Anvil Security, NYC

[Payne]

Jasně, díky. +pousměje se trochu, vyjde z kanceláře a zavře za sebou. Cestu do haly už najde bez problémů a bezeslova se připojí k ostatním. Pár rekrutů k ní krátce vzhlédne, ale očividně jsou všichni příliš hluboko ve vlastních myšlenkách, než aby se zajímali o něco nebo někoho jinýho. Sedne si tam někde na židli a nechá někoho, aby jí ošetřil zápěstí a nějaké spáleniny na předloktích a lopatkách, kde se dotýkala holou kůže železné židle. Když je hotovo, poděkuje a začne celkem intenzivně doufat, že už konečně budou moct jít domů, protože na ni najednou začíná nějak dopadat únava z toho všeho+

[Anvil Security]

+když se tam sejdou všichni, krátce k nim promluví jedna z jejich trenérek, kterou už dobře znají, a rozpošle je do jednotlivých místností, kde se v kolečku vystřídají u ošetřovatelů, psychologů a specialistů na psychickou odolnost, kteří s nimi ještě jednou projdou, co a jak se dělo, a co by mohli zlepšit. Promluví si i s Payne, ale nikdo ani slovem nezmíní, jakým způsobem její test skončil, mluví s ní jen o tom, co tomu předcházelo. Buďto nemají celou nahrávku její malý seance, nebo je to prostě tabu. Když je pustí ven, na nebi skoro svítá, a většina rekrutů sotva plete nohama+

[Payne]

+při pohovoru s psychologem ji trošku překvapí, že se o tom incidentu nikdo nezmínil, ale nemá problém podle tohodle scénáře hrát, takže jim poskytne pár správných odpovědí na jejich otázky, tváříc se dostatečně otřeseně, ale ne zas moc. Ví, že to nesmí moc přehnat, protože když jim měřili tlak a puls, měla všechno v normě...Nakonec se ještě osprchuje a úplně cítí, jak se jí uvolňují svaly a voda odplavuje aspoň část únavy. A když pak vyjde ven a nadechne se chladného vzduchu brzkého rána, cítí se už vlastně docela dobře. Hodí si svoji tašku přes rameno a zamíří domů+

[Rebecca Altamirano]

+usoudí, že nemá smysl tohle dál odkládat, i když podnikat tohle v aktuální náladě možná není úplně rozumný. Hacknutím jejich bezpečnostního systému zjistla, že teď končí trénink starších agentů a když začnou odcházet, přemístí se do jedné z tmavých uliček poblíž pozemků patřících Anvilu. Zůstane skrytá ve stínech a čeká, až všichni odejdou. Ví, že Russo odchází většinou až poslední a i kdyby ne, je rozhodnutá ho sledovat, dokud nebudou mít dostatek soukromí. Zatím ale vyčkává, napůl skrytá tmou a stíny, pod jedním z mnoha požárních schodišť, kterými je opředená většina budov tohodle typu. V pravé ruce volně drží katanu, špičkou zlehka opřenou o zem, ale čepel skrytou za nohou, aby jí neprozradily odlesky; pozoruje odcházející agenty a vyčkává...+

[Billy Russo]

+má ještě nějakou práci vzadu, takže se zdrží v kanceláři, a když konečně usoudí, že je čas jít domů, všichni až na noční hlídače už jsou pryč. Vrátí složky do pořadníku a zajistí ho bezpečnostním kódem, vezme si bundu a vyjde z budovy ven, do chladný Newyorský noci. Zamíří přes parkoviště ke svému autu, napůl ztracený v myšlenkách, ale čím ví se vzdaluje od budovy, tím silnější má pocit, že něco není v pořádku. Kromě obvyklých zvuků města se v okolí nehne ani lístek, ale on se nemůže zbavit dojmu, že ho někdo sleduje. Neotočí se, ale ruka mu nenápadně zabloudí ke zbrani+

[Rebecca Altamirano]

+když konečně vyjde z budovy a zamíří k autu, tiše ho pozoruje ze svého úkrytu, dokud není přibližně v půlce cesty. Neujde jí, jak je napjatý ani to, když mu ruka nenápadně sjede ke zbrani. Přes rty jí přelétne slabý úsměv; jo instinkty má skvělý, ale to ji nepřekvapuje, vzhledem k jeho minulosti, která je doslova elitní. Odlepí se od zdi a vystoupí zpoza stínů, katanu pořád volně v pravé ruce, ale navzdory zbrani je její postoj uvolněný, nic nenasvědčuje tomu, že by měla v plánu zaútočit...přinejmenším zatím+ Přeji hezký večer, pane Russo. +osloví ho tiše, na rtech lehký, zdvořilý úsměv, ale očekává, že nejspíš přijde nějaká ostřejší reakce. Jediné, co ale udělá je, že pevněji sevře rukojeť katany, až kůže tiše zavrže+

[Billy Russo]

+otočí se zničehonic, rychle, a ještě než ten půlobrat dokončí, má v ruce odjištěnou zbraň. V polotmě vidí jen její obrys, drobnou postavu, která ale nemusí znamenat jeho převahu, tak naivní fakt není. Stejně dobře taky ví, kolik lidí by na něj mohlo mít pifku; to, že ji nepoznává, může znamenat jen skutečnost, že ji na něj někdo poslal. A pak uslyší svoje jméno, takže ví, kdo je. Jak sevře katanu, na čepeli se zaleskne světlo nedaleké pouliční lampy a na víc už nečeká, kulky pošle naprosto cíleně do ramene a do břicha, aby ji donutil upustit zbraň a zastavil ji, ale nezabil+

[Rebecca Altamirano]

+podobně explozivní reakci čeká, takže zareaguje okamžitě. Prudce mávne katanou před sebou, šikmo zdola nahoru. Je to tak rychlé, že je téměř slyšet, jak ušlechtilá ocel prořízne vzduch a změní se jen v rozmazanou stříbřitou šmouhu. Dvojí ostré zazvonění naznačuje, že obě střely buď čepelí odrazila nebo přesekla. Podle několikerého tichého cinknutí spíš to druhé. Celý to zabralo možná tři údery srdce a skoro by se mohlo zdát, že se ani nepohnula. Pořád se na něj dívá s tím lehkým úsměvem, jakoby si vůbec nebrala osobně že na ni dvakrát vystřelil. Vlastně to trochu vypadá, že jí to udělalo nějakým divným způsobem radost:D+ Tohle už prosím nedělej. Payne by asi nebyla moc ráda, kdyby se mi něco stalo. +nakloní nepatrně hlavu nastranu a usměje se+ Usoudila jsem, že je čas, abysme se setkali. +dodá a jako manifestaci víceméně neškodných úmyslů, plynulým pohybem vrátí katanu do saya na zádech; záměrně nedělá žádné příliš rychlé pohyby. Postoupí o krok dopředu, čímž se dostane víc do světla jedné z posledních funkčních lamp.+ Vede si dobře? +zeptá se pak zdánlivě nesouvisle, ale je jasné, koho nejspíš myslí, vzhledem k tomu, že její jméno už zmínila.+

[Billy Russo]

+oči se mu trochu rozšíří, co to do hajzlu je?? Rychle kmitne pohledem na zem, kde se zalesknou zbytky jeho kulek. Instinkt mu napovídá zamířit tentokrát doprostřed jejího čela a střílet na jistotu, znovu by katanu tak rychle určitě vytáhnout nestihla...určitě? Zatím to ale neudělá. Jeho pozornost upoutá Paynino jméno, a pár věcí mu zapadne do sebe+ Podivný místo na setkání... a podivná příležitost. +poznamená konverzačně a usměje se+ Podivný způsob, jak se představit. +dodá, a v rozporu se svými slovy a tónem si nechá zbraň v ruce, sice na ni nemíří, ale to neznamená, že je o něco míň nebezpečnej+ To je tak trochu...classified. +dodá na tu poslední otázku, usmívá se docela široce, ale oči má obezřetný+

[Rebecca Altamirano]

Podivný...možná. +pokrčí lehce rameny a usměje se+ A možná je to záměr, abys na to setkání docela určitě nezapomněl, ale zároveň chtěl věřit, že se ti to jen zdálo. +dodá a úsměv, který jí teď ozdobí rty je o poznání studenější+ Nevím, co přesně máš s Payne v plánu. Ale jsem si naprosto jistá, že o ní nevíš nic. +zadívá se mu do očí a ušklíbne se+ Nelíbí se mi, že pro tebe pracuje. Nehodí se sem, není týmový hráč, ale to jsi už nejspíš zjistil. +přivře oči zamyšleně a pousměje se+ A ona to nejspíš ví taky, ale je příliš tvrdohlavá, aby toho teď nechala. +ušklíbne se, ale na okamžik jakoby jí v hlase zaznělo něco, jako pýcha:D; hned je to ale pryč a oči jí znovu ztvrdnou+ Nemůžu jí přikázat, aby se na to vykašlala. Nebo tedy můžu, ale bude to k ničemu. +cukne trochu koutky+ Ale to neznamená, že se nemůžu začít zajímat... +protáhne velmi významně poslední slovo a zadívá se mu upřeně do očí. Sice přímo nijak nezmínila, ani nenaznačila, že by věděla o tom testu, ale pokud si to bude myslet, vadit jí to nebude.+