Výměna manželek: Rebecca a Enzo

[Rebecca Altamirano]

Ano, přesně tam. +přikývne krátce+ Ne, zabijákem už je. Jen ji chci naučit, jak to kontrolovat, směrovat, pracovat s tím. Jak přežít. A aspoň trochu normálně žít. +pak se trochu ušklíbne a v očích jí pobaveně zablýskne+ Je celkem vysoká pravděpodobnost, že jednou bude trochu jako já.
+lach, no je prostě ženská, jako dubnový počasí:D a je úplně fuk, jestli jí je dvacet nebo dvěstě:D když pak změní směr, bezeslova ho následuje a je opravdu velice zvědavá, jak tohle dopadne:D+

[Altair]

+Enzo zaklepe na dveře jedné z cel a vstoupí dovnitř. I když se ještě ani nezačalo rozednívat a všichni kolem ještě hluboce spí, Altair už je oblečený v asasínské uniformě, připravený a zrovna vybírá ve vitríně zbraně. Krátce zvedne oči k Enzovi a sjede ho pohledem od hlavy k patě+ Kolik jsi jich zabil? +zeptá se nevzrušeně, jakoby zakrvácený, zraněný a posešívaný Enzo byl běžný obraz tohoto assassína a opět sklopí oči a věnuje se zbraním+

Skoro všechny +ušklíbne se Enzo, vejde dovnitř a vtáhne sebou i Beccu a zavře za nimi+ Nechci tě zdržovat... +z vlastní zkušenosti ví, že před akcí se asasíni musí plně soustředit na svůj úkol+ ale něco bychom od tebe potřebovali. Tohle je Rebecca... jak jsem ti o ní říkal +představí je+ Rebecco, tohle je Altair, Mistr Assassín.

+Altair pohlédne k Becce, na chvíli se přestane věnovat chladným zbraním a přistoupí k ní blíž, chvíli si ji prohlíží+ Rád poznávám manželku mého nejlepšího přítele... škoda, že jenom dočasnou +usměje se a podá jí ruku+

[Rebecca Altamirano]

+ke dveřím dorazí tak brzo, že si ani nestačí připravit řeč, ale naštěstí nedostane ani dost času začít kvůli tomu panikařit:D Vstoupí za Enzem a jen rychlým pohledem přejede pokoj, což dělá na každém novém místě tak automaticky, že o tom ani nepřemýšlí.+
+Sleduje muže stojícího u vitríny se zbraněmi a když je Enzo představí, postoupí o krok dopředu a vzhlédne k němu. Jeho vysloveně přátelské přivítání jí na okamžik poněkud vezme vítr z plachet; neví co čekala, možná Enza na druhou? na čtvrtou?:D Ale tohle asi vážně ne. Vzpamatuje se ale rychle, pevně a krátce mu stiskne nabízenou ruku a rty jí zvlní úsměv, který se dotkne i jejích očí.+ Obávám se, že můj dočasný manžel by zásadně nesouhlasil. +střelí po Enzovi pohledem+ Vlastně jsem si celkem jistá, že se už nemůže dočkat, až mi uvidí záda. +zajiskří jí v očích smích+ Je mi ctí, že tě poznávám, Mistře. +přidá i trochu formálnější pozdrav a mírně na okamžik skloní hlavu, jako projev respektu a úcty.+ Vím, že tvůj čas je jistě drahý, ráda bych tedy přešla přímo k věci, která mě přiměla požádat Enza, abych si s tebou mohla promluvit. +řekne pak a zadívá se mu do očí+

[Altair]

+Altair jí pevným stiskem potřese rukou+ To mě nepřekvapuje. Enzo má na ženy velice přísná kritéria +koukne s úsměvem na přítele a pak si vyslechne důvod jejich návštěvy+ Tak co tedy ode mne potřebujete? +pobídne je a opět se vrátí k vitríně a vytáhne z ní dlouhou dýku. Na koženém opasku, pověšeném na hřebíku, začne brousit a leštit už tak jako břitva ostrou a blyštící se ocel+

+Enzo si založí ruce na prsou a opře se ramenem o dveře, nechá Beccu přednést požadavek, když si to všechno vymyslela+

[Rebecca Altamirano]

Všimla jsem si. +konstatuje s úšklebkem; pak ve zkratce, stručně přednese o co jí jde a pozorně sleduje, jak se tváří, aby zachytila i ten nejmenší náznak toho, jak tohle dopadne+ Nechci vám v žádným případě způsobovat nějaký problémy, pochopím, když odmítnete. Najdu nějaké jiné řešení, jak Safíju co nejrychleji dostat do bezpečí. +dodá pak a poprvé padne i její jméno+

(jsem to trochu zkrátila, nebo tady fakt budeme do Vánoc )

[Altair]

+Altair se celou dobu, co Becca vypráví, věnuje přípravě svých zbraní - jeho čas je příliš drahý, než aby ho jen tak promarnil - ale neunikne mu ani jediné slovo, které Becca řekne. Poslechne si celý její příběh, z pečlivě neutrálního výrazu jeho tváře nelze poznat, co si myslí, o čem přemýšlí+

Je smutné, co potkalo tvoji svěřenkyni +promluví nakonec k Becce a odloží nabroušenou dýku opatrně na stůl+ Vyhovět však tvé žádosti ukrýt ji v naší pevnosti není vůbec tak snadné, jak si asi myslíš. Nechci tě v žádném případě podceňovat, ale jako nezasvěcená nemůžeš pochopit zákony našeho řádu a této pevnosti. Nemůžeme otevírat naše brány každému, kdo na ně zabouchá. Jsme assassíni, ne samaritáni. To bys měla pochopit.

+pak se obrátí na Enza+ Rád bych věděl, co si o tom myslíš ty +Enzo mu zopakuje všechny své argumenty, které předtím řekl Becce+ Zastávám stejný názor... přesně tyto důvody jsem měl na mysli +souhlasí Altair se svým bratrem v řádu a Enzo si neodpustí vyslat k Becce pohled stylu Vždyť jsem ti to říkal+

Nicméně... +pokračuje Altair a zamyšleně se prochází po cele+ tento případ je trochu výjimečný. Vzhledem k tomu, že je to ještě dítě, pominu, že to není muslimka. Nemám důvod nevěřit Rebecce, že Safíja zabila jednoho z našich nepřátel, z čehož vyplývá, že stojí na naší straně. Je dost pravděpodobné, že její počin zachytila kamera. Hrozí jí nebezpečí, protože ji s největší pravděpodobností budou brzy hledat. Musí co nejrychleji zmizet z provincie Hama.

+zastaví se a koukne na hodinky+ Nemám už bohužel moc času +omluví se trochu netrpělivě, že už má zpoždění+ Enzo, přivezte tu dívku sem +rozhodne nakonec+ Na můj příkaz, kdyby byly u brány problémy. Vyjeďte radši hned +přejde ke stolu a všechny vražedné nástroje, které si tam připravil, si začne s rituální pečlivosti rovnat do pouzder+ Rebecco, ty ji zatím schováš ve svém pokoji. Ať nevychází ven, dokud se nevrátím do pevnosti a nerozhodnu, co s ní bude dál. Omlouvám se, ale teď už opravdu musím jít, než začne svítat +zapne si kabát+

[Rebecca Altamirano]

+když domluví, napjatě čeká na jeho verdikt, vědoma si toho, že s jeho rozhodnutím všechno stojí nebo padá. Čím déle ho poslouchá, tím více v ní narůstá zklamání, frustrace a pocit zmaru. Kupodivu ale nemá problém přijmout, co Altair říká; jeho klid, sebejistota, způsob jak se dívá, to všechno na ni působí podivně uklidňujícím zůsoboem, jakoby prostě jen svoji přítomností dokázal zklidnit ten žhavý vztek, který v ní neustále číhá kousek pod povrchem. Za to jediný pohled, který zachytí od Enza, ty doutnající jiskřičky znovu zapálí a tak od něj raději odvrátí pohled a dívá se jen na Altaira. Po celou dobu neřekne ani slovo, už přemýšlí o tom, jak tohle vyřešit bez jejich pomoci, aniž by musela výměnu předčasně ukončit. Pak ale uslyší to "nicméně" a maličká naděje se znovu rozhoří. Ale když zmíní kamery, celá viditlně zbledne. Zapomněla na kamery! Jak mohla krucinál zapomenout na kamery?! Nedokáže tuhle chybu pochopit, jak mohla...zbytek jeho věty dorazí do jejího vědomí. Vzhlédne k němu a přestane si zuby drtit ret, který už začal krvácet, aniž by si toho všimla.+ Já...+začne, ale hlas má najednou chraptivý, jakoby léta nepromluvila. Zkusí to znovu+ Nevím, jak ti mám poděkovat. +dívá se mu do očí a je vidět, že její vděk je opravdu upřímný a hluboký.+ Všechno, co mě napadá mi přijde hloupé, klišovité a triviální. +potřese nespokojeně hlavou a pak udělá něco, co dokonale šokuje i ji samotnou, ale přijde jí to naprosto příhodné a na místě; vytáhne svoji dýku, ale pomalu, žádné rychlé, prudké pohyby, dobře si uvědomuje, že je v místnosti se dvěma zatraceně nebezpečnými chlápky. Sevře její čepel levou rukou a pevně stiskne; cítí jak se jí ostří zařízlo do kůže, ale nevydá ani hlásku a necukne sebou. Dívá se Altairovi přímo do očí, když začne skládat přísahu, kterou docela určitě nikdy od žádného nevěřícího, ateisty nebo kohokoliv mimo jejich vlastní řád, neslyšeli a ani neuslyší.+ Já, Rebecca Altamirano, přísahám na svou krev, že pokud mě někdy Altair, Mistr Assasín, požádá o pomoc, ať už v boji, nebo osobní záležitosti, udělám vše, co bude v mých silách a mé moci, abych svůj dluh splatila, pokud to nebude znamenat jít proti svým přátelům a blízkým. +Aniž by čepel dýky pustila, projede celou její délkou přes svoji dlaň a pevně ji sevře v pěst, až se objeví tenká stružka krve; pokoj zároveň naplní opojná vůně tureckých růží a exotického koření, zvláštně propojená s vůní lesa, vlhké půdy a tlejícího listí, jak se spolu s její krví uvolnilo i trochu její moci; uvědomuje si, že ta poslední část může být trochu na hraně, chce být ale pro všechny případy taky trochu krytá a nechce, aby tohle celé mohli jednou obrátit proti ní. Přesto ale myslí vážně každé slovo.+

[Altair]

Nepotrpím si na projevy vděčnosti +poznamená Altair, když mu Becca slovy vyjádří poděkování a už zamíří ke dveřím, když upírka najednou vytáhne svoji dýku. Přestože to udělá pomalu, oba assassíni bleskově sáhnou po rukojetích svých zbraní. Je to spíš instinkt, než že by se jí cítili ohroženi, ale prsty nechají spočívat na svých dýkách. Oba pak docela překvapeně sledují, jak se Becca řízne do kůže svojí vlastní zbraní a odříká krevní přísahu Altairovi. Když skončí, za jejími zády se ozve sarkastické Enzovo uchechtnutí. Z Altairovy tváře však nelze vyčíst absolutně nic, žádný kladný ani jakýkoliv jiný náznak toho, jak to na něj zapůsobilo+ Vážím si tvé nabídky pomoci... ale doufám, že to nebude potřeba. Kdybych byl někdy nucen požádat tě o pomoc, bylo by to se mnou asi dost špatné +jakože zásadně pracuje sám+ Kromě toho... nic mi nedlužíš +pousměje se na ni+ A teď už neztrácejte čas. Vyhledám vás, až se vrátím +bez dalšího slova opustí svoji celu a vyrazí vstříc nebezpečí+

[Enzo]

+Enzo kývne hlavou na Altairův příkaz a odlepí se ode dveří+ Ať tě ochraňuje Alláh +popřeje mu úspěch do akce a když Altair zmizí, vydá se s Beccou ven z kasáren rovnou ke garážím, není čas se zdržovat převlékáním+ To bylo působivé +neodpustí si rýpnutí+ Nikdy bych neřekl, že zrovna ty budeš někdy přísahat pomoc nějakému muslimovi. To musel Altair na tebe udělat opravdu velký dojem +ušklíbne se a to už dorazí k autoparku, vybere ze zaparkovaných aut nějaké nenápadné, které na syrském venkově nevzbudí tolik pozornosti, ale přesto rychlé+ Nasedni +poručí jí a pak vyjedou ven z pevnosti do chladné noci+

+Enzo cestu samozřejmě moc dobře zná, takže jede rychle a najisto i potmě, vyhne se Hammě a za necelou hodinu zahlédnou v dálce černý stín věže kostela+ Počkám na tebe za vesnicí, myslím, že bude lepší, když mě tady nikdo neuvidí. Nemusíme zanechat stopy, kam jsme tu dívku odvezli +po pár kilometrech zaparkuje na odlehlém místě u silnice, odkud je vidět první domy osady a vypne světla+ Kdyby nastal nějaký problém, tady máš moje číslo +naškrábe jí na kus papíru svoje číslo+ Okamžitě zavolej a přijedu pro vás +nabídne jí překvapivě pomoc+

[Rebecca Altamirano]

+bez hnutí čeká, jak zareagují; sarkastické uchechtnutí za svými zády okázale ignoruje a dívá se jen na Altaira+ Také doufám, že nebude potřeba. Ale každý někdy potřebuje pomoc. Dřív nebo později. +trochu se pousměje+ Dokonce i já za ni už párkrát byla dost vděčná. +pokrčí rameny, ale vezme jeho slova na vědomí jen s krátkým přikývnutím+

+když odejde, otočí se a vyjde s Enzem zase ven.+ Jsem holt samé překvapení. +ušklíbne se jenom+ Udělal na mě hlavně dobrý dojem. +víc to raději nerozvádí, protože všechno, co by dál řekla, by si Enzo nejspíš vzal opět osobně a opět by se urazil:D Když dojdou k autu, nastoupí a po zbytek cesty je úplně zticha, ponořená ve vlastních myšlenkách a snažíc se vymyslet, jak nejlépe sdělit rodičům, že si chce odvézt jejich dítě.+ Dobře, díky. +číslo si schová a podívá se na něj+ Pokusím se to co nejvíc urychlit. +pohlédne krátce k osadě a odhodlaně vyrazí rychlým krokem k ní.+

+do vesnice se dostane bez problémů, ale pak musí vyřešit první z problémů. Jak najít, kde bydlí. Domků tam sice není moc, ale určitě nemůže bušit na všechny dveře a doufat, že se trefí. Fajn, tak holt zase musíme trochu podvádět. Zavře oči a opatrně povolá svoji vlčici. Vybaví si Safíjin pach, tak podrobně, jak jen dokáže a přes své pouto s vlky i díky svým ostřejším upířím smyslům, po chvíli ten konkrétní pach opravdu zachytí. Jde za ním, jako tažená na naviditelném laně, až dorazí ke správným dveřím. Zaklepe na obyčejné, dřevěné dveře a čeká, jestli jí někdo otevře. Právě když chtěla zaklepat znovu, trochu důrazněji, se dveře na nepatrnou škvírkou otevřou a objeví se tvář muže, pozorujíc ji s obezřetností a strachem v očích. Když ale uvidí její tvář, oči mu naplní šok, pochopení a nakonec úleva. Otevře víc, aby mohla projít a rychle za ní zabouchne+

Otec: Safíja říkala, že přijdete, ale my jí nevěřili. Mysleli jsme, že ji zachránil Bůh. +popadne ji za ruce a přitiskne k nim čelo ve vyjádření vděčnosti+ Děkuju, že jste zachránila naši dceru.
Becca: +zůstane překvapeně koukat, takové uvítání opravdu nečekala+ Nemusíte mi děkovat. A k její záchraně jste přispěl i vy. +na jeho překvapený pohled se usměje a přikývne+ Naučil jste ji řídit a tak mohla odtamtud odjet. +vysvětlí a pak si vzpomene v jakém byla stavu+ Je v pořádku? Viděl ji léčitel? +podívá se na něj, ale odpověď přijde z jiné strany; otočí se a uvidí ženu, poměrně vysokou a pořád určitým způsobem hezkou+
Matka: Já jsem ošetřila, co jsem dokázala. Ale ještě to není dobré. +něco v jejích očích jí řekne, že je opravdu třeba jednat rychle+

+v rychlosti a tak stručně, jak to jen jde, aniž by nevynechala nic důležitého jim vysvětlí o co jí jde. Ujistí je, že se o ni postará jako o svoje vlastní dítě, nebo sestru. Nabídne jim i možnost odjet taky, klidně později, ale odmítnou. Dobře si uvědomují, že pokud ji nechají odejít, nejspíš ji už nikdy neuvidí, ale už ve chvíli, kdy se celá zbitá, zkrvavená, ale s planoucíma očima vrátila domů, věděli, že to už není jejich dítě. Že je to teď někdo, koho nedokážou zvládnout. A tak jí její matka v rychlosti sbalila pár osobních věcí a po chvíli se vrátila i s ní.+
Věděla jsem, že přijdeš! +rozzáří se jí oči a i přes to, že ji to musí bolet, se široce usměje. Obličej má stále oteklý, samou modřinu, ale už nejspíš vidí na obě oči. Becca s překvapením zaznamená, že jsou modrošedé; nechce se už raději dál zdržovat, vědoma si toho, že na ni čeká ne zrovna trpělivý asssasín:D tiše a nenápadně přihlíží loučení s rodiči i dvěma mladšími bratry. Pak už ale rychle vyjdou ven a zamíří tmou zpátky k autu+
Teď pojedeme na místo, které bys určitě nikdy nenavštívila, ale budeš tam v bezpečí, o to se postarám. +podívá se na ni a Safíja jenom kývne. Přehodí si přes hlavu šátek a upraví si ho; přestože není muslimka, šátek vždycky nosila pro aspoň relativní bezpečí, které jí ale nakonec stejně nebylo k ničemu+ V autě na nás čeká muž, který byl v tom domě se mnou. +upozorní jí ještě, když jsou od auta na dohled+ Neublíží ti, nemusíš se bát. +slíbí jí pevně a podívá se jí do očí+
Já vím. +pousměje se trochu, ale v hlase jí nezazní ani nejmenší zaváhání nebo nedůvěra. Samozřejmě, že své zachránkyni absolutně důvěřuje. Je si jistá, že dokáže úplně všechno na světě+
+když dorazí k autu, otevře jí zadní dveře na straně spolujezdce a podá jí její malý raneček s věcmi. Safíja nastoupí a ve zpětném zrcátku na okamžik zachytí Enzův pohled; a přestože v jeho očích žádnou hrozbu nebo bezprostřední nebezpečí nevidí, přesto sebou trhne a rychle odvrátí pohled. Zadívá se z okýnka a stáhne si šátek víc do obličeje+
+Becca nastoupí dopředu a tahle malá epizoda jí neunikne. Poprvé si uvědomí, že to rozhodně nebude procházka růžovou zahradou. Je odhodlaná se s tím porvat, jak nejlíp umí. Zadívá se na Enza+ Můžeme jet.