ošetřovna

[Memory]

Poberie sa domov s tým, že má v pláne zastaviť sa ešte v salóne.

[Manori]

*přemístí se s Beccy s Adamem v náručí do nemocnice a rovnou zamíří na ošetřovnu...Man případné kouzelníky, co tam čekají na ošetření odhání bystrozorským průkazem v jedné ruce a druhou tiskne nejhorší ránu na klíční kosti*

[Rebecca Altamirano]

K jejímu průkazu přidává i svoje varovné pohledy, takže se tam všichni krčí u zdi a neodvažují se pípnout. A protože má plný ruce, nechá třískání na dveře ošetřovny na Man:P

[Manori]

*skvěle:D tak tedy třískne...ehm..důrazně zaklepe, budeme civilizovaní a a pak zas drží na ranách provizorní tlakové obvazy a modlí se, aby na ošetřovně byl někdo schopný...*

[Adam]

Přemístění ho docela probere. Bolestně zasténá a ten zvuk mrazí do morku kostí. Těká očima po bílých stěnách, ale v podstatě nic nevidí, všechny smysly má zamžené krutou bolestí.

[Rebecca Altamirano]

Když si všimne, že je zas mezi nimi, tiše mu začne šeptat uklidňující španělská slůvka a tak trochu tím uklidňuje i sama sebe. Trochu zdivočele se rozhlédne. Kde do pekla někdo je?! Zavrčí a nejblíž sedící kouzelník se pokusí vsáknout do zdi.

[Manori]

*málem nadskočí, jak hypnotizuje vchod do ošetřovny* vydrž...jen vydrž..*není moc jasné, kdo z nich konkrétně má vydržet, asi všichni:)*

[Rebecca Altamirano]

Zhluboka se nadechne a vydechne. Já vím já vím...snažím se. Hlesne a vymění obvaz na klíční kosti. Snaží se, aby nikdo tu ránu moc neviděl. Nehodlá tam křísit ještě omdletý (:D) kouzelníky.

[Manori]

(hele, omeleta je tady zas:D...no, já bych ten obvaz nesundávala..a nemáme čím převazovat...leda bysme se jim tam vloupali do skladu:D)

*dřevění ji ruky, ale statečně drží kus Adama, rány a pokud možno i krev v jeho těle, i tak vypadají trochu jako kdyby utekly z řeznictví*

[Rebecca Altamirano]

(to víš, omeleta se mi osvědčila:D tsse jsme snad taky čarodějky ne, si čistý vyčarujem:D )

Začíná se jí hroutit sebeovládání a tak když jí dojde, že Man asi docela bolí tlapka, zamračí se na kouzelníky, sedící na stejné lavici jako oni. Byli byste tak laskaví, a přesunuli se někam jinam? Ať se koukám jak chci, vážně zranění nejste. Řekne to vcelku milým tónem, dokonce přidá i úsměv, který ale tak nějak nemá ten smířlivý účinek, který by mít měl. A když se odplíží z dosahu, uloží Adama na lavici a přikryje ho dekou, kterou si vyčarovala. Sama si klekne na zem a jemně svírá jeho ruku.