkřik prořízne vzduch jako čepel dýky. Zní dlouho a nebo možná jen zní v jejich unavených myslích. Hladina moci a magie pomalu opadá, teplý vítr, který jim hladil kůži utichne a sklepem se po chvíli rozléhá jen namáhavé dýchání tří bytostí. Pomalu, roztřesně vydechne, oči zalité jantarem a zařící mocí, kterou v kletbě a v šesti slovech objevila a přivlastnila si ji. Pak oči pomalu a opatrně sklopí k Syr, jakoby se bála, co uvidí, přestože slyší její srdce bít, sice pomalu, ale pravidelně...+

[Syriana Spinnel]

Chvěji se v roztřesených nádeších, chlad se mi začne zakusovat do těla a je to vítaná změna oproti tomu necítit nic. Jednotlivé chloupky se začnou stavět do pozoru v husí kůži, v návaznosti na vyhrocenost situace a přeplňenost místnosti neskutečnou magií, tak dravou, drásavou, naléhavou a smrtící.Poslední kletba, propletená s mým srdcem se kroutí a můžu s klidem říct, že cítím jak mi trhá srdcem při každém pokusu uniknout ze spárů nevítaného čaroděje. A pak, pak v jediném zlomku sekundy mu dokáže vyklouznout z pevného sevření a unikne do prostoru, kde se vzedme jako kobra v hrozivém příslibu smrti. Prudké, škubavé výpady jsou na jedno malé unavené, a sotva se držící srdce moc. S posledním namáhavým BUCH BUCH se rozezní ticho. Sladké těžké tóny smrti mě zahalí a schovají do své náruče. Tak takové to tedy je. Dokonce to ani nebolelo. Ale co tady dělá ten hrozný žár? Mám pocit, jako by mi hořela střeva, pomyslně si sáhnu na břicho. Ostré plameny mé vlastní magie putují podél žil až k srdci, kde jej stáhnou a zase pustí, dokud nezačne tichounce a samo tlouct. Pak ten žár zmizí. Uplně, navždy. Prudce se na katafalku posadím v bezhlesém výkřiku, oči rozšířené, vidím Beccy a muže a jinak nic. Necítím vůbec žádnou smrtonosnou kletbu. Jen zatuchlý vzduch, chlad, plíseň na zdech. A pak to v hlavě ucítím. Ledový poryv mrazivého větru, zuřící vychřice polární bouře, která mi devastuje mozkové závyty, týrá a trýzní mě. Hlasitě, naříkavě zaječím a chytím se za spánky, tlačím na ně a chci aby ta muka přestala. Žiletky ledu ale stále zesilují. On... blíží se Víc už nezvládnu a milosrdně se propadnu do bezvědomí. Mé bílé ochablé tělo se sesune na katafalk a teď už rovné vlasy se jako vodopád rozlijí k podlaze

[Jade]

+unavená magie prostě sklouzne, a kletbě se povede osvobodit, ve zlomku vteřiny si uvědomí, co to znamená, a hlavou mu projede záchvěv myšlenky, že tohle je teda pěkně zasranej způsob jak umřít, v těle se mu zvedne vlna adrenalinu, a jeho magie automaticky začne zvedat obrany, který by stejně k ničemu nebyly. ten úder ale k jeho údivu nepřijde, i když se mu svaly podvědomě napínají ve snaze se bránit, zvedne hlavu, a lehce překvapeně shledá, že Becca to dokázala zachytit. Natáhne svoji magii k nim, aby jí pomohl se toho zbavit, ale to čeho se dotkne nepůsobí tak úplně jako ta její moc, kterou zná; o kus se stáhne, a rozhodne se do toho radši nezasahovat, aby jí nenarušil koncentraci, jen číhá okolo jako druhá linie obrany, vyčkává, pozoruje. Srdce mu buší jako splašený, jak se všechen ten adrenalin v jeho krvi prohání cévama, a když mu hlavou projede pětatřícátej nepříjemnej jekot, konečně otevře oči. na chvilku ho oslepí nečekaný světlo baterky, zamrká, krátce koukne na Beccy, a zase uhne pohledem, protože když její oči vypadají takhle, není to nic příjemnýho. V duchu pomalu přijímá myšlenku, že neumřel, opře se dlaněmi o katafalk, a dlouze vydechne. Ruce se mu trochu třesou; naštvaně je přinutí se zklidnit, a krátkou chvilku má pocit, že všechny jeho vnitřnosti jsou z želatiny, kterou nejspíš následně vyzvrací. Pár cennejch vteřin si dovolí věnujat tomu, aby se ovládnul, pak se rázně odstrčí od katafalku, promne si kořen nosu, a sáhne do svejch zásob pro povzbuzující lektvar+ to je kurva skvělý. +zamumlá, a když se zrzka bezvládně sesune, projede jím cosi jako iracionální vlna hněvu, co si jako myslí, že umře, když věnovali tolik času a energie tomu, aby ji z toho vymotali? Boj jejího srdce slyšet nemůže, ale podle Beccy výrazu pochopí, že dobrý to asi není+ Takže teď máme asi půl minuty na rozhodnutí, buďto odsuď všichni okamžitě vypadneme, přeskupíme se, vymyslíme plán +protáhne lehce sarkasticky, jakože pro změnu+ a nebo prostě počkáme, co přijde. +zvedne trochu obočí, nicméně jeho nakrknutej monolog přeruší tichý prásknutí přemístění+ Kurva to je den tohleto. +zavrčí, a vytáhne hůlku, načež toho pitomce, co tohle způsobil, přivítá rychlým znehybňovacím zaklínadlem+

[Rebecca Altamirano]

+Má pocit, že jí ze vší té magie, kterou z kletby nasála do sebe, sleze kůže z těla a odpochoduje, celé tělo jí mravenčí mocí a když si zlehka přejede dlaní nad kůží, cítí to jako tiché praskání statické elektřiny. Pak si uvědomí, že neslyší Syrianino srdce a na okamžik jakoby ustrnulo i to její. Pak se ale znovu rozběhne, silně a pravidelně. S úlevou vydechne a dotkne se její ruky. A dojde jí, co se stalo. Vzhlédne k Jadovi, jakoby jí až teď došlo, že je tam taky (chudák jeho ego:D).+ Žije. Ale její magie je pryč. Úplně. +dodá, aby zdůraznila, že je pryč i ten slabý, stále se obnovující pramínek+ Vypadneme. +přikývne, ignorujíc jeho sarkasmus. Nakonec, povedlo se jim to, tak co vysírá, že:D Vezme Syr do náručí a dost možná by ji unesla, i kdyby nebyla upírka. Tu chvíli si vybere kouzelník na to, aby se podíval, co se děje s jeho čerpací stanicí a může děkovat všem démonům pekelným, že ho Jade hned znehybnil a že ona má zrovna plné ruce, protože by mu jinak dost možná utrhla hlavu dřív, než by se vůbec stačil leknout+ No to jsou k nám hosté. Připoj se k naší malé párty, aspoň bude větší zábava. +probodne ho pohledem, oči stále zářící jantarem, ale studené a slibujicí dlouhé hodiny opravdu vydařené zábavy. Bohužel dost jednostranně zaměřené+

[Syriana Spinnel]

(protože jsem momentálně v limbu, ukážu vám milunkého kouzelníčka)

+Svrbění na zátylku náhle ustalo. Zvykl si na něj, bylo známkou stálého přísunu energie té malé nicotné holky, i když velmi, velmi užitečné. Husté obočí se mu stáhlé do jedné nepřerušené linky, jak se zamračil. Odložil misku s krví a přestal mazat svého mazlíčka. Ochranná kouzla, která mu dosud stihnul napsat na kůži se rudě rozzářila, vpila se a nakonec zmizela. Jeho děťátku nikdo neublíží, právě se o to postaral prastarou formulí magie. Přehodil si přes sebe pláš'ť z dračích šupin a nasadil si na hlavu kápi. Pravděpodobně to ta holka už nezvládla a chcípla. No co se dá dělat, bude se muset poohlídnou po novém magickém zdroji, aby jeho miláček měl dost sil. A hlavně aby ho on měl neustále pod kontrolou. Ty okamžiky, kdy se mu dokázal vymanit byly vskutku zlé, to si pak nosil do jeskyně suvenýry páchnoucích střev a vnitřností. Ale jak by ho mohl kárat, je to ještě drobeček. Podívá se na sebe do matného zrcadla a mléčně bílé oči se zatřpytí v odlesku+ Am Nagash, domnul de strigoi. +pronese skřípavě před zrcadlem a pak se otočí a pohladí svého drobečka+ Vino pentru o clipă, animalul meu +a s těmi slovy se přemístí do sklepa.
Ihned vzápětí spatří něco, co se nikdy nemělo stát.+
KRII +vykřikne slova smrti, ale v tom samém okamžiku ho, i jeho kletbu spoutá kouzlo, a on jen může sledovat své protivníky. Bojuje s tím kouzlem, není nijak těžké ho prolomit, ale v tuhle chvíli by to nebylo v jeho zájmu. Zvedne své mléčné oči k ženě, která drží zrzku v náručí a na tváři se mu objeví děsivý, vražedný úsměv+

[Jade]

(on se včas připomene ) +přikývne, to se ostatně dalo čekat, že to buď její život nebo její magie nevydrží; i když pokud by šlo o něj, bral by v tomhle případě možná radši smrt. v tu chvíli se tam ale přemístí kouzelník, Jadeovo zaklínadlo ho omotá, a rychle vyhodnotí situaci, starší chlápek, a sám. Na rtech mu vykvete úsměv, teda spíš mírně maniakální škleb, a kdyby s Beccou viděli navzájem svoje výrazy, možná by je to trochu znepokojilo + Nazdar. +protáhne temně, a tichý hlasem, co přetéká sarkasmem+ Tebe tak rád vidím. +líně máchne zápěstím, a přirazí kouzelníka kouzlem ke zdi+ Ani já ani tady dáma +trhne ramenem za sebe, kde tuší upírku+ nemáme moc náladu na tanečky, takže to zkrátím. +pronese konverzačně, a pomalu se k němu blíží, jak pavouk ke kořisti polapený v pavučině+ Umřeš. +poznamená s neochvějnou jistotou+ ale než na to dojde, vysypeš jakou duševní onanii jsi to tady prováděl, a co sis kurva myslel, že děláš. +zavrčí, a oči mu poněkud vražedně blýsknou+ a nebudu se ptát třikrát, položím otázku, a ty odpovíš. +vpije se mu pohledem do očí, jako kdyby ho chtěl uhranout, ne že by to uměl, ale psychologie je taky zbraň+ a jestli budeš dělat potíže... +přiblíží se k němu blíž, tak blízko, jak to bývá většině lidí pěkně nepříjemný+ přenechám tě jí. +zapřede varovně, a ani nemusí upřesňovat, Beccy výraz je dost výmluvnej+ to by totiž mohla bejt docela vtipná podívaná. +zvedne koutek v krutým úšklebku+ co jsi to vyvolal? +vypálí rovnou první otázku+ a pro koho? +pozvedne obočí+

[Rebecca Altamirano]

+S mírně zaujatým výrazem sleduje Jadovo počínání a když ji nazve dámou, zvedne nepatrně koutek v pobaveném úsměvu. Nemálo ji ale zaujme, když řekne, že by jí ho přenechal. Vážně by nechal jiného kouzelníka, byť je to idiot, monstru, které běžně loví a nebyl by proti, vymazat je všechny z povrchu země. Přesune pohled z kouzelníka na Jadea a zamyšleně po něm sklouzne očima, jakoby ho viděla poprvé. Dojde jí, že jsou si podobnější, než by kdy nahlas přiznala, ale přijde jí to spíš zábavné, než cokoliv jiného. Upíří rasista najde spřízněnou duši v upírce, hmm? K popukání. Potřese lehce hlavou a krátce pohlédne na Syr, bledší než kdy dřív. Pomalu zvedne hlavu a zadívá se do těch divných, bílých očí+ Udělej mi tu velkou radost a neříkej nic. Chci si hrát. +odhalí špičáky v něčem, co možná mělo být úsměvem, ale v hrudi jí zarezonuje vrčení, zvuk, který by lidské hrdlo nemělo být schopné vytvořit. Oči jí planou jantarem a zrcadlí krystalickou zuřivost a touhu po krvi+