Obývací pokoj s kuchyní

[Neferet]

+upozorní když se ode dveří ozve klepání jasně značící, že má návštěvu. první co ji napadne je že bude předstírat, že neni doma, ale klepani ke velmi neodbytné a neustává, takže se nakonec zvedne a zajde otevřít+ Cairo...+vytřeští na ni překvapeně oči+...co tady děláš?+vypadne z ni poněkud zmateně+

[Cairo]

Ahoj, *zazubí se.* To víš, ty se neukážeš, nenapíšeš, nezavoláš... Jak je to dlouho, co jsme se viděly naposled? Byla jsem zvědavá, jak se máš, * nakloní hlavu na stranu a pátravě se na ni zadívá, připadá jí nějaká zdrchaná, ale to může být jenom zdání.* Neruším? Můžu dál? *nenápadně se rozhlíží, jestli tam třeba nemá Isaaca a nejde nevhod*

[Neferet]

+trošku rozhodně na ni mrka, jak zpracovava všechny informace+ Aha... jo... jasne promiň. Měla sem teď toho moc a nějak sem nestíhala. +zatvari se dost provinile+ Jasně, že nerušíš. Pojď dál. +ustoupí od dveří+ Nedáš si něco. Kafe, čaj, víno... +nabizi, když s s ni vydá do obýváku+

[Cairo]

Mě to bylo jasný, proto jsem přišla já, *uculí se a jak se protahuje kolem ní, obejme ji a líbne na tvář.* Třeba čaj, *odpoví a usadí se na gauči. Sleduje ji a nemůže se zbavit dojmu, že nějak není ve své kůži.* Máš to tu hezký, *zhodnotí byt, který vlastně vidí poprvé.* Na Darktoru nám chybíš, *prohodí.* Ty, Nef... *odholá se po chvíli* Jsi v pořádku? Přijdeš mi trochu... *zaváhá, jak hledá správný výraz,* ...rozhozená.

[Neferet]

+vydá se tedy do kuchyně ke konvici, postaví vodu, vyndá dva hrnečky, ze skříňky čaj a všechno dělá tak nějak automaticky, bez přemýšlení, bez zbytečné energie navíc+ Vážně? Člověk by řekl, že Vy dva máte oči jen sami pro sebe. +pousměje se na ní na znamení, že to myslí dobře. Položí hrnky na stolek a posadí se naproti ní do křesla+ Já? Ale vůbec ne. To se ti jen zdá. +zavrtí hlavou, ale slova nepřesvědčí ani jí samotnou natož někoho dalšího. Vytáhne nohy na křeslo, hrneček sevře v obou dlaních a na očích jí je vidět, že by to chtěla říct. Že by všechno chtěla říct, co se stalo, čemu sama nerozumí, ale neví. Neví jestli může na někoho dalšího přehazovat vlastní starosti+ Nezabila jsem ho. +hlesne nakonec, tichounce téměř slyšitelně směrem k čaji ze kterého se líně kouří a očividně je mu takové prohlášení ukradené+

[Cairo]

Vážně, ten barák je pro dva lidi moc velkej. *přisvědčí. To, že je Nef v pohodě, jí nevěří ani náhodou, ale moudře se rozhodne to přejít. Nakloní se dopředu a zamyšleně míchá čaj. Z Nef přímo sálá něco, co se nedá přesně identifikovat, a tak čeká, přesvědčená, že nakonec to z ní vyleze. Ovšem zrovna takovéhle prohlášení vážně nečeká. Lžička se zastaví v půlce kolečka a oči vystřelí vzůru. V hlavě jí vybuchne tisíc otázek, jako jak ho našla, jestli tam šla sama, proč jí to neřekla a jesli je v pořádku... ale ze zkušenosti ví, že čím míň se bude ptát, tím víc se dozví, takže se jen pomalu opře a zkoumavě se na Nef zadívá.* Ne? *zeptá se jenom a je to spíš pobídka, než otázka.*

[Neferet]

+upřeně sleduje teplou tekutinu v hrnku a mermomocí se snaží tvářít, že tam není. po očku po ní koukne a téměř neznatelně přikývne+ Dostala jsem informaci o tom, kde se zrovna pohybuje. Museli jsme až do Ruska. +nadechne si a sama sobě tím dodává odvahu, potřebuje to někomu říct, jen neví co přesně a jak začít+ Téměř jsem ztratila samu sebe. Jediný moje přání bylo z něj vymlátit duši a zabít ho. Málem jsem to udělala. Byla jsem tak blízko... ale... +zavrtí sama nad sebou ztraceně hlavou+ ... nemohla jsem. Viděla jsem jak tam stojí u dveří, jak hlídá a věděla jsem, jak moc mu je celá ta situace proti mysli... a najednou... jsem prostě nemohla. +vysype ze sebe poněkud zmateně+

[Cairo]

*Poslouchá a ze začátku to pro ni není žádné překvapení, kde jinde by taky byl, než v Rusku. Když Nef vypráví, jak málem ztratila kontrolu zamyšleně pokyvuje hlavou, ví, co jí Aljoša provedl a jaké škody napáchal a říká si, že v její situaci by to asi viděla stejně a pořád nějak nechápe, jak se dokázala zastavit a nechat ho naživu.* Počkej, počkej... *zarazí ji, když dojde na konec k té poslední větě.* Teď se v tom trošku ztrácim. Kdo že kde stál?

[Neferet]

+trochu se zarazí a nechápavě na ní koukne+ No... Isaac... +vypadne z ní po chvíli nejsitě jak přemýšlí nad tím, jestli skutečně nezmínila, že tam byl s ní+ Měli jsme dohodu, že když ho najdu, tak půjde se mnou a nechá mne udělat, co je třeba. Nooo... tak jsem za ním šla, když jsem se dozvěděla, kde je Aljoška a Isaac šel se mnou. +trhne lehce rameny, snaží se tvářit, jakože o nic vlastně nešlo a nejde+ Věděla jsem, že se mu to nelíbí. Vědět, že Aljošku zabiju a i tak se mnou šel. Stál u těch zpropadených dveří a v očích měl... já nevím... nevím co, ale nechal by mě to udělat. +doknčí myšlenku téměř šeptem+ Nechal by mě ho zabít, i když je to přesný opak v to co věří. +podívá se na ní trošku, dobře trochu víc naléhavě jakoby doufala, že jí vysvětlí co se stalo a proč+

[Cairo]

Jo takhle, *pousměje se a v duchu se trochu pozastaví nad skutečností, že Nef opravdu šla a požádala někoho o pomoc. To se často nestává a jí se líbí, co to o Isaacovi a jejich vztahu vypovídá. Ovšem to, co se dozví pak, je proti tomu jako atomovka proti práskací kuličce. Znova si zabrání vychrlit proud překotných otázek a dá si na čas, aby si to trochu srovnala v hlavě. Nef se na ni kouká s otazníkem v očích, ať už si to uvědomuje nebo ne, a tak chce napřed dojít k závěrům, kterými si bude trochu jistá.* Takže on by tě vážně nechal, abys ho zabila, a jenom by se na to koukal? *ujišťuje se, protože jak zná Isaaca, opravdu se to vymyká všemu, co ho definuje.* Možná, že právě to, že by tě nechal, je to, co ti v tom zabránilo, nadhodí a pozorně sleduje její reakci, aby zjistila, jestli je na správný stopě.*