Zákulisí

[Jean-Claude]

chodba k šatnám

i v zákulisí je se kde posadit

malá osvěžovna pro hladové/žíznivé zaměstnance


*už zase v kalhotách a právě si přes sebe přetahuje košili* díky...to jsem moc rád, že se to lbilo *schválně nahlas, ať krvesajové puknou* moc často nevystupuju, ale J-C chtěl, abych dneska zaskočil místo Aubreyho...*ušklíbne se* asi zas něco vyved...*trochu škodolibě si ho v duchu představí v rakvi s křížem na víku* nemyslíš, že by mělo být mé vystoupení trochu víc..hm..krvavé..ve zvyklosti Slastí? *zamyslí se a trochu zvrhle se usměje a dopíná si při tom knoflíčky košile*

[Rebecca Altamirano]

Dojede sem z Guns, zaparkuje na parkovišti pro zaměstnance a vejde dovnitř. Hned tam sebere pracovní noťas a začne objednávat co je potřeba, hledat novinky, k tomu ucucává amonovu specialitku a navrch poslouchá nějakou tu mjůzik:P

[Rebecca Altamirano]

Dojde z dopisem do zákulisí a po cestě ho otvírá, ponořená v úvahách, o co může jít. Když pohledem rychle přelétne jeho obsah, před očima se jí zatmí a žaludek jí sevře ledová pěst. Začte se do chladých a odměřených slov a každé písmeno, jakoby jí probodlo srdce dýkou. Klesne na kolena, zmačkaný dopis si přitiskne na hruď a schoulí se do klubíčka. Nee..tohle ne, prosím...Šeptá zoufale a z pevně zavřených očí jí proudí horké slzy, které není schopná zastavit. Je jí jedno, že ji tam může kdokoliv vidět, je schopná vnímat pouze to, že je opět zůstala sam. Tak jako vždy. První vzlyk se vydere z jejích rtů a z každou další vzpomínkou na muže, kterého milovala víc, než vlastní život, je stále zoufalešjí, prodchnutý naprostou beznadějí, smutkem a bolestí, která ani nejde vyjádřit slovy. Schouleně klečí na podlaze, hlavu skloněnou a tvář skrytou závojem černých vlasů, dopis stále mačká v dlaních a přestože jeji četla jen jednou, každé písmeno jakoby měla hluboko vypálené do mozku i do srdce, odkud už nejspíš nikdy nezmizí.

(jen poznámka pod čarou, zdi podniku jsou zvukotěsné, tudíž ze zákulisí do baru nic slyšet není, možná tak pro upíry, dlaky a tak, ale jinak ne )

[Jean-Claude]

*si sedí v kanceláři a chystá si program...když vycítí něco, co se mu nepozdává...nakrčí obočí a nechá program programem a vyjde tiše na chodbu, nikde nikdo....jen kousek dál zahlédne schoulenou Beccy...mrkne a v příštím okamžiku už se nad ní sklání* ma belle....co se stalo....*zeptá se měkce a konejšivý hlas ji zabalí jako teplá deka...dřepne si k ní a lehce ji položí prsty na rameno...*

[Rebecca Altamirano]

Že už není sama si uvědomí až ve chvíli, kdy JC promluví a jeho hlas na ni působí ještě silněji než jindy. Zvedne hlavu a když se na něj podívá, oči se jí znovu zalijí slzami. Hlas se jí zadrhne v hrdle a musí se zhluboka nadechnout. Je konec... Všechno je v hajzlu. Zašeptá sevřeným hlasem a kousne se do rtu, aby potlačila další zoufalý vzlyk. Bezeslova mu podá dopis a když dočte, zadívá se mu do očí. Zapoměl na mě...vůbec si nevzpomíná, že existuju. Že mě miloval...že ho já miluju... Zavrtí pomalu hlavou a hlas se jí zlomí. K čemu je ta podělaná nesmrtelnost, když jsme stejně nakonec sami. Lestat měl pravdu, to jen já si myslela, že i my můžem žít s obyčejným člověkem a že to bude fungovat. Hořce se usměje. Nejradši bych...ji zabila. Vypraví ze sebe hlasem prodchnutým nenávistí a zoufalstvím.

[Jean-Claude]

*vezme si od ní dopis a v rychlosti přelétne řádky - předpokládám, že od Molly W., že - stiskne čelisti k sobě a zadívá se na ni, bez nějakých vládcovských opiček, jen sytá modrá vlastních očí* to je mi líto, chérie...*mroukne a hlas nechá pracovat, aby jí jeho moc aspoň trochu odlevila, pro teď* je to těžké...ale myslím, žes pravdu měla i ty...můžeme žít s člověkem...jen nakonec stane tohle..přijdeme o něj...buď léty...nebo předsudky.* kývne bradou k dopisu a na chvíli se odmlčí* Non...nejsme sami...*pozvedne jí bradu a zadívá se na ni upřeně* máš mě...nás...všechny v tomhle podniku...rozhodně nejsi sama.*jemně ji chytí za ramena a vytáhne nahoru na nohy, ale nepouští ji*je to jeho matka, že?*zeptá se* víš, na jednu stranu ji..ne, nechápu, ale rozumím, co chce...ale, nemělo by to být tak, že ti napíše a tím to skončí. Jestli ho již nemáš vidět, ať je to tvoje rozhodnutí..ne ničí jiné. Pár neznamená tři, ale jen dva...tebe a jeho. A věř mi, o trojicích už něco vím..*cukne koutkem* Rozhodni se sama, jak a co uděláš...ne proto, že se v nějakém dopise píše, co máš udělat.*jeho hlas ji kane po kůži jako teplý med, stiskne jí ramena, za která ji drží* jsi silná, mnohem víc, než většina, co znám. Jen si to dobře rozmysli. Zabít ji je lákavé, ale asi to nebude nejlepší řešení, že...*trochu se mu zablýskne v očích, že by to až tak nevylučoval úplně* s tchýněmi je vždycky potíž...napříč staletími.*pronese procítěně*

[Rebecca Altamirano]

On ale...byl rozhodnutý, stát se jedním z nás a já bych to udělala. Nechtěla jsem to hned, to ne, ale..jednou bych to udělala. Potřese hlavou a rozechvěle se nadechne. Když se jí zadívá do očí, smutně se pousměje a po tváři jí sklouzne jediná osamocená slza. Máš pravdu, díky žes mi to připoměl. Nechá si pomoct na nohy a pak přikývne. Ano, matka. A já ji nechápu a ani jí nerozumím. A ani nechci. Zamračí se umanutě. Copak si ho chce držet doma do smrti a kvokat kolem, jak nějaká slepice? Zavře oči a nadechne se, aby se uklidnila. Já vím, taky nechci, aby to takhle zkončilo, aby mě prostě odstřihla, jak..jak..jak..Rozhodí zoufale rukama, protože ji nic nenapadá. Ale nemůžu tam prostě vtrhnout a odnést si ho s sebou. Nemůžu, aniž bych musela ublížit jeho rodině... Sevře se jí hrdlo a chvíli mlčí. A i kdybych to udělala, co mu řeknu? Ahoj Charlie, ty mě miluješ a jsem tvoje snoubenka. Zakroutí hlavou. Musím se s tím prostě smířit. Nakonec to není poprvé, co zkončil nějaký můj vztah, že.. Pokusí se o úsměv a zlehčení toho všeho, přesto ji znovu bolestivě bodne u srdce. Díky. Za všechno. Položí mu jemně ruce na předloktí, stoupne si na špičky a zlehka ho líbne na tvář. Odtáhne se a trochu rozpačitě a omluvně se usměje.

[Jean-Claude]

*pousměje se* ty nemáš žádné jiné děti, že? Myslím...upíří potomky...*zadívá se na ni* Je to takový instinkt, bránit své potomstvo před nebezpečím...na tom koneckonců pracují i krevní přísahy věrnosti a ochrany...i když tím neříkám, že bych něco takového...*znovu sjede pohledem k dopisu* schvaloval.*povzdychne si* Dej tomu čas...chvíli zabere, než se zotaví...a paměť je zapeklitá, třeba si sám rozpomene. Možná ne hned, ale za nějakou dobu....a v tom máš výhodu, můžeš si dovolit čekat. Zatímco jiní rodinní příslušníci ne.*přeběhne mu po tváři malinko škodolibý výraz* Nemáš vůbec zač....našinec musí držet při sobě.*poznamená s úsměvem, když se od něj odtáhne a smích ji lehce zaškádlí na kůži* však není konec světa. Ještě.*mrkne na ni a pustí ji ze svého sevření* Když bude potřeba, víš, kde mě najdeš.

[Rebecca Altamirano]

Ne to nemám..ale myslím, že stejným způsobem mám potřebu bránit své přátele. Přikývne, že tohle chápe. Jo, možná rozpomene...Za předpokladu, že mu sama matka ty vzpomínky nevymazala. Povzdechne si a zavře na okamžik oči. To jo..ale stejně díky. Uculí se a je jí trochu líp. Jasně. Usměje se vděčně. Tak..já se tam vrátím. Ale myslím, že si vezmu pár dní dovolenou. Podívá se na něj tázavě. Ale jestli mě tu potřebuješ...Dodá hned a pousměje se.

[Jean-Claude]

Vymazala sama?*chvíli kouká, pak mu to dojde* ach tak...pořád ještě občas nevycházím z údivu, čeho všeho jsou místní schopni...jen běž....teď nemám nic v plánu, jen chystám další vystoupení..ale dokud se nevrátí Jason s Robertem, tak stejně není moc koho posílat na jeviště...takže si vem tolik času, kolik potřebuješ.*přikývne*