Kancelář Jean-Claudea

[Jean-Claude]

*k chladivé moci se přidá i vůně lesa a vlčího pižma, když se zjeví černá vlčice, a volá ji domů, do bezpečí...v téhle chvíli ale není to nejdůležitější, je to jen část, kterou může využít...když se čenich dotkne mramorové kůže, proběhne mezi nimi porozumění, hlubší a starší než jsou sto lidé dnešní doby pobrat...nechá ji schoulit se mu u nohou a znovu se soustředí...zhluboka se nadechne a je to, jako by ho její moc brala na přehlídku obrazů z dávné doby, na jich a na východ...sleduje ty výjevy jejíma očima, na okamžik docela zřetelně, pak jakoby obraz zase mizel zároveň s tím, jak s ním střídavě bojuje a přitom se snaží vyjít vstříc. Čím dýl ji drží, tím víc se energie kolem nich mísí...na horkou magii čarodějky odpoví i jeho vlastní žhavá část, přežene se jeho nitrem jako jiskřičky ohňostroje, když se ardeur probudí k životu. Tím, jak jsou sobě blízko i metafyzicky, vnímá ji Beccy skutečněji, víc než jen další moc spíše jako podstatu, nedílnou součást jeho samého. Je to, jako by ji inkubus ve tmě pozoroval a jen to vědomí, že ji vidí, je, jako by se jí dotýkal...cítí všechny ty hříšné myšlenky, ty skvělé možnosti, které by mohla zažít, co by jí mohl dát, jen on...přesto to není jako obvyklý závan ardeur, který občas vypluje na povrch a smete všechny na jednu hromadu orgií a kterou občas využívá a krmí při vystoupeních...tohle je pohled, nebo spíš pocit ze skutečného inkuba - démona, zatíženého zkušenostmi staletí...když si uvědomí tohle, je to pro změnu ona, co vidí matně obrazy dob minulých...nejdřív jen několika let, století...pak hlouběji až do dob, kdy byl součástí dvora Belle Morte...zábleskem zahlédne i Ashera s čerstvými jizvami, zlobu, žal.....pak tmu prosycenou sžíravým hladem uvězněného roky pod křížem...staletí otroctví jako trest...o to boletnější vzpomínku na Ashera A Julianu smějící se... pak se propadá dál a dál, století za stoletím. Čím déle se tak děje, tím víc jeho moc narůstá a pohlcuje ji, obaluje jednou vrstvou za druhou, jako neviditelnou pavučinou...překvapivě má ale stále čistou hlavu, není to tak, že by se jí snažil oblbnout nějakými iluzemi, spíše mezi nimi vytváří z těch pavučin spojení, most, jak se k ní dostat. Ačkoliv teď, když mu dovolila vstoupit na okraj, by jí mohl proletět myslí jako vichřice...to ale udělat nechce, je to něco, co se mu protiví... nakonec to víření obrazů ustane, výjevy čím dál divočejší a krvavější ustoupí do pozadí, ačkoliv stále nedosáhla na konec...*musíš mi skutečně důvěřovat, ma belle..tak jako věříš sama sobě...*ozve se jí v mysli jeho hlas, silný a zvučný, rozechvívá každý nerv v těle, naplňuje jí jako vyprahlou nádobu čistou chladivou pramenitou vodou, naplňuje ji čirým uspokojením, radostí z blízkosti někoho dalšího, čistou energií, která rozehřívá zevnitř... Čím dál víc, až se představa chladivé vody se mění, vře a vypařuje se v horkou, zadýchanou páru, která se ztěžklá touhou sráží do teplých kapek stékající uvnitř nádoby, uvnitř ní, jako sladký nektar, houstne a plní ji, naléhá, až už nemá moc kam uhnout a musí se rozhodnout, co udělá....

[Rebecca Altamirano]

+má pocit, jakoby stála uprostřed zuřící bouře a síla té energie vířící kolem ji téměř připravuje o dech. Když se k tomu všemu přidá ještě ardeur, pod jeho sílou a skutečností na okamžik přestane dýchat. Cítí jak se obrana, vystavěná za staletí, pomalu, ale jistě hroutí. Vítá to a zároveň se toho bojí a snaží se to oddalovat. Když na okamžik zahlédne ty útržky obrazů minulosti, dech se jí zadrhne v hrdle a po tváři jí sklouzne jediná, osamocená slza. Zastaví se na okamžik na hraně její čelisti, pak se uvolní a jako ve zpomaleném záběru dopadne kousek nad srdce. Jakoby tím povolila další zeď její obrané hradby a jeho moc vklouzne zase o kousek dál. Tentokrát záblesky jejích vzpomínek vidí jasněji a ostřeji a s každým okamžikem, kdy se tomu poddává stále víc jsou jasnějí a zřetelnější. Vidí ji krátce po její proměně, jak se s ní Lestat dělí o svou krev, cítí to vzrušení i stále ještě částečný odpor, ale i hlubokou důvěru a elektrizující sexuální napětí. Vzápětí se obraz změní, není poznat, kolik času mohlo uplynout, ale Becca stojí ve velkém sále, dokonalé kopii interiérů z faraonských dob. Vedle ní na jednom koleni klečí Lestat, s hlavou skloněnou, ale ona se vzdorem v očích zírá přímo na vysokého, štíhlého muže, který ji propaluje pohledem ledově modrých očí a vzápětí síla jeho moci a schopnosti dané pokrevním spojením s jeho upíry, donutí klesnout na zem i ji. J-C může cítit i její spalující vztek, zuřivost, ale i bezmoc nad tím, že se nemůže bránit. Pak se obrazy začnou měnit větší rychlostí, s tím jak postupuje jejím vědomím stále dál a s čím dál větší lehkostí. Klečí na zemi, čelem se dotýká země a ruce má rozpažené, zatímco Seth jí tlačí nohou na krk, zlehka ale důrazně a s jasnou hrozbou i poselstvím - patříš mi, tělem, duší, krví... Další vzpomínka je starší a ukazuje její útěk a první vzepětí její rychle vzrůstající moci...a pak osamělé roky, její výcvik v Japonsku, proplouvání desetiletími, adaptování se na rychle se měnící svět, nové technické vynálezy, léta naplněná zabíjením nejdřív z touhy po tom, ubližovat ostatním, tak jako ubližovali jí. Pak se tahle touha přetaví do "práce" a nakonec, když začne s lovením "těch zlých", do pocitu zodpovědnosti a jakéhosi poslání. Během tohoto závanu vzpomínek jakoby zároveň pochopila i sama, že už není ta malá, vyděšená holka, která je vydaná všem na milost, a že Jean-Claude není Seth, že je to někdo, komu opravdu věří... Tiše, tlumeně zasténá, je to zvuk plný emocí, něco mezi úlevou a vzlyknutím a s tím se konečně poddá té dotírající, ale tak lákavé moci, naprosto se mu otevře a pustí ho k tomu temnému místečku, které doteď ovládal jenom Seth. Její vlastní moc na okamžik zazáří jasněji a pak se stane součástí Jean-Claudovi, jakoby se uvolnilo nadoraz napnuté lano a teď konečně povolilo. Energie jejich propojené moci se prožene celým podnikem jako něco živého, laská kůži jako teplé mořské vlnky dorážející na pobřeží, hladí jako nejjemnější hedvábí a chladí jako satén, ale i bodá do kůže jako drobné jehličky, na tenké hranici mezi rozkoší a bolestí...+

(uff, myslím, že potřebuju panáka )

[Jean-Claude]

*když konečně povolí, neváhá a vyšle sebe sama prozkoumat a vyplnit onu část, která je stále cizí, oproti ostatnímu, které se jim promítlo před vnitřním zrakem. Je to jako by do dlouho zavřeného pokoje proniklo světlo...a tam ve tmě číhá cizí přítomnost...přítomnost vládce, který je od nich daleko v Egyptě, ale přesto něco z něj zůstává hluboko zakořeněno...nechá jejich moc společně prolétnout, zakusit tu společnou sílu....ale pak stáhne tu svou zpět a s ní přichází i ta Beccyina, ochotně, ani ji nemusí volat, následuje ho.... Vnitřním zrakem vidí Beccy onu vizualizaci pokoje, JC stojí vedle ní jako starý přítel, jako by se znali skutečně celý život a ne jen prožili těch několik útržků, jejich pouto je v tuto chvíli pevné a živé...stiskne ji ruku a společně vstoupí po paprsku světla do jinak temné místnosti. Temnota je oba pohltí natolik, že na okamžik nevidí ani nevnímají nic, je to jako vakuum...pak z temnoty vystoupí přítomnost druhého vládce, ledová modř v temnotě probleskne a zakousne se do temně modrého víru v místě, kde před chvíli stál JC. Evidentně se starý vládce a stvořitel její linie nehodlá jen tak vzdát, pouto mezi nimi tam pořád je, přes všechny ty roky, které se snažila Beccy osvobodit a pohřbít ho co nejhlouběji... ale přichází pozdě, tím, že se Beccy JCmu otevřela a přidala na jeho stranu i vlastní energii i magii...na vteřinu, která klidně může trvat hodinu, den, nebo i rok probíhá modrá bouře, pak zakolísá a opadne, tak náhle, jako začala...s ní se stáhne i moc JC-ho, ale stále je tam, přítomná, Beccy ji teď může vnímat uvnitř sebe, tam, kde tolik let přebýval Seth...zahřívá ji jako kočka stočená na klíně* Mon Dieu...*vypadne z něj, když zamrká, zjistí, že oba klečí na koberci, drží se za ruce, prsty zaťaté do kůže toho druhého. Krev jim z předloktí stéká, mísí se a odkapává na koberec* Mám pocit, že mise je splněna...*vydechne a povolí stisk.* Ta část Setha, která tě k němu vázala, jako ke stvořiteli tvé linie, je pryč...teď patříš mému polibku...*ta zdánlivě obyčejná slova v ní rozvibrují onu část, kterou obsadil. Když k němu vzhlédne, zjistí, že nemusel nahlas říct jediné slovo* Myslím, že bude opravdu nehezky překvapen, až stanete tváří v tvář. *řekne už normálně nahlas*

( to teda )

[Rebecca Altamirano]

+když se ocitnou v té temné části jí samotné, je to jakoby na ni dýchla minulost, ozvěna něčeho dávno zapomenutého. Jakoby znovu cítila ten strach, bezmoc, vztek a nenávist. Jak se den za dnem, noc za nocí nutila vydržet, přežít, a dokázala to hlavně díky nesmírné touze po životě a volnosti. Když ale teď stojí proti Sethově moci, je to jakoby se jí otevřely oči a pochopila, že skutečně volná nikdy nebyla. Na okamžik se se téměř lekne a pocítí chuť znovu ty dveře zabouchnout, pak se ale uvědomí, že tentokrát tam není sama. Opětuje jeho stisk, aby dala najevo, že o něm ví a váží si toho. Když se v temnotě vzedme Sethova moc a pokusí se ji odtrhnout a stáhnout k sobě, s úlevou zjistí, že toho už není schopen. Náhle je pryč a ten chlad a i strach, který tam sídlil celá staletí je nahrazen hřejivým a tolik odlišným, že jí to na okamžik úplně uzemní. Prudce zamrká, jakkoby ji oslnilo prudké světlo po dlouhé temnotě a trochu zmateně se rozhlédne kolem.+ Do hajzlu....+vydechne podstatně míň slušně a pohled jí sklouzne na krev stékající na koberec+ Máš špinavý koberec...+prohlásí trochu mimo téma a vzápětí se musí usmát tomu, jak blbě to vyznělo+ Taky bych řekla, že se to povedlo. +potřese zlehka hlavou a ještě trochu roztřeseně se nadechne. Vstávat se prozatím nepokouší, nemá dostatek důvěry ve vlastní nohy a na zemi se jí zatím docela líbí+ Hmm, patřím ti...+nakloní nepatrně hlavu na stranu a zvědavě se na něj zadívá a nechává si ta slova vířit myslí a ani ona přitom nahlas nepromluvila. Samotnou ji překvapí, že necítí žádný vztek ani nic podobného tomu, co se jí s tímhle slovním spojením obvykle pojilo+ Je to...zatraceně zvláštní. Budu si na to muset zvyknout, ale času mám dost, že? +řekne už nahlas a v očích jí zajiskří smích+ Jo, překvapený bude opravdu hodně. +ušklíbne se zlomyslně+ Zajímalo by mě, jestli teď něco cítil. A kdyby ho to i bolelo, měla bych vážně skvělý den. +dodá ještě a v očích jí zablýskne+

[Jean-Claude]

Hm...oui, to je asi mé prokletí...špinavý koberec. *ušklíbne se a v očích mu vesele zajiskří* Myslím, že na to opravdu je času dost...*přikývne a vstane* my oba....*sveze se zase do křesla* Jestli něco cítil...pravděpodobně ano...když vezmu v úvahu, jak se ta jeho část držela...nemyslím, že si uvědomil, co to je, i když možná tuší...ale rozhodně to byla jeho část, jeho samého. Musel opravdu hodně chtít tě mít pod dohledem, když to pojal takhle.*zavrtí hlavou*

[Rebecca Altamirano]

S tím se ale dá něco málo udělat...+uculí se, pak zlehka přejede rukou nad skvrnou a ta vzápětí zmizí.+ Tak, mnohem lepší. +zatváří se spokojeně a vyhrabe se taky na nohy a sedne si naproti+ No, to bude ještě zajímavý, ta návštěva...+povzdechne si+ Jo, to chtěl opravdu hodně. Víc než jsem si sama uvědomovala...+prohrábne si zamyšleně vlasy a na okamžik trochu nepřítomně zírá na desku stolu+ Mám pocit, jakoby ze mě spadly fakt hodně těžký okovy. Kdybych věděla, že se budu cítit takhle...požádala jsem tě o to už dávno. +zvedne k němu znovu pohled a pousměje se+

[Jean-Claude]

Opravdu, lepší...*zasměje se, jak krev zmizí* už víš, kdy tam pojedete? *natáhne si nohy před sebe a překříží kotníky* možná měl vlastní důvod...což asi pravděpodobně zjistíš.*pokrčí nepatrně rameny* Jako bys nevěděla, že na to jsem odborník...dělat druhým dobře...*svítí na ni safírovým pohledem přivřených očí*

[Rebecca Altamirano]

Zatím nevím, mám se ještě sejít s tím známým, který jde do toho se mnou. Vlastně to byl jeho nápad. +nakrčí zamyšleně čelo+ Nevím jestli by mě to samotnou vůbec napadlo, ale nejspíš ne. Sama bych do toho určitě nešla a své přátele bych o pomoc nepožádala, protože na to je to moc nebezpečný. +potřese s povzdechem hlavou+ Ale asi jsem ráda, že jsem se tak nakonec rozhodla. +pokrčí nepatrně rameny+ Jo, vlastní důvod měl docela určitě. Ty on měl vždycky. +zatváří se podrážděně+ No jo, pravda. Jak jsem jen na TOHLE mohla zapomenout. +potřese s úsměvem hlavou a měkkce opětuje jeho pohled. Její hřejivá a hravá energie se zlehka otře o jeho a je to jakoby ho jemně pohladila po tváři, přestože se sama nepohnula+ Vážně se mi to docela líbí...+pousměje se a v očích jí zajiskří+

[Jean-Claude]

Hmmm*zapřede* nedráždi inkuba bosou mocí..*opře se jí do té neviditelné dlaně vlastní horkou částí a je to skoro, jako by ji do dlaně vtiskl něco úúúplně jiného...v očích mu tančí pobavení jiskřičky* Ještě jedna věc...pokud by se ti stalo, že bys mě měla ve snech...tak je to vedlejší efekt tohohle všeho...*poznamená nevinně* Hm...každopádně mi dej vědět, až na to dojde, i když to pravděpodobně poznám...ale přece jen, budu raději, když si v té době nebudu plánovat jinou činnost. *cukne koutky*

[Rebecca Altamirano]

+dech se jí zadrhne v hrdle a zorničky se jí trochu rozšíří vzrušením. Když toho nechá, pomalu vydechne+ Ok, už jsem hodná. +zamrká na něj s jiskřičkami v očích+ Jo tak vedlejší efekt...jako bonus navíc? +přivře oči, ale pak s úsměvem jen zavrtí hlavou+ Jo, to určitě dám. +přikývne souhlasně a zrovna v tu chvíli jí kdesi v kapse zavrní mobil. Vyloví ho a když uvidí, nebo spíš neuvidí, žádné číslo a přečte si těch pár stručných slov, zvlní jí rty pobavený úsměv+ My o vlku...zdá se, že to možná bude dřív, než jsem si myslela. +uculí se a mobil zase schová+ Takže se pro dnešek asi rozloučíme, já si půjdu někam uklidnit mírně pocuchaný nervy a zítra večer se dozvím, kdy podniknu další výlet do Egypta. +ušklíbne se a vstane+ Ještě jednou díky, Jean-Claude. +zvážní trochu a měkkce se usměje+