Pokoj vlevo nahoře

[Wenai Lafayette]

Tak. +vyjde ze šatny a usměje se, trochu se zarazí, když vidí, že Locke tam pořád je a pořád ne napůl nahej+ O co jde? +zeptá se Jeana, protože na Lockeho se koukat nemůže, stejně jí tam ten nervózní pohled pořád ujíždí, vezme si od Jeana zápisník a prohlídne i ho+ Ehm... Locke mohl by ses trochu oblíct? Prosím? +vypadne z ní nakonec+

[Jean Tannen]

Jo, Locke, běž se oblíct, je to nespolečenský bejt tu nahatej. Skoro. Před dámou. +poukáže na Wenai a pak se otočí k ní+ Tohle jsou moje poznámky ohledně nájemága. Toho Nájemága. Říkáme mu Sokolník. Má takový zvíře.... zatracený. +zavrčí+ Zaútočil na mě, vlatsně... vlastně mě nějak ovládnul. Říkal jsem si, jestli bys mohla zjistit něco víc z magické stopy.

[Locke Lamora]

+dotčeně se na ni podívá, jako co jí vadí na jeho sexy hrudi, ale neprotestuje a vrátí se k sobě, během dvou minut je zpátky, aby je tam náhodou nenechal samotný dýl, než je nezbytně nutný a hnedka skenuje situaci pohledem, jestli se náhodou Jean nechoval nepřístojně+ Pokračujte. +přikývne a zas se usadí do křesla, a čeká, co z toho bude+

[Wenai Lafayette]

+kooukne na Lockeho, jak načučeně zmizí+ Co mu je? +pak nad ním mávne rukou a věnuje se Jeanovi+ To bych mohla. +přikývne+ Ale nebude to příjemné, Jeane. Fakt ne. Sice to není nebezpečný, ale musím se ti dostat do hlavy a ještě kousek dál. Tak trochu tě.... duševně znásilním. Duševně. +zopakuje pro jistotu a kooukne na Lockeho, je fakt nějakej divnej a pak skloní pohled k zápisníku a zběžně jím listuje+

[Jean Tannen]

Blbě se vyspal. +řekne, aniž by hnul brvou a přikývne+ Stejně nám nic jinýho nezbývá, já to už nějak ustojím. +pokrčí rameny a říká si, co to tak asi může bejt+

[Locke Lamora]

+zvědavě se předkloní, aby taky viděl, co bude Wenai dělat, a je připravenej Jeanovi pomoct, kdyby měl nějaký bolesti+

[Wenai Lafayette]

+koukne na Jeana+ Tak jo. Nebudeš moct dýchat. Nevyděs se prosím tě. +otře si ruce o halenu a chytne ho za tváře, a pak ho políbí, tedy políbí... spojí svoje ústa z jeho a vnikne do nich jazykem, ale nezastaví se, ten se plazí dál a dál průdušnicí do plic až k srdci, které pohltí, takhle to aspoň Jean cítí, nemůže dýchat, ale ani nemůže nijak ovládat svoje tělo, v mysli mu vyvstanou vzpomínky, přesně ty, co měl, když ho Sokolník ovládal a ona je saje, získává je skrz jeho srdce a duši, tvrvá to věčnost, pro Jeana ano, pro Lockeho sotva půl minuty, konečně ho Wenai pustí a odstoupí od něj+ Hm... +udělá a mlaskne, aby zaplašila tu chuť+

[Jean Tannen]

+nejprve se chce začít culit, ale pak zjistí, že to taková sranda není, chce se bránit, dusí se a nakonec začne mít vidiny, cítí to, co kdysi a není to hezké, ne, že by to bolelo, spíš to tlačí a tahá za nitky jeho mozku nebo duše, nebo co to je, když toho Wenai konečně nechá tak se předkloní, položí si dlaně na kolena a hekavě se nadechne+ No kurva, tak tohle jsem fakt nečekal. +zafuní+

[Locke Lamora]

+vyjeveně to celý pozoruje, výraz v Jeanově tváři mu dělá trochu starost a upřímně doufá, že Wenai ví, co dělá, naštěstí to netrvá moc dlouho, Locke vyskočí a podepře Jeana ze strany+ Kurva kámo, seš v pohodě? +zeptá se s obavou a usadí ho do křesla+ Zabralo to? +koukne na Wenai+

[Wenai Lafayette]

+posadí se, je jí trochu blbě od žaludku, ale proti Jeanovi asi nic moc+ Jo, jo. +přikývne+ Je to... +rozmýšlí se+ Jsem lepší. Myslím, že jsem lepší než on. +zapálí si, aby zahnala přetrvávající chuť v ústech+ Jeane, posaď se. Na. +šoupne před něj panáka a naleje mu whisky+ Pokud na mě bude sám, tak nebude těžký ho dostat.