od Jean-Claude » 26 srp 2013 19:29
*vyslechne je, aniž by hnul brvou. Když Styx pozvedne zrak, nevyčte z jeho tváře nic, ta je stejná jako předtím, nepohne se v ní ani sval, jako by byla vytesána z mramoru. Ale jeho oči jsou živé, tak poutavé, hluboká modř ji obklopuje, jako půlnoční obloha posetá hvězdami, pohlcuje ji a dotýká se jí tam, kde by ani smrtelník nemohl, zvedá jí tep a rozehřívá tělo, někdy v téhle chvíli možná Styx napadne, že se na něj stále dívá a čím dýl se na Jean-Claudea dívá, tím jasnější je jeho tvář, jako by ožila vlastním světlem a ona se stále dívá a nemůže od něj odtrhnout zrak a ani nechce...a v tom momentu J-C mrkne a propustí ji* Vím, že to co říkáš, je pravda. A že ti to dělá velké starosti, i když bys to přede mnou nahlas neřekla. Ale nebojíš se toho, co by se mohlo stát tobě, n'est-ce pas? *nechá ji a zeptá se na něco jiného* vlkodlak...předpokládám, že to tys jim, chérie, řekla, že jsem schopen je přivolat i když jsou velmi vzdálení a cizí...*na chvíli se opře pohledem do Man, která ho opětuje, ráda za to, čím teď je* ale ani vlkodlaci nepadají z nebe jen tak...*nechá otázku neuzavřenou*
"I feel like a child in the dark who knows the monsters are under the bed. I want to be told it will be alright, but I am far too old to believe such comforting lies."