(omlouvám se, že to chvíli trvalo, ale ta báseň mi dala zabrat, nejsem zrovna velký poeta)
+zasměje se, když vidí, jak žadoní o báseň+ Něco rozervaného? Tak to by mi možná i šlo... rozervaný jsem dost +ušklíbne se a zvedne varovně prst+ Ale na tvé vlastní riziko +ztichne, zavře oči a soustředí se. Po chvíli jeho rty začnou šeptat verše+
Pole padlých a raněných, bitva už umírá,
postava v černém hábitu krev z kosy utírá.
Jak bohyně vítězství mezi těly kráčí
a bolestné vzlyky v tichém pláči
snáší se jak zrnka prachu nad zemí.
Smrt slechne v poli tlouci srdce ještě živé
v poslední křeči, v chvilce pomíjivé.
To mé srdce ještě bije, lásko, pro tebe,
než si má černá duše splete cestu do nebe
a ostří kosy života nit přesekne.
Cítím, že už se nevykroutím z okovů smrti,
přikrývka z hlíny mě dusí, kosti mi drtí.
V prachu zrozen v prach se zase obrátím a v hnůj,
tvá hořká slza, lásko moje, skane na hrob můj
a černá růže z té slané kapky vyraší.
+otevře pomalu oči jako z tranzu a pohlédne na ni+ Doufám, že sis to zapisovala, protože podruhé už to nedám dohromady +zasměje se a uvolní trochu to napětí v sobě, které ho spoutává, dokonce shodí i svou nezbytnou masku drsňáka a chová se kupodivu docela přirozeně+ Nebylo to až moc temné? To víš, nejsem moc velký romantik. Ale snažil jsem se do toho vložit i lásku +pokrčí ledabyle rameny+ Rád ti připravím něco rychlého, ale nevím, jestli to bude k jídlu. Distancuji se od případného neúspěchu +zvedne omluvně ruce nahoru a zasměje se+