od Morfeus » pon kvě 14, 2012 9:10 pm
Až když vejdu po mramorovém schodišti do činžovního domu v secesním stylu do mezaninu ke kovové mříži s motivem svlačců, která odděluje výtahovou šachtu od schodiště, uvědomím si, že tenhle dům nemůže být devět pater vysoký. Tak možná čtyři. Pět. Pokud se budou za patro počítat byty s okny stěží kousek nad úrovní chodníku. Přesto nastoupím do výtahu. Nevolnost rozhoupe můj žaludek dřív, než se kabina vůbec pohne. Nevěřím těmhle mudlovským vynálezům natolik, abych zůstal klidný. Nostalgicky vzpomenu na točité schodiště do Brumbálovy pracovny, kde kamenný grif vždy rozepjal svá ochranná křídla nad vaší hlavou. Jakou ochrannou sílu mohou mít stylizované fialky, které zdobí kabinu výtahu? Jedna moje část se obává, že se výtah během jízdy utrhne a zřítí se do hlubin šachty. Druhá část si to přeje – pád by ukončil moje trápení. Hlavou mi bleskne myšlenka, jak jednoduché a pohodlné bylo, když si smrt přála celá moje bytost. Tohle rozdvojení je značně nepříjemné. A taky ten můj kousek, co se bojí o život, trapně znevažuje hloubku mé bolesti. Jakoby má nezměrná bolest nebyla tak všezahlcující a opravdová. Ale ona byla. A je. Spíš mám teď v sobě dvě bytosti. Jednu rozervanou a umírající smutkem a bolestí, a druhého zrádce, který se bojí o své mrzké bytí a strachuje se o ubohý život. Zrádce ve službách podlé naděje. Naděje? Kde se tu bere, mrcha, když už je konec? Když s jeho smrtí vše skončilo?
Existuje na světě člověk, který nesní? Kdo v sobě neskrývá nepředstavitelné světy?
Pravda nemusí mít nutně oporu ve skutečnosti. Legendy a sny jsou stínové pravdy, které přetrvají dávno poté, co fakta zpráchnivějí a propadnou se do zapomění.