od Jean-Claude » 09 lis 2013 12:57
*k chladivé moci se přidá i vůně lesa a vlčího pižma, když se zjeví černá vlčice, a volá ji domů, do bezpečí...v téhle chvíli ale není to nejdůležitější, je to jen část, kterou může využít...když se čenich dotkne mramorové kůže, proběhne mezi nimi porozumění, hlubší a starší než jsou sto lidé dnešní doby pobrat...nechá ji schoulit se mu u nohou a znovu se soustředí...zhluboka se nadechne a je to, jako by ho její moc brala na přehlídku obrazů z dávné doby, na jich a na východ...sleduje ty výjevy jejíma očima, na okamžik docela zřetelně, pak jakoby obraz zase mizel zároveň s tím, jak s ním střídavě bojuje a přitom se snaží vyjít vstříc. Čím dýl ji drží, tím víc se energie kolem nich mísí...na horkou magii čarodějky odpoví i jeho vlastní žhavá část, přežene se jeho nitrem jako jiskřičky ohňostroje, když se ardeur probudí k životu. Tím, jak jsou sobě blízko i metafyzicky, vnímá ji Beccy skutečněji, víc než jen další moc spíše jako podstatu, nedílnou součást jeho samého. Je to, jako by ji inkubus ve tmě pozoroval a jen to vědomí, že ji vidí, je, jako by se jí dotýkal...cítí všechny ty hříšné myšlenky, ty skvělé možnosti, které by mohla zažít, co by jí mohl dát, jen on...přesto to není jako obvyklý závan ardeur, který občas vypluje na povrch a smete všechny na jednu hromadu orgií a kterou občas využívá a krmí při vystoupeních...tohle je pohled, nebo spíš pocit ze skutečného inkuba - démona, zatíženého zkušenostmi staletí...když si uvědomí tohle, je to pro změnu ona, co vidí matně obrazy dob minulých...nejdřív jen několika let, století...pak hlouběji až do dob, kdy byl součástí dvora Belle Morte...zábleskem zahlédne i Ashera s čerstvými jizvami, zlobu, žal.....pak tmu prosycenou sžíravým hladem uvězněného roky pod křížem...staletí otroctví jako trest...o to boletnější vzpomínku na Ashera A Julianu smějící se... pak se propadá dál a dál, století za stoletím. Čím déle se tak děje, tím víc jeho moc narůstá a pohlcuje ji, obaluje jednou vrstvou za druhou, jako neviditelnou pavučinou...překvapivě má ale stále čistou hlavu, není to tak, že by se jí snažil oblbnout nějakými iluzemi, spíše mezi nimi vytváří z těch pavučin spojení, most, jak se k ní dostat. Ačkoliv teď, když mu dovolila vstoupit na okraj, by jí mohl proletět myslí jako vichřice...to ale udělat nechce, je to něco, co se mu protiví... nakonec to víření obrazů ustane, výjevy čím dál divočejší a krvavější ustoupí do pozadí, ačkoliv stále nedosáhla na konec...*musíš mi skutečně důvěřovat, ma belle..tak jako věříš sama sobě...*ozve se jí v mysli jeho hlas, silný a zvučný, rozechvívá každý nerv v těle, naplňuje jí jako vyprahlou nádobu čistou chladivou pramenitou vodou, naplňuje ji čirým uspokojením, radostí z blízkosti někoho dalšího, čistou energií, která rozehřívá zevnitř... Čím dál víc, až se představa chladivé vody se mění, vře a vypařuje se v horkou, zadýchanou páru, která se ztěžklá touhou sráží do teplých kapek stékající uvnitř nádoby, uvnitř ní, jako sladký nektar, houstne a plní ji, naléhá, až už nemá moc kam uhnout a musí se rozhodnout, co udělá....
"I feel like a child in the dark who knows the monsters are under the bed. I want to be told it will be alright, but I am far too old to believe such comforting lies."